ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1560.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1560/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu O., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 51/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2004, č.j. 16 Co 331/2003-124, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8. 1. 2002 žalovaný (jeho orgán - městská policie) sdělil žalobkyni, že s ní ruší okamžitě pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že poté, co se, byť s omluvou, žalobkyně dne 13. 12. 2001 dostavila na ranní směnu, odmítla se podrobit dechové zkoušce podle ustanovení §135 odst. 4 písm. g) zák. práce, a když byla k provedení dechové zkoušky opětovně vyzvána v 7.15 hod. téhož dne v prostoru šatny, „počastovala svoji nadřízenou vulgárními urážkami“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že u žalovaného byla zaměstnána od 1. 4. 1994 jako strážník – hlídkař a, i když se dne 13.12.2001 dostavila do zaměstnání pozdě, opoždění oznámila, vysvětlila a omluvila se tím, že bylo způsobeno jejím velmi špatným zdravotním stavem. Z tohoto důvodu také již předtím žádala o čerpání dovolené, a proto též odmítla orientační dechovou zkoušku a opustila pracoviště. Připouští, že v důsledku svého zdravotního stavu a pod tlakem okolností se chovala „poněkud nepatřičně“ ke své nadřízené a že na její upozornění reagovala neadekvátně. Jednalo se však o naprosto ojedinělou situaci, za kterou se omluvila. Případné porušení pracovní kázně spočívající v nevhodném chování k nadřízené nemůže být takové intenzity, aby zakládalo důvod pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Mimo to okamžité zrušení pracovního poměru neobsahuje přesné skutkové vymezení důvodu tak, jak má namysli ustanovení §55 zák. práce.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 8. 2002, č.j. 40 C 51/2002-62 (ve znění usnesení ze dne 29. 8. 2002, č.j. 40 C 51/2002-67), žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě“ na soudním poplatku 1.000,- Kč. Po provedeném dokazováním měl za prokázáno, že žalobkyně byla zaměstnána u žalovaného jako strážník „MP O.“ na dobu neurčitou a že se dopustila jednání, jež je jí vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 8. 1. 2002. Důvod rozvázání pracovního poměru považoval za skutkově vymezen dostatečným způsobem, tak aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Za spornou považoval toliko intenzitu uvedeného porušení pracovní kázně. Při jejím hodnocení přihlédl zejména k osobě žalobkyně, funkci kterou zastávala a k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů. Uvedl, že žalobkyně pracovala u žalovaného jako řadový zaměstnanec, nikoli jako vedoucí zaměstnanec, že do předmětné události si řádně plnila své pracovní úkoly, až na drobné prohřešky, které spočívaly v pozdějším příchodu na pracoviště. Přihlédl také k době a situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, a k míře zavinění žalobkyně. Žalobkyně se dostavila dne 13. 12. 2001 na pracoviště, přestože trpěla akutním zánětem dýchacích a močových cest, a následně byla téhož dne uznána dočasně práce neschopnou ze zdravotních důvodů. Napadením své nadřízené vulgárním výrazem však porušila jednu ze základních povinností zaměstnanců, tedy slušné chování zaměstnance vůči vedoucímu zaměstnanci, jež se předpokládá natolik samozřejmě, že tato povinnost není přímo vymezena ani v ustanovení §73 zák. práce; tohoto jednání se však dopustila pouze v přítomnosti své nadřízené. Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že jednání žalobkyně bylo zkratové a že bylo ovlivněno jejím zdravotním stavem a rodinnými problémy. I když v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla na pracovišti pod vlivem alkoholu, bylo její povinností podrobit se tomuto zjištění. Jestliže měla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu s provedením dechové zkoušky problémy, mohla požádat o odběr krve. Ve prospěch žalobkyně přihlédl též ke skutečnosti, že se následně, ještě před tím, než jí bylo předáno okamžité zrušení pracovního poměru, za své hrubé neslušné jednání vůči nadřízeným omluvila, svého jednání litovala, zaslala nadřízeným omluvný dopis a byla připravena se jim omluvit i osobně. Dospěl proto k závěru, že jednání žalobkyně nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 3. 2003, č.j. 16 Co 41/2003-81, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, které měly vliv na posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní. Žalobkyně byla zaměstnána jako strážník městské policie v pracovním poměru k obci, ale tento pracovní poměr se svým obsahem a posláním blíží k služebnímu poměru obdobnému jako u policistů. Nesouhlasil se závěrem, že při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobkyně jako strážník městské policie vystupovala pouze jako řadový zaměstnanec a nikoli jako vedoucí zaměstnance; „nutno mít na zřeteli, že jako strážník vystupuje na veřejnosti pod dohledem veřejnosti a jednání každého strážníka městské policie veřejnost vnímá nikoliv jako jednání konkrétního strážníka, ale městské policie jako celku“. Žalobkyně navíc původně netvrdila žádné zdravotní potíže, ač přišla do práce později, a tím, že se nepodrobila dechové zkoušce na alkohol, ztěžovala plnění úkolů i ostatním strážníkům, kteří měli ten den plnit společně pracovní úkoly s žalobkyní; znemožnila zaměstnavateli zjistit, zda opravdu byla nebo nebyla pod vlivem alkoholu. Odmítnutí podrobení se tomuto zjištění není dobrým příkladem pro ostatní zaměstnance, kteří se tímto způsobem vyhnou zjišťování vlivu alkoholu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že by zaměstnavatel nemohl uplatnit své oprávnění danému ustanovení §135 odst. 4 písm. g) zák. práce. Strážník městské policie, který má dbát, aby fyzické a právnické osoby dodržovaly obecně závazné právní předpisy, by především sám měl mít takové právní vědomí, aby dodržoval právní předpisy a rozkazy nadřízených, ke kterým je povinen se chovat slušně a odpovídajícím způsobem vyplývajícím ze vztahu k podřízenosti a nadřízenosti v hierarchii městské policie.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 8. 2003, č.j. 40 C 51/2002-96, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16.750,- Kč do tří dnů od prvního moci rozhodnutí k rukám advokáta. Z hlediska skutkového stavu měl za prokázáno, že žalobkyně, která pracovala u žalovaného jako strážník „MP O.“, se dne 13.12.2001 dostavila na pracoviště opožděně (i když se telefonicky omluvila), že se na instruktáž dostavila řádně ustrojena ve stejnokroji strážníka „MP O.“, ale že, ač vyzvána svou nadřízenou B., odmítla se podrobit dechové zkoušce na alkohol s tím, že si „bere nemocenskou“, a že, když byla poté v šatně opětovně vyzvána svojí nadřízenou k provedení dechové zkoušky na alkohol, znovu to odmítla a odbyla svoji nadřízenou vulgárním výrazem. Dopustila se tak jednání, jež jí bylo vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 8. 1. 2002. Jelikož žalobkyně při následním vyšetření u MUDr. S. nevykazovala žádné známky opilosti, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se na pracoviště dne 13. 12. 2001 nedostavila pod vlivem alkoholu. Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně jednáním uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru soud prvního stupně znovu přihlédl zejména k osobě žalobkyně, funkci kterou zastávala a k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, zejména k tomu, že žalobkyně tím, že napadla svoji nadřízenou vulgárním výrazem porušila jednu ze základních povinností zaměstnanců, že se toho jednání dopustila toliko v přítomnosti své nadřízené, že toto porušení pracovní kázně nemělo pro nadřízenou natolik závažné následky, že by nějakým způsobem byla snížena její vážnost a důstojnost před podřízenými, že žalobkyně svým jednáním nezpůsobila žalovanému žádnou majetkovou újmu, k tomu, že měla-li žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu problémy s provedením dechové zkoušky, mohla požádat o odběr krve, což neučinila. Zároveň ale také přihlédl k tomu, že žalobkyně byla zaměstnána jako strážník městské policie, kdy jednání každého strážníka městské policie veřejnost vnímá jako jednání městské policie jako celku, k tomu, že žalobkyně původně netvrdila žádné zdravotní potíže, že nepodrobením se dechové zkoušce na alkohol ztěžovala plnění úkolů i ostatním strážníkům, že odmítnutí podrobení se takovému zjištění není dobrým příkladem pro ostatní zaměstnance, k tomu, že strážník městské policie má dbát, aby fyzické a právnické osoby dodržovaly obecně závazné právní předpisy, a proto by především sám měl mít takové právní vědomí, aby dodržoval právní předpisy a rozkazy nadřízených, k tomu, že by se strážník neměl dopouštět sám jednání, za které sankcionuje, a že tedy na strážníka městské policie je třeba klást zvýšené požadavky při dodržování obecně závazných právních předpisů a plnění povinností z nich vyplývajících. Dospěl k závěru, že jednání žalobkyně dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2004, č.j. 16 Co 331/2003-124, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 8.375,- Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními, jak je učinil soud prvního stupně, a odmítl námitku žalobkyně o nevěrohodnosti svědkyně B., neboť důvodem k této nevěrohodnosti nemůže být názor svědkyně na pracovní výsledky žalobkyně. Za správné považoval také to, jak soud prvního stupně vymezil hypotézu právní normy ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Za nutné považoval uvést, že pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně není rozhodující skutečnost, že k porušení pracovní kázně došlo nikoliv na veřejnosti, že ale nelze přehlédnout, že k porušení pracovní kázně došlo před ostatními zaměstnanci žalovaného, a že je nutno navíc přihlédnout k tomu, že se žalobkyně porušením pracovní kázně dopustila úmyslně. Vyjádřil své pochybnosti o zkratkovitosti jednání žalobkyně, neboť „z okamžitého zrušení pracovního poměru vyplývá, že žalobkyně byla vyzvána k provedení dechové zkoušky na alkohol v 7.15 hod., že poté, co ji odmítla, se šla převléknout a pracoviště opustila až v 7.30 hod“. Po celou tuto dobu byla přesvědčována svými nadřízenými, aby svůj přístup změnila, ovšem bezvýsledně, a ve stejné době „počastovala“ svou nadřízenou vulgárními urážkami. Za správné také považoval, že soud prvního stupně přihlédl k funkci, kterou žalobkyně zastávala, a v tomto směru odkázal na jeho závěry. I odvolací soud proto uzavřel, že jednání žalobkyně dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadá výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, neboť napadení vulgárním výrazem tvrdí toliko svědkyně O. B. (žalobkyně je odmítá), a soudem nebylo přihlédnuto k tomu, že, ačkoliv šlo o jeden vulgární výraz, v okamžitém zrušení pracovním poměru se uvádí „vulgární výrazy“ v množném čísle. Polemizuje dále s tím, že sám zaměstnavatel – žalovaný nepostupoval v souladu s ustanovením §8 odst. 3 zák. práce a řádně nepečoval o vytváření a rozvíjení pracovních vztahů v souladu se zákoníkem práce a ostatními právními předpisy a s pravidly slušnosti a občanského soužití. Vytýká dále, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval východisko, že se strážce veřejného pořádku nemůže sám dopouštět jednání, za které jiné sankcionuje, neboť v projednávané věci se žalobkyně nedopustila jednání, za které by ji mohl strážce veřejného pořádku sankcionovat. Za zmatečný ze strany odvolacího soudu považuje postup, kdy tento soud nejprve ve zrušovacím usnesení označil za nutné zřetele, že strážník vystupuje na veřejnosti pod dohledem veřejnosti a jednání každého strážníka je vnímáno nikoliv jako jednání konkrétního strážníka, ale městské policie jako celku, a, když soud prvního stupně použije tentýž výrok, odvolací soud považuje za nutné uvést, že pro posouzení intenzity není rozhodující ta skutečnost, že k porušení pracovní kázně žalobkyní došlo nikoli na veřejnosti; soud prvního stupně tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že pracovní poměr strážníka městské policie je přirovnáván ke služebnímu poměru policistů Policie České republiky, ač tato analogie je podle dovolatelky nepřípustná, neboť zákonodárce jednoznačně vyjádřil vůli upravit podmínku výkonu profese strážníka obecní policie v souladu s ustanovením §4 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb. pracovním poměrem k obci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo v celém rozsahu zamítnuto, neboť má za to, že odvolací soud posoudil otázku intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní v souladu s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný s žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 8. 1. 2002, který jí byl téhož dne doručen - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2002, tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Pro posouzení, zda žalobkyně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 8. 1. 2002 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, bylo mimo jiné významné zjištění, zda se jednání uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru vůbec dopustila. Správnost zjištění, že žalobkyně „počastovala svoji nadřízenou vulgárními urážkami“ lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobkyně „počastovala svoji nadřízenou vulgárními urážkami“, soudy učinily - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - z výsledků dokazování. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil (a odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil), proč uvěřil svědkyni B. (vypovídala pod sankcí křivé výpovědi a v průběhu řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které její věrohodnost zpochybnily). Závěr soudů v tomto směru je podporován i obsahem dopisu žalobkyně ze dne 29. 12. 2002, v němž „se omlouvá a lituje svého zkratového jednání“ a připouští, že ví, že její chování „bylo v rozporu s přístupem k nadřízeným“. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudů tedy má oporu v provedeném dokazování.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - jak správně uvedly soudy ve všech svých rozhodnutích – patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) a vycházely z nich také soudy obou stupňů v projednávané věci.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 8. 1. 2002 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud (i soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Důvodně akcentoval, že při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nelze přihlížet jen k tomu, zda žalovanému vznikla škoda a že u části vytýkaného jednání byla přítomna jen nadřízená žalobkyně, nýbrž, že je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem případu, zejména k osobě žalobkyně i k postavení, které zastávala v době, kdy se dopustila porušení pracovní kázně, k tomu, že k jednomu porušení pracovní kázně došlo před ostatními zaměstnanci žalovaného, a navíc i k tomu, že se žalobkyně porušení pracovní kázně dopustila úmyslně. Z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze tudíž úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně žalobkyní opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobkyní rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Dovolatelka rovněž spatřuje nesprávní právní posouzení věci v tom, že soudy pracovní poměr strážníka městské policie přirovnávají ke služebnímu poměru policistů Policie ČR. V první řadě je třeba uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (a odvolací soud s tím souhlasil), že „byť strážník městské policie je toliko v pracovním poměru, jeho postavení se blíží postavení policisty Policie ČR“, a dále rozvedl, že strážník městské policie má chránit práva oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, jakož i státu, přičemž nejen na porušení zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů dohlíží a upozorňuje, ale v rámci svých oprávnění i sankcionuje odpovědné subjekty za jejich porušení. Takto provedený výklad postavení strážníka městské policie je zcela v souladu se zákonem (srov. ustanovení §2 zákona č. 553/1991 Sb. ve znění do 31. 12. 2002). Navíc je třeba uvést, že uvedená úvaha tvořila jen jedno z hledisek, jež soudy uvažovaly, když vymezovaly hypotézu uvedenou v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Přitom postupovaly – jak uvedeno výše – zcela v souladu jak s judikaturou vyšších soudů, tak se soudní praxí.
Souhlasit nelze ani s pochybnostmi dovolatelky ohledně postupu soudů při posuzování významu okolnosti, že žalobkyně vystupovala jako strážník městské policie. I když ve zrušovacím usnesení ze dne 26. 3. 2003, č.j. 16 Co 41/2003-81, odvolací soud zaujal názor, že „nutno mít na zřeteli, že strážník vystupuje na veřejnosti pod dohledem veřejnosti a že jednání každého strážníka městské policie veřejnost vnímá nikoliv jako jednání konkrétního strážníka, ale městské policie jako celku“, a v dovoláním napadeném rozsudku uvedl, že pro posouzení míry intenzity není rozhodující, že k porušení pracovní kázně došlo nikoli na veřejnosti, nelze přehlédnout, že podstatou takto zvažovaného hlediska je postavení žalobkyně jako strážníka městské policie. Mimo to – jak výše uvedeno – šlo rovněž jen o jedno z celého souboru hledisek, jež soudy při posuzování intenzity porušení pracovní kázně posuzovaly, a navíc, jak vyplývá z ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř., je zrušovacím rozhodnutím odvolacího osudu vázán soud prvního stupně, nikoli sám odvolací soud.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu