ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1564.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1564/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmír Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu O - Úřadu městského obvodu V., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti sjednání pracovního poměru na dobu určitou a o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 261/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2003, č.j. 16 Co 324/2003-77 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou v průběhu řízení před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že „část pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 3. 10. 2000 ve znění dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 19. 9. 2001 a 12. 12. 2001, pokud se týče sjednání pracovního poměru na dobu určitou do 31. 7. 2002“, je neplatná, že jeho pracovní poměr u žalovaného nadále trvá a že je uzavřen na dobu neurčitou. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalovaného byl zaměstnán nepřetržitě čtyřicet po sobě jdoucích měsíců „na pracovní smlouvy sjednávané na dobu určitou opětovně a bezprostředně na sobě navazující“. Žalobce dne 17. 7. 2002 žalovanému oznámil, že trvá na dalším pokračování pracovního poměru, neboť, i když dne 31. 7. 2002 končila žalobci v pořadí třetí pracovní smlouva uzavřená na dobu určitou, která byla dvakrát prodloužena, délka pracovního poměru žalobce se příčí ustanovením právních předpisů o délce pracovního poměru na dobu určitou; v této části je pracovní smlouva neplatná a pracovní poměr je uzavřen na dobu neurčitou. Protože doba mezi ukončeným a nově vzniklým pracovním poměrem žalobce „nesplňuje ustanovení veřejně prospěšných pracích o umístění dlouhodobě nezaměstnaného a poskytnutí dotací na jeho mzdu, měl žalovaný povinnost uzavřít se žalobcem nový pracovní poměr na dobu určitou“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 11. 2002, č.j. 40 C 261/2002-33, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.000,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena dne 8. 4. 1999 pracovní smlouva, přičemž pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 30. 9. 1999. Dne 4. 10. 1999 byla mezi účastníky uzavřena další písemná pracovní smlouva a pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 3. 2000. Podle dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 31. 3. 2000 byl tento pracovní poměr prodloužen do 30. 9. 2000. Dne 3. 10. 2000 byla mezi účastníky sjednána další pracovní smlouva, přičemž pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 30. 9. 2001. Tento pracovní poměr byl na základě dohody ze dne 19. 9. 2001 a 12. 12. 2001 prodloužen nejprve do 31. 12. 2001 a poté do 31. 7. 2002. Na dopis žalobce ze dne 17. 7. 2002, v němž žalobce žalovanému sdělil, že sjednání pracovního poměru na dobu určitou považuje za neplatné a že trvá na tom, aby byl i nadále u žalovaného zaměstnán, mu žalovaný dopisem ze dne 22. 7. 2002 oznámil, že žalobcův pracovní poměr sjednaný na dobu určitou do 31. 7. 2002 končí uplynutím této sjednané doby a že s žalobcem tento pracovní poměr nebude prodloužen. Soud prvního stupně poté, vycházeje z toho, že od účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 74/1994 Sb., tj. od 1. 6. 1994, není omezena možnost opakovaného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou a jeho prodlužování s výjimkami uvedenými v ustanovení §30 odst. 2 zák. práce, dospěl k závěru, že žalobce není absolventem ani osobou mladší 18 let a že ani kolektivní smlouva u žalovaného nerozšiřovala okruh zaměstnanců, s nimiž by nebylo možno sjednat pracovní poměr na dobu určitou. Pracovní poměr na dobu určitou byl proto sjednán mezi účastníky platně a skončil podle ustanovení §56 odst. 1 zák. práce uplynutím sjednané doby, tj. ke dni 31. 7. 2002.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 12. 2003, č.j. 16 Co 324/2003-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta. Za správné považoval jak skutkové, tak právní posouzení věci, jak bylo provedeno soudem prvního stupně. Rovněž odvolací soud vyšel z toho, že od 1. 6. 1994 není zákonem nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou, ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. Dohody účastníků v tomto směru nemohly být neplatné podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti; využijí-li účastníci možnosti a uzavřou (prodlouží) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej sjednají opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím zneužil svého práva na úkor druhého. Neplatné by uvedené ujednání o době trvání pracovního poměru mohlo být jen tehdy, bylo-li by sjednáno v rozporu s ustanovením §30 odst. 2 zák. práce; takové okolnosti však v posuzovaném případě nebyly dány. Podle odvolacího soudu na věci nic nemění to, že žalobce u žalovaného konal veřejně prospěšné práce. Žádný předpis totiž nestanoví, že zaměstnanci, kteří konají veřejně prospěšné práce, tak nemohou činit v pracovním poměru na dobu určitou, či že nemohou sjednat dohodu o prodloužení pracovního poměru opět na dobu určitou ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce. Ustanovení §7 vyhlášky č. 35/1997 Sb., kterou se stanoví podrobnosti zřizování společenským účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšných prací, pouze definuje, co se rozumí krátkodobým pracovním umístěním uchazeče o zaměstnání na veřejně prospěšné práce, a nelze z něj úspěšně vyvozovat, že se zaměstnancem vykonávajícím veřejně prospěšné práce nemůže být sjednán pracovní poměr na dobu určitou buď vůbec, případně na dobu delší jednoho roku.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce „žádá NS ČR, aby po provedeném dovolacím řízení přijal pro dovolatele postup dle ust. §243b písm. 3) o.s.ř.“. Namítá, že s ohledem na to, že žalobce u žalovaného pracoval nepřetržitě v délce 40 měsíců po sobě jdoucích a uzavřel tři pracovní smlouvy a tři písemné „dohody“ o změnách pracovních podmínek, nemohlo se jednat o dohodu podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce, ale o jednostranný úkon ze strany žalovaného „i zjevnou diskriminaci pracovníka a zájmu společnosti na zaměstnanosti, co nejvíce obyvatel v přímém pracovním procesu, neboť nemůže být v zájmu společnosti vytvářet cíleně armádu nezaměstnaných, vedených na ÚP v evidencích uchazečů o zaměstnání“. Žalovaný podle dovolatele rovněž porušil ustanovení §30 odst. 1 zák. práce, které předpokládá, že „pracovní poměr na dobu určitou je dobou krátkodobou, časově dohlednou, zejména sezónní, a to za nepřítomné pracovníky či důchodce“. Je přesvědčen, že žalovaný se nemůže úspěšně dovolávat toho, že „skončily finanční dotace pobírané z ÚP, jak tvrdil u ústního jednání nalézacího soudu dne 22. 11. 2002“. Nepřiměřená délka pracovního poměru na opakovanou dobu určitou a její opakované prodlužování jsou „evidentní diskriminační důvody, a také porušováním ZP, zejména ustanovení §242 odst. 1 písm. a) v návaznosti na ustanovení §36 odst. 1 a ustanovení §56 odst. 2 ZP“. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce v dovolání nastoluje v první řadě právní otázku posuzování pracovních poměrů uzavíraných opakovaně na dobu určitou, případně opětovně prodlužovaných na dobu určitou.
Vzhledem k tomu, že pracovní poměry na dobu určitou byly mezi žalobcem a žalovaným uzavírány a prodlužovány v období od 8. 4. 1999 do 12. 12. 2001, je třeba věc posuzovat podle ustanovení §30 zák. práce ve znění v době od 1. 6. 1994 (tj. ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29. 2. 2004 (tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů).
Podle ustanovení §30 odst. 1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání.
Podle ustanovení §30 odst. 2 zák. práce pracovní poměr na dobu určitou nelze sjednat s a) absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci; absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let, přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další mateřské dovolené a doba, po kterou zaměstnavatel podle §127 odst. 2 omluvil nepřítomnost muže v práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek,
b) mladistvými,
c) zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva,
d) fyzickými osobami se ZPS a ZPS s TZP
[ustanovení uvedené pod písm. d) platilo do 1. 10. 1999]
Podle ustanovení §30 odst. 3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou.
Jak správně uvedl odvolací soud (i soud prvního stupně), s účinností od 1. 6. 1994 nebyla zákonem – na rozdíl od předchozí právní úpravy - nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 74/1994 Sb. k tomu došlo „s ohledem na potřeby praxe a pro posílení smluvní volnosti účastníků pracovního poměru“ a se záměrem „zjednodušit právní úpravu pracovního poměru na dobu určitou, a to tak, že se ponechává na vůli účastníků, jaký pracovní poměr uzavřou“. Právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňují, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a že pracovní poměr na dobu určitou mohou uzavřít (uzavírat) opětovně. Smlouva (dohoda) účastníků v tomto směru tedy nemůže být neplatná podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti. Využijí-li účastníci této možnosti a uzavřou (prodlouží) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej sjednají opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím zneužil svého práva na úkor druhého. Bylo-li totiž záměrem zákonodárce - jak je z uvedeného zřejmé - umožnit účastníkům pracovněprávních vztahů, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a aby pracovní poměr na dobu určitou mohli uzavřít (uzavírat) opětovně, nelze výkladem - navzdory jednoznačnému znění zákona - dovodit něco jiného. Neplatné je jen ujednání o době trvání pracovního poměru (a pracovní poměr je ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zák. práce sjednán na dobu neurčitou) tehdy, jestliže zaměstnavatel sjedná pracovní poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení §30 odst. 2 zák. práce, aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1874/2001 uveřejněný pod pořadovým číslem 181 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002). Tento výklad je v právní praxi přijímán a vycházely z něho soudy obu stupňů a ani dovolací soud nemá důvodu na těchto právních závěrech cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z důvodu dovolatelem vytyčené právní otázky (posuzování pracovních poměrů uzavíraných opakovaně na dobu určitou, případně opětovně prodlužovaných na dobu určitou) zásadní význam.
Žalobce ve své další argumentaci obsažené v dovolání – oproti svému tvrzení - právní závěry odvolacího soudu (aplikaci ustanovení §36 odst. 1 zák. práce) nezpochybňuje. I když uvádí, že oproti zjištěním soudů došlo v projednávané věci k porušení ustanovení §36 odst. 1 zák. práce, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), je zřejmé, že nesouhlasí v tomto směru se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vycházel. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel zpochybňuje závěr soudů ohledně prodlužování sjednaného pracovního poměru opět na dobu určitou podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce („nemohlo se jednat o dohodu, ale o jednostranný úkon ze strany žalovaného“). Zpochybňuje tak zjištění o tom, že při opětovném prodlužování pracovní smlouvy šlo o dohodu, tedy dvoustranný právní úkon (sám činí závěr, že šlo pouze o úkon jednostranný ze strany žalovaného). Závěr o tom, zda při právním úkonu jde o úkon učiněný jen jednou osobou nebo zda jde o úkon dvou či vícestranný, představuje skutkové zjištění o tom, zda v konkrétním případě jednal jen jeden subjekt nebo subjektů více. Dovolatel tedy na rozdíl od skutkových zjištění soudů předstírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se nejednalo o dohodu podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce). Tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru proto nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu