ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1644.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1644/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. Š., zastoupeného advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 282/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. dubna 2001 č.j. 18 C 282/95-142 (ve znění opravného usnesení ze dne 20. června 2001 č.j. 18 C 282/95-147) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002 č.j. 15 Co 433/2001-159, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. dubna 2001 č.j. 18 C 282/95-142 (ve znění opravného usnesení ze dne 20. června 2001 č.j. 18 C 282/95-147) se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002 č.j. 15 Co 433/2001-159 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní 1) M., spol. s r. o., 2) M. K., 3) L. M., 4) V. Š., a 5) M., a.s. odškodnili pracovní úraz, který utrpěl dne 5.12.1993 při stavbě Strahovského tunelu. Vzhledem k „chaotickému stavu právního režimu jeho pracovních smluv“ žalobce dovozoval „solidární odpovědnost žalovaných za odškodnění pracovního úrazu“ a v konečném návrhu požadoval z tohoto důvodu na náhradě za bolest (ohodnocené znaleckým posudkem MUDr. B. ve výši 500 bodů) částku 15.000,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění (ohodnocené týmž posudkem ve výši 1160 bodů „s požadavkem zvýšení o 400%“) částku 174.000,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti (od 5.12.1993 do 24.11.1994) částku 30.704,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (za období od 25.11.1994 do 30.6.1999) částku 333.693,- Kč a na náhradě „hotových výloh“ - znalečného částku 3.717,- Kč, tedy celkem (po odečtení již z tohoto důvodu zaplacených 20.000,- Kč) částku 537.114,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 3 [poté, co usnesením ze dne 19.6.1997 č.j. 18 C 282/95-48 řízení proti žalovaným 2), 3) a 5) zastavil] mezitímním rozsudkem ze dne 12.11.1998 č.j. 18 C 282/95-82 (ve znění „doplňujícího rozsudku“ ze dne 17.2.2000 č.j. 18 C 282/95-113a) rozhodl, že „proti žalovanému 4) V. Š. je nárok po právu z 85%, proti žalovanému 1) M. spol. s r.o. nárok po právu není“, a že „v řízení žalobce proti žalovanému 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného 4) V. Š. utrpěl dne 5.12.1993 úraz pádem z pomocného lešení ve výšce asi 5 m, když fošna, na kterou šlápl, se zlomila v místě, kde byly tři suky neviditelné pouhým okem. Z výsledků dokazování sice vyplynulo, že žalobce v době úrazu nebyl vybaven všemi potřebnými bezpečnostními pomůckami (měl pouze bezpečnostní pás s delším lanem a „nebyl vybaven přídavným lanem“), avšak podle názoru soudu prvního stupně „měl být opatrnější při stoupání na tuto podlážku“. Dospěl proto k závěru, že „žalovanému 4) se podařilo zprostit odpovědnosti za tento úraz z 15%“ a že tedy vůči němu „je nárok po právu z 85%“. Protože v řízení „bylo nesporným“, že žalovaný 1) nikdy nebyl zaměstnavatelem žalobce, je nárok vůči tomuto žalovanému zcela neopodstatněný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.1.2001 č.j. 15 Co 279/2000-131 rozsudek soudu prvního stupně „doplněný rozsudkem ze dne 17.2.2000“ změnil tak, že „proti žalovanému 4) V. Š. je nárok po právu zcela“, „ve vztahu k žalovanému 1) firmě M.“ tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobcem a firmou M.“ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že „bezprostřední příčinou“ pracovního úrazu žalobce byla skutečnost, že na fošně, na kterou našlápl, byla skrytá vada materiálu. Za situace, kdy žalovaný (vedle bezpečnostního pásu) nevybavil žalobce rovněž přídavným lanem, „muselo nutně při práci žalobce docházet k okamžikům, kdy nebyl připoután“; protože „tomu tak bylo i v době úrazu“, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že „v jednání žalobce, který nebyl v době úrazu ukotven, nelze spatřovat porušení pracovních předpisů (vyhl. č. 324/1990 Sb.), které by mělo za následek částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za vznik škody ve smyslu §191 odst. 2 písm. a) zák. práce“. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že v posuzovaném případě není dán ani „důvod pro zproštění zaměstnavatele odpovědnosti dle §191 odst. 2 písm. c) zák. práce“, neboť ze skutkových zjištění („která vyznívají tak“, že i při opatrném přenesení váhy těla žalobce na fošnu muselo dojít k jejímu prolomení) „nelze soudit, že by si žalobce při vstupu na fošnu počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování, např. že fošnu nepřiměřeně zatížil či jiným způsobem si počínal lehkomyslně“. Odvolací soud proto uzavřel, že proti žalovanému 4) V. Š., který - na rozdíl od žalované 1) firmy M. - byl v době úrazu zaměstnavatelem žalobce, „je nárok zcela po právu“.
Obvodní soud pro Prahu 3 poté rozsudkem ze dne 5.4.2001 č.j. 18 C 282/95-142 (ve znění opravného usnesení ze dne 20.6.2001 č.j. 18 C 282/95-147) uložil žalovanému V. Š., aby zaplatil žalobci částku 533.397,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, „co do zbytku – tj. částky 3.717,- Kč s 19% úrokem z prodlení“ žalobu zamítl a rozhod1, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 81.367,- Kč „na účet zástupce žalobce“ a „Českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 3“ soudní poplatek ve výši 21.332,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje z pravomocného rozhodnutí o plné odpovědnosti žalovaného V. Š. za pracovní úraz žalobce dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné nároky jsou (vyjma nároku na náhradu znalečného ve výši 3.717,- Kč, který byl žalobci přiznán v rámci náhrady nákladů řízení) opodstatněné v požadovaných výších. Při rozhodování o výši bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vycházel ze znaleckém posudku MUDr. B. (z v němobsaženého bodového ohodnocení a doporučení znalce, že v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění „je zcela namístě zvýšení základní bodové sazby na několikanásobek“) a při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „z výše invalidního důchodu žalobce a z valorizace“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.1.2002 č.j. 15 Co 433/2001-159 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (jímž bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění) co do částky 189.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 84.600,- Kč od 1.12.1995 do zaplacení“ potvrdil s tím, že „jinak zůstává nedotčen“; současně tento rozsudek potvrdil „ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že si soud prvního stupně „opatřil pro rozhodnutí o výši bolestného a ztížení společenského uplatnění potřebné podklady“, že provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou vyplývající z ustanovení §132 o.s.ř. a že rovněž jeho právním závěrům „nelze nic vytknout“. Při „vyčíslení bodového ohodnocení“ předmětných nároků soud prvního stupně správně vycházel z vyhlášky č. 32/1965 Sb. „ve znění novel“, přičemž „vzal za podklad“ závěry odborného znaleckého posudku, o jehož správnosti odvolací soud „nemá důvod pochybovat“, jestliže jej vypracoval znalec s potřebnou odbornou kvalifikací, který „měl při vypracování znaleckého posudku k dispozici veškerou lékařskou dokumentaci žalobce a přihlédl i ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat“. Protože závěry uvedené ve znaleckém posudku jsou náležitě zdůvodněny a jsou podloženy obsahem nálezu, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nepochybil, jestliže „v souladu s doporučením znalce zvýšil částku odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému znalcem o požadovaných 400%“, neboť „je nepochybné“, že žalobce po ukončení pracovní neschopnosti přešel do plného invalidního důchodu a patrně již vůbec nebude moci vykonávat jak svoji původní profesi tesaře, tak „i mnoho mimopracovních činností“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5.4.2001 č.j. 18 C 282/95-142 (ve znění opravného usnesení ze dne 20.6.2001 č.j. 18 C 282/95-147) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Úvodem „považoval za důležité“ uvést (ačkoli – jak zdůraznil - „si je vědom právní moci rozsudku o právním základu nároku“), že provedené důkazy „nesvědčí pro plnou odpovědnost žalovaného“ za odškodnění pracovního úrazu žalobce. K přiznané výši jednotlivých nároků namítal, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru „zcela nepřezkoumatelné“ a že „soud nepostupoval správně, pokud nenechal ve věci zpracovat znalecký posudek ve smyslu §127 o.s.ř.“ a „vyšel při rozhodnutí z důkazu, který neměl všechny náležitosti ve smyslu o.s.ř.“. Zpráva vypracovaná MUDr. B., nesprávně označená jako lékařský posudek, totiž mohla být podle jeho názoru provedena toliko jako „důkaz listinou ve smyslu §126 o.s.ř.“, neboť „hodnocení provedené MUDr. B. není v souladu s přílohou A I bod 6 vyhlášky č. 32/1965 Sb.“. Dále dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že postupoval nesprávně, jestliže odůvodnil zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce odkazem na závěry znalce, který „může pouze posoudit následky zranění a jeho závažnost“, a že „nerozpoznal rozdíl mezi bolestným a ztížením společenského uplatnění, neboť úvahy, které ho vedly k navýšení ZSU, by mohly být spíše aplikovatelné pro navýšení bolestného ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.“. Kromě toho namítal, že je zčásti nepřezkoumatelné i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť se zde neuvádí, z jakých důkazů soud vycházel při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku a odkdy a v jaké výši byl žalobci přiznán invalidní důchod. Za nesprávné a „zcela v rozporu se základními principy obsaženými v ustanovení §517 a násl. obč. zák.“ dovolatel považoval rovněž rozhodnutí soudů, o kterého okamžiku se dostal do prodlení s plněním náhrady za ztížení společenského uplatnění. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5.4.2001 č.j. 18 C 282/95-142 (ve znění opravného usnesení ze dne 20.6.2001 č.j. 18 C 282/95-147) v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5.4.2001 č.j. 18 C 282/95-142 (ve znění opravného usnesení ze dne 20.6.2001 č.j. 18 C 282/95-147) zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění 189.000,- Kč s příslušenstvím) potvrzen. Protože dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí „má po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel (namítá-li, že soud neměl vycházet z důkazu listinou - hodnocením MUDr. B., ale že měl nechat zpracovat znalecký posudek), a jak tyto důkazy hodnotil. Současně dovolatel poukazuje na vady řízení, které podle jeho názoru spočívají v tom, že napadené rozhodnutí „je zcela nepřezkoumatelné“ a že „soud nepostupoval správně, pokud nenechal ve věci zpracovat znalecký posudek ve smyslu §127 o.s.ř.“. Protože námitky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzené vady řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby byly opodstatněné) nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu