ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1796.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1796/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J., spotřebního družstva, O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. K., a 2) Z. K., oběma zastoupeným advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 156/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2003 č.j. 19 C 156/95-407 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2004 č.j. 16 Co 17/2004-431, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2003 č.j. 19 C 156/95-407 se zastavuje.
II. Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2004 č.j. 16 Co 17/2004-431 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu zaplatila žalovaná 1) částku 14.331,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení a žalovaný 2) částku 10.777,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaní, kteří u něj pracovali „v inventurních obdobích od 16.9.1993 do 9.5.1994“ na prodejně č. 07-221 v K. [žalovaná 1) jako vedoucí této prodejny a žalovaný 2) jako její zástupce], převzali na základě písemných dohod hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování. Ve dnech 20.-22.9.1993, 24.-25.1.1994 a 9.-10.5.1994 byl na základě tří kontrolních inventur zjištěn na pracovišti žalovaných na prodejně v K. schodek v celkové výši 35.638,- Kč, na jehož náhradě se žalovaní podílejí (vedle dalších původně též žalovaných hmotně odpovědných zaměstnanců prodejny K. M., P. H., B. K. a P. V.) částkami 14.331,- Kč a 10.777,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23.3.1998 č.j. 19 C 156/95-60 uložil žalované 1), aby žalobci zaplatila 7.165,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, a žalovanému 2), aby žalobci zaplatil 5.338,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, žalobu proti žalované 1) ohledně částky 7.165,50 Kč s příslušenstvím a žalobu proti žalovanému 2) ohledně 5.338,50 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni „nahradit“ žalobci na nákladech řízení každý 306,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že „manko vzniklo zčásti bez zavinění žalovaných následkem používání vadných pokladen“ (žalobce tedy nezajistil žalovaným řádné pracovní podmínky pro hospodaření se svěřenými hodnotami) a že proto je žaloba opodstatněná „pouze co do částky krácené na polovinu o obou žalovaných“.
K odvolání žalobce i obou žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.9.1999 č.j. 16 Co 294/99-113 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se náležitě nezabýval tím, zda mezi porušením povinnosti žalobce uvedené v ustanovení §170 odst. 1 zák. práce (spočívající v zajištění takových pracovních podmínek, aby zaměstnanci mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení majetku) a vznikem schodku či jeho části existuje příčinná souvislost. Uložil mu proto, aby se v dalším řízení zaměřil na konkrétní podmínky, za nichž žalovaní na prodejně v K. pracovali, zejména jaké bylo v jednotlivých inventurních obdobích uspořádání prodejny, jaké úkoly jednotlivých zaměstnanců s ním byly spojeny a kolik zaměstnanců bylo zapotřebí k zajištění řádného provozu prodejny.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 15.9.2003 č.j. 19 C 156/95-407 uložil žalované 1), aby žalobci zaplatila 14.331,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, a žalovanému 2), aby žalobci zaplatil 10.777,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni „nahradit“ žalobci na nákladech řízení každý 9.751,50 Kč. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že prodejna v K. „nebyla svým uspořádáním atypická“, že „po všechna inventurní období byl plánovaný stav pracovníků naplněn ba překračován“ a že „bylo tedy věcí vedoucí [tj. žalované 1)], aby práci zorganizovala tak, aby některý z pracovníků byl vyčleněn na hlídání a se tím se zabezpečilo, aby nedocházelo ke zcizování zboží“. „Je sice pravdou, že bylo prokázáno, že pokladny bývaly poruchové“, avšak podle jeho názoru nebyla prokázána příčinná souvislost mezi poruchami pokladen a vznikem schodku, neboť ihned po zjištění poruchy byla pokladna odstavena a markovalo se ručně. Protože se žalovaní své odpovědnosti za vzniklý schodek nezprostili, a protože soud prvního stupně „neshledal ani důvody pro použití moderačního práva“, žalobě „plně vyhověl“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13.4.2004 č.j. 16 Co 17/2004-431 rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím byli žalovaní zavázáni zaplatit žalobci, a to žalovaná 1) částku 10.748,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení a žalovaný 2) částku 8.102,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení“, potvrdil, „v další napadené části“ změnil tento rozsudek tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci, žalovaná 1) částku 3.583,- Kč s příslušenstvím a žalovaný 2) částku 2.675,- Kč s příslušenstvím, zamítl, a rozhodl, že každý ze žalovaných je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 9.751,50 Kč a na nákladech odvolacího řízení 2.637,- Kč, obojí k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaní měli se žalobcem uzavřeny platné dohody o hmotné odpovědnosti, že žalobci vznikla škoda ve formě schodku na svěřených hodnotách v tvrzené výši a že „žalovaní v řízení neprokázali“, že by předmětný schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejich zavinění. Za tohoto stavu tedy byly podle jeho názoru splněny všechny předpoklady kolektivní hmotné odpovědnosti žalovaných za vzniklý schodek. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud spatřoval ve skutečnosti, že žalobce nebyl schopen zajistit hmotně odpovědným zaměstnancům na prodejně v K. bezporuchové pokladny, důvody zvláštního zřetele hodné (§183 zák. práce) pro snížení náhrady škody o 25%.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15.9.2003 č.j. 19 C 156/95-407 podali žalovaní dovolání, ve kterém vytýkají soudům nesprávné posouzení věci „po stránce skutkové i právní“. Namítali, že s žalovanou 1) nebyla řádně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, že výše schodků nebyla určena auditem ani znaleckým posudkem a že není možno zjistit přesnou výši škody, neboť v důsledku prokázané vadnosti pokladen nebyly vystavovány řádné pokladní doklady. Kromě toho „nebyl doložen doklad o tom, že požadavek na náhradu škody, jak stanovil ZP v roce 1994, byl projednán v odborovém orgánu, přestože jej žalovaní několikrát požadovali“. Dovolatelé dále poukázali na skutečnost, že na prodejně pracovali i zaměstnanci bez hmotné odpovědnosti a že počet zaměstnanců na prodejně nebyl vzhledem k dosahovaným tržbám dostačující, neboť podle jejich názoru „by nebyla provozovna plně funkční, kdyby někdo hlídal“, protože „na některém úseku by pracovník chyběl“. Žalobce tedy podle jejich názoru nevytvořil pro žalované podmínky pro řádné provádění pracovní činnosti a při upozornění na nedostatky trval na pokračování činnosti a tedy nedostatky neodstranil. Mimo to dovolatelé zdůraznili, že doklady týkající se interních vnitropodnikových předpisů, které žalobkyně v průběhu řízení předložila, jsou pouze kopie nebo fotokopie, jež není možno ověřit, a že proto měly být „jako důkazy zamítnuty“. Žalovaní navrhli, „že by bylo spravedlivé a odpovídající normám a předpisům Evropské unie a České republiky“, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil, „žalobu zamítl a řízení zastavil“.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15.9.2003 č.j. 19 C 156/95-407 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15.9.2003 č.j. 19 C 156/95-407 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaní – jak vyplývá z obsahu jejich dovolání – napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo vyhověno žalobě na uložení povinnosti žalované 1) k zaplacení částky 10.748,- Kč a žalovanému 2) k zaplacení částky 8.102,- Kč. Dovoláním dotčeným výrokem rozsudku tedy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6.prosince 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu