ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2410.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2410/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce I. J., proti žalovanému M. D., o náhradu mzdy, o návrhu žalovaného na obnovu řízení ve věci, sp.zn. 16 C 307/95, Okresního soudu v Kladně, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 75/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2003, č.j. 23 Co 188/2003-26, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný se návrhem ze dne 15.4.2002 (doručeným soudu dne 23.4.2002) domáhal, aby byla povolena obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 307/95. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15.3.2000, č.j. 16 C 307/95-55 (správně č.j. 16 C 307/95-57), potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29.11.2000, č.j. 30 Co 505/2000-27 (správně č.j. 30 Co 505/2000-76), bylo vyhověno žalobě v části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném na náhradě mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru zaplacení částky 14.678,- Kč s 19 % úrokem od 10.4.1995 do zaplacení. Při tomto rozhodování soudy vycházely z názoru, že „pracovník, který původně trval na tom, aby ho organizace dále zaměstnávala, a uplatnil proti organizaci neplatnost rozvázání pracovního poměru i náhradu mzdy podle §61 odst. 1 zák. práce, může dodatečně prohlásit, že již netrvá na tom, aby ho organizace zaměstnávala, a uplatnit nárok na náhradu mzdy podle §61 odst. 3 zák. práce“. Uvedenou právní otázku však posoudil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27.6.2001, sp.zn. 21 Cdo 2369/2000 (publikovaném v „Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 7 pod C 610 na str. 139-144“), odlišně, když dovodil, že zaměstnanec může své stanovisko změnit (ačkoliv původně trval na dalším zaměstnávání, může prohlásit, že netrvá nadále na tom, aby by ho zaměstnavatel dále zaměstnával), ale že tak může učinit nejpozději do rozhodnutí soudu o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Protože v posuzovaném případě žalobce změnil své stanovisko až při jednání v této věci dne 15.3.2000 (a „navíc nedošlo k účinné změně žaloby“), jedná se podle názoru žalovaného o aplikaci takového rozhodnutí, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, ačkoliv „nepochybně zcela zásadním způsobem mění právní náhled na celou věc“ a může pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 12.2.2003, č.j. 19 C 75/2002-13, žalobu na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 16 C 307/95 zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen „uhradit“ žalobci na nákladech řízení 5.273,- Kč. Dospěl k závěru, že sice existuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, které žalovaný nemohl použít v původním řízení, že však „okolnost, že odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou okresní soud i krajský soud v odvolacím řízení posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodnutí, které by bylo důvodem obnovy“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6.6.2003, č.j. 23 Co 188/2003-26, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud [s odůvodněním, že žalovaný navrhl obnovu řízení proti rozhodnutí vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se (s účinností od 1.1.2001) mění občanský soudní řád] posuzoval návrh na obnovu řízení podle „dosavadních právních předpisů“ (účinných do 31.12.2000). Vycházeje z toho, že objektivní i subjektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení byla zachována, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR - bez ohledu na to, zda by byl způsobilý mít vliv na výsledek sporu - nemůže být rozhodnutím, které jako důvod obnovy má na mysli ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.; za taková rozhodnutí považoval pouze rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o.s.ř. Zdůraznil, že otázky výkladu ustanovení §61 zák. práce, na něž poukazuje žalovaný, otázkami předběžnými v tomto smyslu nejsou, neboť „představují pouze dílčí právní (výkladové otázky), z nichž se sestává právní posouzení celkové, a které není povolán řešit nikdo jiný, než soud v řízení o uplatňovaném nároku“; důvod obnovy řízení lze spojovat jen s rozhodnutím vztahujícím se na věc stejných účastníků, které v souvislosti s řešením předběžné otázky vyznělo odlišně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Považuje za „nepochybné, že rozhodovací proces provádějí soudy o právech a právem chráněných zájmech občanů, musí vycházet z Listiny základních práv a svobod a Ústavy a musí být v souladu se zásadami spravedlivého procesu“. Jestliže tedy Nejvyšší soud přijal v „totožném právním problému“ zcela odlišné stanovisko a jeho rozhodovací praxe nepochybně určuje a sjednocuje rozhodovací praxi nižších soudů, je třeba existenci takového rozhodnutí považovat za rozhodnutí, které nemohl bez své viny použít v původním řízení a které lze podřadit pod ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by se jednalo „pouze o dílčí výkladové otázky“. Podle jeho názoru jde o takové rozhodnutí, které je způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, a je přesvědčen, že důvod pro povolení obnovy byl naplněn. Protože napadené usnesení spočívá na nesprávném posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolání uvádí, že dovozuje jeho přípustnost z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.; z uvedeného vyplývá, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Usnesení soudů obou stupňů v této věci byla vydána sice po 1.1.2001 (usnesení soudu prvního stupně dne 12.2.2003 a usnesení odvolacího soudu dne 6.6.2003), ale - vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl návrh na obnovu řízení - v souladu s ustanovením bodů 15. a 16., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z odůvodnění usnesení odvolacího soudu - po řízení provedeném podle „dosavadních předpisů“ (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000“); proto je třeba dovolání podané proti usnesení odvolacího soudu i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě, projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst.2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm.a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Podle §239 odst. 3 o.s.ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající jeho návrh na obnovu řízení.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 odst.1 či odst.2 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §239 odst.1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V tzv. řízením sporném, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§79 odst. 1 o.s.ř.).
V posuzované věci je „věcí samou“ nárok na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (§61 zák. práce), o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15.3.2000, č.j. 16 C 307/95-57, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29.11.2000, č.j. 30 Co 505/2000-76, jímž bylo vyhověno žalobě na náhradu mzdy ohledně částky 14.678,- Kč s 19 % úrokem od 10.4.1995 do zaplacení; uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 10.1.2001. Rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení (ve věci o náhradu mzdy) je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože neřeší věc samu, ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu. Dovoláním napadané usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na obnovu řízení, proto není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení §239 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.1997, sp.zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Pro úplnost je třeba navíc uvést, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu; uvedl-li odvolací soud v poučení svého usnesení (nad rámec ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř.), že „proti tomuto usnesení lze podat dovolání …“, pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu