ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2414.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2414/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) B. M., B) R. M., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému C. zastoupenému advokátem., o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 15/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2003 č.j. 56 Co 532/2002-149, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"smlouva o zřízení zástavního práva, která byla uzavřena dne 9.1.1992 mezi žalobci A) a B) jako zástavci a Č. s. a.s. okresní pobočkou v O. jako zástavním věřitelem a jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky Č. s. a.s. okresní pobočky v O. jdoucí za žalobcem A) ve výši 3.412.400,- Kč včetně příslušenství zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví žalobců A) a B) zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 232 pro obec a kat. území V. H., okres O., a to rodinnému domku čp. 360 na pozemku parc. č. 248/5 zastavěná plocha, tomuto pozemku parc. č. 248/5 zastavěná plocha a pozemku parc. č. 248/4 ostatní plocha, jež nabyla účinnosti registrací provedenou Státním notářstvím v O. dne 10.1.1992 pod č. reg. R III 20/92, je neplatná\", a aby \"na základě tohoto rozsudku provedl Katastrální úřad v O. výmaz zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem, zapsaného v C-LV na LV č. 232 pro obec a kat. území V. H., okres O. záznamem v katastru nemovitostí do 30 dnů od právní moci rozsudku\". Zástavní smlouva ze dne 9.1.1992 je podle názoru žalobců neplatná proto, že jako zástavní věřitel je v ní uveden \"subjekt, který nemohl mít právní subjektivitu\", a že byla na straně zástavního věřitele podepsána \"zřejmě jeho dvěma blíže neidentifikovanými zaměstnanci, jejichž funkce tam není rovněž uvedena a jejichž podpisy jsou nečitelné\".
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13.2.2002 č.j. 26 C 15/2001-78 ve znění usnesení ze dne 24.4.2002 č.j. 26 C 15/2001-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 81.342,58 Kč k rukám \"právního zástupce žalovaného\". Soud prvního stupně dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť \"se domáhají uvedení stavu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem, čímž by měl být vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků\". Zástavní věřitel byl ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 9.1.1992 označen sice \"nepřesně\", avšak tato skutečnost nečiní smlouvu neplatnou, neboť \"byl označen takovým obchodním jménem, které nenáleží jiné právnické osobě, a je nepochybné, že jde o tutéž právnickou osobu\". Důvodná není ani námitka žalobců, že by smlouva nebyla podepsána osobami oprávněnými za zástavního věřitele jednat, neboť obsahuje podpisy osob \"v souladu s výpisem z obchodního rejstříku\" a podle prohlášení Č. s. a.s. \"byly tyto osoby oprávněny za ní jako zástavního věřitele při sepisu předmětné zástavní smlouvy jednat\".
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.5.2003 č.j. 56 Co 532/2002-149 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobcům uložil, aby zaplatili společně a nerozdílně žalovanému na náhradě těchto nákladů 20.317,60 Kč k rukám \"advokáta žalovaného\", a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 21.982,90 Kč k rukám \"advokáta žalovaného\". Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalobci mají na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem a že - s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu - nejsou pochybnosti o tom, kdo zástavní smlouvu ze dne 9.1.1992 uzavřel jako zástavní věřitel. Námitku žalobců, že smlouvu podepsali \"nekompetentní zástupci Č. s. a.s.\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"Č. s. a.s. se obsahem zástavní smlouvy cítila být vázána a nedovolávala se překročení oprávnění k jednání u osob, které smlouvu uzavřely za zástavního věřitele\", a že \"podle listiny ze dne 4.4.2000 vydané Č. s. a.s.\" považuje \"tento subjekt za závazné všechny smlouvy, které prokazují právní důvod vzniku pohledávek včetně smluv prokazujících zajištění těchto pohledávek, které byly uzavřeny a podepsány za Č. s. a.s. jejími pracovníky, kteří byli k těmto úkonům oprávněni v souladu s obecně platnou právní úpravou a příslušnými vnitřními předpisy Č. s. a.s.\". Za těchto okolností by bylo \"nadbytečné\" provádět důkaz stanovami a organizačním řádem Č. s. a.s. a výslechem svědků Ing. M. K., Ing. V. S. a Ing. J. S., kteří by se jako zaměstnanci Č. s. a.s. \"měli vyjadřovat k otázce uzavírání zástavní smlouvy\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Tím, že odvolací soud odmítl provést důkazy, které \"měly vést k osvědčení nebo k vyvrácení platnosti žalované zástavní smlouvy\", byli žalobci poškozeni ve svých právech. I když žalobci přijímají závěr odvolacího soudu, že zástavní smlouva ze dne 9.1.1992 byla uzavřena \"se subjektem Č. s.\", bylo nutné \"na základě navržených důkazů výslechem svědků jako zaměstnanců Č. s. zjišťovat, které osoby skutečně předmětnou smlouvu uzavřely\". Důkaz listinou ze dne 4.4.2000 vydanou Č. s. a.s. ke zjištění skutkového stavu nepostačoval zejména proto, že se \"nikterak neváže ke konkrétnímu obsahu projednávané věci, jímž je zástavní smlouva z roku 1992\". Žalobci mají za to, že neprovedením dokazování byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení a že za řízení před soudy \"nebyly aplikovány zásady uvedené v Listině základních práv a svobod zejména v čl. 11 odst.3 a v čl. 37 odst.3\"; napadený rozsudek má proto po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že dovolání bylo podáno zřejmě opožděně a že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.); k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V projednávané věci dovolatelé neoznačili v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že žalobci právní posouzení věci odvolacím soudem ani nezpochybňují; vytýkají odvolacímu soudu jen to, že neprovedl jimi navržené důkazy a že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech (že skutková zjištění soudů z provedených důkazů nevyplývají). Vzhledem k tomu, že dovolací soud při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu z výše uvedených hledisek nemůže být - jak vyplývá z výše uvedeného - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, není dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. §5 písm.b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu