ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2485.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2485/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené advokátkou, proti žalované S. a.s., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 140/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2003 č.j. 35 Co 166/2003-178, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8.6.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní \"na základě §53 odst. 1 písm. b) ZP rozvazuje pracovní poměr ke dni 8.6.2000\". Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobkyně dopustila \"zpronevěry nejméně 4.000.000,- Kč\".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že jí okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 8.6.2000 nebylo řádně doručeno (dozvěděla se o něm až ze zápočtového listu a teprve dodatečně byla její právní zástupkyni zaslána kopie listiny), že důvod zrušení pracovního poměru je v něm uveden neurčitě a je možno jej zaměnit s jiným a že se nedopustila žádného jednání, které by mohlo být podle dopisu ze dne 8.6.2000 důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru.
Žalovaná namítala, že žalobkyně \"zpronevěřila nejméně 4.000.000,- Kč\" tím, že při plnění svých pracovních povinností dne 13.8.1999 tuto částku vybrala v hotovosti z účtu M. a.s. (k dispozici s účtem byla oprávněna podle smlouvy o dílo), že ji uložila do trezoru v sídle žalované a že pověřila pracovnici účtárny paní T., aby peníze zaúčtovala jako pokladní hotovost. Později sdělila paní T., že částku 4.000.000,- Kč v hotovosti předala panu T., předsedovi představenstva žalované, na úhradu dvou leasingových splátek a současně jí uložila vystavit účetní doklad o výdeji z pokladny. Žalovaná však v květnu roku 2000 zjistila, že pan H. T. od žalobkyně nikdy částku 4.000.000,- Kč nepřevzal a že nebyly uhrazeny ani předmětné leasingové splátky. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručováno na pracovišti dne 8.6.2000, žalobkyně ho však odmítla převzít.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 31.10.2001 č.j. 25 C 140/2000-67 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5.800,- Kč na \"účet\" advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že \"z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně ve věci zpronevěry částky 4.000.000,- Kč jednala jako zaměstnankyně - hlavní účetní žalované a nikoliv jako členka představenstva M. a.s.\", z jejíhož účtu byla částka vybrána. Nevyloučil, že žalobkyně uvedenou částku společnosti M. a.s. \"zpronevěřila\", nebylo však \"prokázáno porušení pracovních povinností žalobkyně u žalované\"; proto nepřichází podle názoru soudu prvního stupně zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce \"v úvahu\".
K odvolání účastníků (odvolání žalobkyně směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.5.2002 č.j. 35 Co 100/2002-118 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni řádně doručeno, že byla zachována lhůta pro podání okamžitého zrušení pracovního poměru i pro podání žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, že důvod - zpronevěra částky 4.000.000,- Kč - je formulován dostatečně určitě a že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo nesprávné účtování služebních cest žalobkyní, neboť takové jednání není obsahem listiny a žalovaná na něj poukazovala až v průběhu řízení. Odvolací soud však nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že \"z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně ve věci zpronevěry částky 4.000.000,- Kč jednala jako zaměstnankyně žalované\". V tomto směru vyslovil závazný právní názor, že žalobkyně s částkou 4.000.000,- Kč, kterou vyzvedla z účtu společnosti M. a.s., disponovala jako zaměstnankyně žalované z titulu své funkce hlavní účetní v rámci zajišťování ekonomických služeb žalované pro tuto společnost. Odvolací soud dále dovodil, že k naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.6.2000 v \"postačí, bude-li zjištěno, že žalobkyně nepostupovala ve funkci hlavní účetní při správě cizího majetku tak, aby nedošlo ke ztrátě peněz\" (částky 4.000.000,- Kč), a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru důvodně.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 31.7.2002 č.j. 25 C 140/2000-130 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalovaná neprokázala, že by si žalobkyně částku 4.000.000,- Kč \"přisvojila, resp. sebe či jiného o ni obohatila\". Výpověď svědkyně A. T., která uvedla, že \"jí žalobkyně sdělila mezi čtyřma očima, že vybranou částku má\", nepovažoval soud prvního stupně za věrohodnou, neboť se tato svědkyně \"jednoznačně podílela na nesprávném vyplnění příslušných účetních dokladů a připadá v úvahu jako spoluodpovědná osoba za případnou škodu\". Na druhé straně žalobkyně neprokázala své tvrzení, že předmětnou částku předala H. T., a ani netvrdila, že by částkou uhradila nějaké leasingové splátky, či ji prostě vrátila na příslušný účet. Žalobkyně ve své funkci hlavní účetní jednoznačně nepostupovala tak, aby ke ztrátě peněz nedošlo a dopustila se tak porušení pracovní kázně, konkrétně spočívající v porušení předpisů o účetnictví a ustanovení §171 zákoníku práce o předcházení škodám. Soud prvního stupně současně dospěl k názoru, že jednání žalobkyně, vzhledem ke všem okolnostem, nepředstavovalo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, neboť \"nesprávné vedení účetnictví a porušování základních povinností při správě cizího majetku je u žalované spíše pravidlem\". Porušení pracovních povinností se dopustila nejen žalobkyně, ale i další zaměstnankyně účtárny žalované, když se \"nestaraly o zjevně vadné účetní doklady na tak vysokou částku\". Soud prvního stupně uzavřel, že \"kde není pracovní kázeň, nelze hovořit o jejím porušení zvlášť hrubým způsobem\", a že celá záležitost se jeví ze strany žalované spíše jako \"šikana\", jestliže ostatní pracovnice účtárny nijak postiženy nebyly. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 8.6.2000 je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.6.2003 č.j. 35 Co 166/2003-178 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.175,-Kč \"na účet její právní zástupkyně\". Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně svým jednáním (tím, že jako hlavní účetní vybrala z účtu společnosti M. a.s. částku 4.000.000,- Kč, že s ní nakládala, aniž by zajistila, aby toto nakládání bylo podchyceno účetními doklady, že neprokázala, že by tuto částku předala H. T. a byla tak poslední osobou, která měla peníze ve své dispozici) porušila nejen základní povinnosti zaměstnanců (§73 odst. 1 písm. c) zákoníku práce), ale i základní povinnosti vedoucích zaměstnanců podle ustanovení §74 písm. a) a písm. f) zákoníku práce a povinnost předcházet škodám (§171 odst. 1 zákoníku práce), a dospěl k závěru, že jde o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Poměry u žalované (skutečnost, že nesprávné vedení účetnictví a porušování základních povinností při správě majetku byly u žalované \"spíše pravidlem\") nemohou být omluvou porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně, popřípadě vést ke zmírnění hodnocení tohoto jednání z hlediska pracovněprávní odpovědnosti, zvlášť u osoby v postavení vedoucího zaměstnance, která umožnila ztrátu či zmizení částky 4.000.000,-Kč. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 8.6.2000 je proto platné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 8.6.2000 nebylo skutkové vymezení důvodu rozvázání pracovního poměru uvedeno tak, aby je nebylo možné zaměnit s jiným. Zpronevěra je jednání popsané v ustanovení §248 trestního zákona jako úmyslné jednání spočívající v přisvojování cizí věci osobou, které byla tato věc svěřena. V průběhu jednání před soudy nebylo takové jednání \"prokazováno ani prokázáno\"; dovodil-li odvolací soud, že \"pro opodstatněnost okamžitého zrušení pracovního poměru postačí, bude-li zjištěno, že žalobkyně nepostupovala ve funkci hlavní účetní tak, aby nedošlo ke ztrátě peněz\", opomíjí tím skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru obsažené v dopise ze dne 8.6.2000. Dovolatelka má za to, že nedostatek projevu vůle zaměstnavatele v popisu skutku v době jeho doručení byl nakonec nahrazen dokazováním okolností nastalých až po dni 8.6.2000 (mimo jiné trestním oznámením). Podle dovolatelky nelze \"takové nebo onaké jednání shrnout, paušalizovat tak, že jde o jednání, v jehož důsledku došlo ke ztrátě peněz\", neboť to ještě nemuselo znamenat, že se žalobkyně dopustila zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Dovolatelka souhlasí s názorem, \"že kde není pracovní kázeň, nelze hovořit o jejím porušení zvlášť hrubým způsobem\", neboť s přihlédnutím ke stavu porušování povinností při správě majetku žalované a pracovních povinností všech zaměstnanců žalované nelze hodnotit stupeň intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní jako zvlášť hrubý. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo pro opožděnost odmítnuto, popřípadě jako nedůvodné zamítnuto. Uvedla, že \"zpronevěra z hlediska pracovněprávní odpovědnosti znamená i zmizení či ztrátu částky 4.000.000,- Kč, které žalobkyně v postavení vedoucího zaměstnance svým porušením pracovní kázně umožnila\". Pojmovým znakem takového porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem není, na rozdíl od trestného činu zpronevěry, úmyslné zavinění, a proto nebylo třeba vyžadovat dokazování úmyslného jednání žalobkyně, ani skutečnosti, že těmito prostředky žalobkyně sebe nebo jiného obohatila. Žalobkyně byla posléze rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7.1.2003 pod sp.zn. 5 T 37/2002 uznána vinnou, že dne 13.8.1999 provedla výběr částky 4.000.000,- Kč z účtu společnosti M. a.s. a vybrané prostředky si ponechala pro vlastní potřebu, čímž spáchala trestný čin zpronevěry.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem ze dne 8.6.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen \"zák. práce\").
Námitka žalobkyně, že v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 8.6.2000 nebyl jeho důvod vymezen tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, není opodstatněná.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalovaná vymezila v dopise ze dne 8.6.2000 důvod okamžitého zrušení pracovního poměru tak, že se žalobkyně dopustila \"zpronevěry nejméně 4.000.000,- Kč\". Zpronevěrou se rozumí (srov. §248 trestního zákona) jednání, spočívající v tom, že si osoba přisvojí cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobí tak škodu na cizím majetku. Vytýkala-li žalovaná žalobkyni, že se \"dopustila zpronevěry\" a uvedla-li výši \"zpronevěřené\" částky (\"nejméně 4.000.000,- Kč\"), nevznikají - s přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru - i podle názoru dovolacího soudu po skutkové stránce pochybnosti o tom, proč (z jakého důvodu) byl se žalobkyní rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením.
Důvodná není ani námitka, že by soudy spatřovaly porušení pracovní kázně v jiném jednání žalobkyně, než které bylo uvedeno v dopise ze dne 8.6.2000.
Odvolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že k naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.6.2000 \"postačí, bude-li zjištěno, že žalobkyně nepostupovala ve funkci hlavní účetní při správě cizího majetku tak, aby nedošlo ke ztrátě peněz\", tj. částky 4.000.000,- Kč (srov. odůvodnění jeho usnesení ze dne 10.5.2002 č.j. 35 Co 100/2002-118), a že žalobkyně porušila pracovní kázeň způsobem uvedeným v dopise ze dne 8.6.2000, i když nebylo prokázáno, že by vedlo k jejímu obohacení nebo k obohacení jiného, neboť porušením svých pracovních povinností \"umožnila ztrátu či zmizení částky 4.000.000,- Kč\". S uvedeným závěrem dovolací soud souhlasí. Při úvaze, zda zaměstnanec v pracovněprávních vztazích porušil pracovní kázeň, totiž nelze ulpívat na okolnostech, které mají význam pro posouzení, zda zaměstnanec spáchal trestný čin, neboť jejich zhodnocení náleží orgánům činným v trestním řízení. Vycházela-li žalovaná při podání okamžitého zrušení pracovního poměru z toho, že si žalobkyně svěřenou částku 4.000.000,- Kč \"přisvojila\", a nebyl-li takový předpoklad dokazováním potvrzen, nebrání to samo o sobě závěru, že žalobkyně porušila jednáním uvedeným v dopise ze dne 8.6.2000 pracovní kázeň za situace, bylo-li prokázáno (jak tomu bylo v projednávané věci), že částka 4.000.000,- Kč jí byla svěřena a že svým jednáním způsobila škodu na cizím majetku (na majetku svého zaměstnavatele); právní posouzení, zda šlo o zpronevěru ve smyslu ustanovení §248 trestního zákona, z uvažovaných hledisek není významné.
S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že s přihlédnutím k porušování základních povinností při správě majetku u žalované jejími zaměstnanci (které bylo \"pravidlem\"), nelze hodnotit jednání žalobkyně jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce \"Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...\"). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Při zkoumání, zda žalobkyně svým jednáním (uvedeným v dopise ze dne 8.6.2000) porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že žalobkyně ve funkci hlavní účetní při nakládání s částkou 4.000.000,-Kč porušila nejen základní povinnosti zaměstnanců (povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané), ale i základní povinnosti vedoucích zaměstnanců (povinnost řídit a kontrolovat práci, pravidelně hodnotit pracovní výsledky, zabezpečovat dodržování právních a jiných předpisů, vést zaměstnance k pracovní kázni, zajišťovat aby nedocházelo k porušování pracovní kázně a k neplnění povinností), jakož i povinnost předcházet škodám (počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení na úkor společnosti nebo jednotlivce). Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že poměry u žalované (nesprávné vedení účetnictví a porušování základních povinností při správě majetku) nemohou být omluvou porušení právních povinností žalobkyně, ani vést ke zmírnění hodnocení tohoto jednání z hlediska pracovněprávní odpovědnosti, zvláště jde-li o osobu v postavení vedoucího zaměstnance. Z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze tudíž úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobkyní rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2004
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu