ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2559.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2559/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele R. Č., zastoupeného advokátem, proti zástavní dlužnici M. J., zastoupené advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 Nc 1162/2002, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 21. března 2003 č.j. 15 Co 163/2003-27, takto:
I. Dovolání zástavního věřitele se zamítá.
II. Zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal, aby soud nařídil \"prodej zástavy, a to nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 108, vedeném Katastrálním úřadem v P., pro obec a katastrální území P., jako dům číslo popisné 482 se st.p. č. 593, garáž se st.p. č. 674 a p.p. č. 4120/6 a p.p. č. 4120/24\", jejímž vlastníkem je zástavní dlužnice. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 12.3.1996 zástavním věřitelem, že zajištěná pohledávka mu byla přisouzena rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.8.1998 sp. zn. 16 C 238/97 a že tato pohledávka nebyla dosud uspokojena.
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 6.1.2003 č.j. 3 Nc 1162/2002-17 nařídil \"k uspokojení pohledávky zástavního věřitele prodej zástavy, a to pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v Pelhřimově pro obec a k.ú. P. na LV č. 108, domu čp. 482 se stp. č. 593, garáže na stp. č. 674, ppč. 4120/6 a ppč. 4120/24\", a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Při svém rozhodování vycházel z toho, že zástavní věřitel poskytl na základě smlouvy o půjčce z března 1996 dlužníku L. J. částku 180.000,- Kč, že nárok zástavního věřitele na zaplacení půjčky ve výši 180.000,- Kč byl \"doložen\" pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.8.1998 sp. zn. 16 C 238/97 a že k zajištění této pohledávky bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 12.3.1996 zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem. Protože byly doloženy všechny skutečnosti potřebné pro nařízení prodeje zástavy, je žaloba zástavního věřitele důvodná.
K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 21.3.2003 č.j. 15 Co 163/2003-27 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7.650,- Kč \"na účet\" advokáta Mgr. Ing. J Š. Odvolací soud zjistil, že právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo - jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.8.1998 sp. zn. 16 C 238/97 - dnem 29.6.1996 a že podle ustálené judikatury soudů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a \"rozhodnutí\" Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001) se i v současné době řídí právní úpravou zástavního práva účinnou do 31.8.1998. Žaloba na prodej zástavy podaná podle ustanovení §200y a násl. o.s.ř. proto nemůže být důvodná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá, že právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy nevzniklo dnem 29.6.1996 (den po splatnosti zástavním právem zajištěné půjčky), ale až dnem 24.1.1999, kdy se stal vykonatelným rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.8.1998 sp. zn. 16 C 238/97, kterým byla dlužníku L. J. uložena povinnost zaplatit zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku, a kdy zástavní věřitel \"získal oprávnění k tomu, aby se uspokojil ze zástavy\". Protože právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po dni 1.9.1998, mělo být správně žalobě vyhověno. Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 12.3.1996 se na půjčku poskytnutou L. J. nevztahuje a že proto nemůže být k jejímu uhrazení nařízen prodej zástavy. Právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy navíc vzniklo dnem 29.6.1996, neboť \"půjčka měla být splacena do předchozího dne\", a vymáhání této pohledávky se řídí úpravou zástavního práva účinnou do 31.8.1998.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §151f odst.2 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) je-li na zajištění téže pohledávky zastaveno několik samostatných věcí, zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoliv zástavy.
Otázka, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 domáhat uspokojení ze zástavy, nebyla v soudní praxi ani v právní teorii řešena jednotně. Soudní praxe dospěla k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud České republiky pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení zástavním právem zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998, řídí se i v současné době podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) a jak vyplývá z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, právní úpravou účinnou do 31.8.1998. Odvolací soud proto správně dovodil, že v takovém případě žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení §200y až §200za o.s.ř. (účinných od 1.1.2002) nemůže být důvodná.
S názorem dovolatele, že právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy v projednávané věci nevznikl dnem 29.6.1996 (dnem následujícím po splatnosti zajištěné pohledávky), ale až dnem 24.1.1999, kdy se stal vykonatelným rozsudek soudu, jímž bylo dlužníku uloženo, aby zaplatil zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku, nelze souhlasit.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst.1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. Okolnost, zda a kdy soud uloží vykonatelným rozhodnutím dlužníku, aby věřiteli uhradil zajištěnou pohledávku, u níž doba splatnosti marně uplynula, nemá z tohoto hlediska žádný právní význam; soud totiž ve svém rozhodnutí pouze deklaruje (a tedy nezakládá) práva a povinnosti věřitele a dlužníka z jejich hmotněprávního vztahu a z takového rozhodnutí nemůže žádné právo (a tedy ani právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy) vzniknout.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že zástavním právem zajištěnou pohledávku (půjčku) měl dlužník L. J. vrátit zástavnímu věřiteli podle jejich dohody do 28.6.1996. Protože tuto svou povinnost (podle tvrzení zástavního věřitele) nesplnil, vzniklo zástavnímu věřiteli podle ustanovení §151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) dnem následujícím po uplynutí doby splatnosti právo domáhat se uspokojení pohledávky ze zástavy. Závěr odvolacího soudu, podle kterého zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998, je tedy v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je usnesení odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavního věřitele podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly zástavní dlužnici v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč (srov. §7 písm. f), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč. Protože zástavní dlužnice měla ve věci plný úspěch, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. zástavnímu věřiteli uložil, aby jí tyto náklady nahradil. Zástavní věřitel je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který zástavní dlužnici v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu