ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.41.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 41/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované N. F. S., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 21/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2002, č. j. 58 Co 157/2002-121, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18. 10. 2000, žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce několikrát opustil předčasně pracoviště pod různými nepravdivými záminkami a že nedodržoval stanovený rozpis směn. Konkrétně dne 7. 8. 2000 uvedl, že doprovází matku k lékaři v naléhavém případě, zatímco v době od 13.15 hod. do 21.35 hod. vykonával funkci palubního průvodčího (stevarda) u společnosti T. S., a.s., také dne 3. 9. 2000 v době od 14.30 hod. do 21.00 hod. vykonával funkci palubního průvodčího (stevarda) u společnosti T. S., a.s., a dne 21. 9. 2000 bez řádné omluvy odešel z pracovní porady.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 zákoníku práce, které provedla žalované vůči žalobci dne 18. 10. 2000, je neplatné“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 7. 8. 2000 se dohodl s jedním ze svých kolegů, jehož jméno si již neuvědomuje, aby za něj „recipročně“ službu dosloužil, a pouze ve snaze „situaci nekomplikovat“ uvedl, že jde za matkou do nemocnice. Také dne 3. 9. 2000 si část své služby vyměnil s R. Č., který za něj část služby odpracoval, a jen pro jednoduchost změna nebyla vykázána; navíc v době výměny byla přítomna ředitelka žalované J. C. Pracovní poradu dne 21. 9. 2000 opustil okolo 16.00 hod., neboť dostal naléhavou informaci, která se týkala zdravotního stavu jeho matky, a „musel okamžitě řešit situaci návštěvou nemocnice“. Tuto skutečnost oznámil všem zbývajícím přítomným a požádal, aby nutnost jeho odchodu byla vyřízena Ing. C.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 8 C 21/2000-26, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.225,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ JUDr. L. K. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce dne 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000 opustil pracoviště u žalované za účelem vykonávání vedlejšího pracovního poměru u společnosti T. S. a.s., a to ve své pracovní době. Předčasné odchody žalobce z pracoviště neomlouvají jeho tvrzení, že se při odchodu domluvil s některým ze svých kolegů, aby za něj recipročně službu dosloužil, neboť o rozvržení pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel. Také 21. 9. 2000 odešel žalobce ze svého pracoviště před koncem své pracovní doby a soud „nemůže akceptovat“ jeho zdůvodnění odchodu. Tato jednání žalovaná oprávněně považovala v jejich souhrnu za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2001, č.j. 58 Co 263/01-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neprovedl žalobcem navrhované důkazy o okolnostech, kdy se žalovaná o porušení pracovní kázně žalobcem dozvěděla. „Neodmítl názor“ soudu prvního stupně, že nedodržení stanoveného rozpisu směn a „mystifikace“ zaměstnavatele o důvodu předčasného odchodu z pracoviště jsou důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uložil soudu prvního stupně, aby vyslechl žalobce jako účastníka řízení, provedl důkaz rozpisy služeb zaměstnanců žalované za měsíc srpen a září 2000 a vyslechl jako svědky ty zaměstnance (bývalé zaměstnance) žalované, kteří byli v době odchodu žalobce z pracoviště dne 7. 8. a 3. 9. 2000 jeho přímými nadřízenými. Z těchto důkazů je třeba zjistit, kdy se kterýkoli z nadřízených žalobce dozvěděl o důvodech „sporného pracovněprávního opatření“. Takové zjištění bude sloužit k posouzení, zda žalovaná dodržela lhůtu podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, č. j. 8 C 21/2000-93, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, provedené žalovanou vůči žalobci dopisem ze dne 18. 10. 2000, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.900,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“ JUDr. J. Ch. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že jednání, která jsou žalobci kladena za vinu v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 18. 10. 2000, nelze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Dne 7. 8. 2000 i dne 3. 9. 2000 si totiž žalobce vyměnil část své směny s jiným zaměstnancem žalované se souhlasem svého nadřízeného, vedoucího směny Ing. F., a tato praxe byla u žalované „mlčky tolerována vedením společnosti“. Odchod žalobce z porady konané dne 21. 9. 2000 nemohl být porušením pracovní kázně, neboť žalobci nebyla toho dne jeho zaměstnavatelem přikázána práce přesčas. Žalovaná navíc přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru až poté, co ve vztahu k jednáním žalobce dne 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000 uplynula zákonem stanovená jednoměsíční prekluzivní lhůta. V obou případech totiž o odchodu žalobce z pracoviště, po výměně části jeho směny s jiným zaměstnancem žalované, věděl ještě v týž den jeho bezprostředně nadřízený, vedoucí směny Ing. F. Žalovaná se proto o odchodech žalobce z pracoviště dozvěděla ve dnech 7. 8. a 3. 9. 2000 nejpozději na začátku září 2000, nikoli až dne 21.9.2000.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, č. j. 58 Co 157/2002-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. Ch. Za správný považoval názor soudu prvního stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru obdržel žalobce po uplynutí jednoměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce (ve vztahu k tvrzeným porušením pracovní kázně dne 7. 8. a 3. 9. 2000). Vyšel z toho, že zaměstnavatel se dozví o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dnem, kdy se o něm dozví vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele, který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Za takového bezprostředně nadřízeného zaměstnance ve dnech 7. 8. a 3. 9. 2000 ve vztahu k žalobci považoval Ing. F. Ten totiž v postavení vedoucího směny byl oprávněn svému asistentu ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu závazné pokyny. Odchodu žalobce z pracoviště dne 3. 9. 2000 byla navíc přítomna i Ing. C. (ředitelka žalované), která o den později vytkla žalobci i jeho odchod ze dne 7. 8. 2000, o němž se dozvěděla z docházkového listu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud posoudil jednání žalobce dne 21. 9. 2000, kdy se v 16.00 hod. vzdálil z porady, za porušení pracovní kázně, které je však vzhledem k okolnostem, za nichž k němu došlo, méně závažného charakteru, a samo o sobě nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud v rozporu ze skutkovým stavem dovodil, že žalovaná se dozvěděla o důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem již 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000, kdy o těchto důvodech měl být informován údajný nadřízený žalobce Ing. F. Podle jejího přesvědčení Ing. Fořt nebyl dne 7. 8. a 3. 9. 2000 vedoucím pracovníkem ve smyslu §9 odst. 3 zák. práce, který by byl nadřízeným pracovníkem žalobce ve věcech délky, místa a času výkonu práce, tj. nadřízeným žalobce, který by byl oprávněn žalobce z práce svým rozhodnutím uvolňovat. Žalovaná se teprve 21. 9. 2000 s jistotou dozvěděla o podstatném porušení pracovní kázně ze strany žalobce ve dnech 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000 a tudíž pracovní poměr byl zrušen v subjektivní lhůtě jednoho měsíce. Zdůraznila, že nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jejím právním názorem na běh jednoměsíční prekluzivní lhůty, který je konstantně judikován - Sborník III NS o občanském soudního řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodiněprávních, Praha 1980, str. 73. Na provedených důkazech není založen ani závěr odvolacího soudu, že odchodu žalobce z pracoviště dne 3. 9. 2000 byla Ing. C. přítomna. Předčasné odchody ze zaměstnání ve dnech 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000, jakož i předčasný odchod z porady dne 21. 9. 2000 považuje za „podstatné porušení pracovní kázně“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je přesvědčen, že soudy se ve svých dosavadních rozhodnutích s argumentací žalované o „jakési jistotě vědomosti porušení pracovní kázně“ jednoznačně vypořádaly.
Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 30. 1. 2002, č. j. 8 C 21/2000-93, rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 21. 3. 2001, č. j. 8 C 21/2000-26, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2001, č. j. 58 Co 263/01-56, zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, č. j. 8 C 21/2000 – 93, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 30. 8. 2001, č. j. 58 Co 263/01-56, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 30. 8. 2001, č. j. 58 Co 263/01-56, zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla podložena výsledky dokazování a že je proto potřebné ke zjištění skutkového stavu věci provést další důkazy. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci (pro objasnění toho, zda žalovaná při podání okamžitého zrušení pracovního poměru dodržela lhůtu uvedenou v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce) soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 30. 1. 2002, č. j. 8 C 21/2000-93, že žalovaná nedodržela lhůtu uvedenou v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, neboť se prostřednictvím žalobcova bezprostředně nadřízeného Ing. F. dozvěděla o porušení pracovní kázně žalobcem dne 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000 nejpozději na začátku září 2000, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich hodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladu uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil právní otázku, kdy se zaměstnavatel dozví o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru. Tuto otázku vyřešil odvolací soud jinak, než je řešena v konstantní judikatuře. Protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce, který byl u žalované zaměstnán ve funkci „Briefing Officer a Supervisor“, si vyměnil ve dnech 7. 8. 2000 a 3. 9. 2000 část své služby s jiným zaměstnancem žalované a vykonával v té době funkci palubního průvodčího (stevarda) u společnosti T. S.; v prvním případě uvedl, že jde za matkou do nemocnice, ve druhém změnu vůbec nevykázal. V obou případech byl vedoucím směny (zastupujícím vedoucím směny) Ing. F. Dne 21. 9. 2000 opustil žalobce předčasně (okolo 16.00 hod.) pracovní poradu, přičemž požádal zbývající přítomné, aby nutnost jeho odchodu (návštěva nemocnice) vyřídili Ing. C.
Podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně ustanovení §46 odst. 3 a 4.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že pracovník porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření pracovníka k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1998).
Jestliže se ale zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně společně se svým nadřízeným, nelze dovozovat, že se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru tím, že se o něm dozvěděl tento vedoucí zaměstnanec. Vedoucího zaměstnance, jenž porušil pracovní kázeň spolu se svým podřízeným zaměstnancem, nelze totiž považovat ve vztahu k takovému jednání za zaměstnance, který plní v zájmu zaměstnavatele pracovní úkoly; nelze proto ani usuzovat, že se zaměstnavatel dozví o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně jemu podřízeným zaměstnancem tím okamžikem, kdy společně s ním tento vedoucí zaměstnanec pracovní kázeň porušil. Dvouměsíční subjektivní lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru začne běžet až tehdy, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně dozví jiným způsobem (srov. obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.7. 1978, sp. zn. 5 Cz 38/78, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 8, ročník 1981, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1993, sp. zn. 6 Cdo 28/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1996).
Podle ustanovení §9 odst. 3 zák. práce vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele, jimiž se rozumějí jeho orgány (odstavec 1), jakož i jeho další zaměstnanci, kteří jsou pověřeni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny.
Vedoucím zaměstnancem ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 zák. práce je proto pouze zaměstnanec, kterému je na základě pověření zaměstnavatele podřízen nejméně jeden další zaměstnanec, jemuž je v rozsahu pověření oprávněn průběžně a soustavně stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny.
Nemůže-li zaměstnanec konat práci z jiných než v ustanovení §127 zák. práce uvedených důležitých důvodů týkajících se jeho osoby, poskytne mu zaměstnavatel pracovní volno (§128 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel však může zaměstnanci poskytnout pracovní volno i v dalších případech, ve větším rozsahu nebo pro jiné důvody, než jsou uvedeny v příloze nařízení vlády č. 108/1994 Sb., v takových případech se však nejedná o nárok zaměstnance; záleží jen na zaměstnavateli, zda zaměstnanci na jeho žádost volno poskytne a v jakém rozsahu. V tomto směru mohou jménem zaměstnavatele činit v pracovněprávních vztazích vedoucí zaměstnanci právní úkony jen tehdy, jestliže vyplývají z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy nebo jestliže tím byli písemně pověřeni.
Oprávnění poskytovat jménem zaměstnavatele podřízeným zaměstnancům na jejich žádost pracovní volno z vymezení oprávnění vedoucích zaměstnanců obsaženého v ustanovení §9 odst. 3 zák. práce nevyplývá. Námitka dovolatelky, že právě z tohoto důvodu (že Ing. F. nebyl oprávněn žalobce z práce svým rozhodnutím uvolňovat) nemohl mít Ing. F. postavení vedoucího zaměstnance ve smyslu §9 odst. 3 zák. práce, proto neobstojí. Správně tedy odvolací soud dovodil, že, byl-li Ing. F. oprávněn svému asistentu (žalobci) ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu závazné pokyny, byl též žalobcovým bezprostředně výše nadřízeným vedoucím zaměstnancem zaměstnavatele; až potud jsou závěry odvolacího soudu správné.
Odvolací soud se však při posuzování otázky, kdy se zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zaměstnancem dozvěděl, věcí nezabýval z hlediska toho, zda nadřízený žalobce (ing.F.) neporušil pracovní kázeň společně s žalobcem, a to přesto, že v průběhu řízení byla v tomto směru vznesena ze strany žalované potřebná tvrzení. Případné zjištění, že nadřízený žalobce (ing. F.) porušil pracovní kázeň spolu s žalobcem, by mělo – jak výše uvedeno – vliv na posouzení otázky, kdy se zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zaměstnancem dozvěděl; dvouměsíční subjektivní lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru by začala běžet až tehdy, kdy se zaměstnavatel (žalovaná) o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně dozvěděl jiným způsobem. Právní závěr odvolacího soudu o tom, kdy se zaměstnavatel (žalovaná) o porušení pracovní kázně zaměstnancem (žalobcem) dozvěděl, je proto nesprávný, neboť je předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – z hlediska důvodu v dovolání uvedeného (výklad ustanovení §53 odst. 2 zák. práce) – není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu