ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.742.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 742/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. V., jako správce konkursní podstaty úpadce N., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované D. L., zastoupené advokátem, o 135.379,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 86/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 2003 č.j. 21 Co 455/2003-142, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.285,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obchodní společnost N., spol. s r.o. (dále též jen \"úpadce\") se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 18.5.2001 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 135.379,60 Kč s 26% úrokem od 16.4.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná byla u ní zaměstnána podle pracovní smlouvy ze dne 18.12.1995 a že v době trvání pracovního poměru, který byl skončen dohodou ke dni 31.3.1998, s ní dne 5.1.1998 uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti. Po provedené inventuře pokladny dne 6.3.1998 byl úpadcem zjištěn schodek na svěřených hodnotách ve výši 140.790,60 Kč, který žalovaná nedokázala vysvětlit. Po dohodě se žalovanou byla na celkovou výši škody 140.790,60 Kč \"započtena mzda\" žalované za měsíce únor a březen 1998 v celkové částce 5.411,- Kč s tím, že o úhradě zbývající částky bude uzavřena samostatná dohoda. K tomu však již nedošlo a žalované zbývá uhradit zbytek škody ve výši 135.379,60 Kč. Žalovaná byla zástupcem úpadce vyzvána k zaplacení zůstatku škody dopisem ze dne 20.3.1998 nejpozději do 15.4.1998, žádnou částku však úpadci neuhradila.
Okresní soud v Hradci Králové - poté, co zjistil, že na majetek obchodní společnosti N., spol. s r.o., byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.10.2001 č.j. 45 K 54/2001-38 prohlášen konkurs a že správcem konkursní podstaty byl ustaven J. V., který navrhl, aby v řízení bylo pokračováno a který se proto stal žalobcem na místě úpadce - rozsudkem ze dne 15.5.2003 č.j. 11 C 86/2001-115 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 30.605,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. Z provedeného dokazování dovodil, že žalovaná za trvání pracovního poměru v době od 18.12.1995 do 31.3.1998 uzavřela a podepsala dne 5.1.1998 se žalobcem jako zaměstnavatelem, za něhož jednal Z. B., dohodu o hmotné odpovědnosti, kterou převzala ke dni 5.1.1998 pokladní hotovost v celkové výši 52.346,- Kč a současně převzala hmotnou odpovědnost za takto svěřenou částku a další hodnoty, které převezme k vyúčtování v rámci pokladny, kterou pro žalobce vedla. Podle soudu prvního stupně žalovaná neprokázala, že by dohoda o hmotné odpovědnosti byla uzavřena a podepsána až v měsíci březnu 1998, tedy po provedení inventury pokladny a zjištění schodku (v tomto směru je výpověď žalované v rozporu s výpovědí svědka Z. B., s písemným uznáním závazku k náhradě škody ze dne 18.3.1998 a s jejím podpisem na samostatné dohodě o hmotné odpovědnosti u data 5.1.1998). Tvrzení žalované, že \"dohodu podepsala jako antidatovanou a na nátlak Z. B.\", považoval soud prvního stupně za účelové a nevěrohodné, neboť žalovaná v tomto směru nepředložila žádné důkazy. Rovněž za nevěrohodnou považoval výpověď svědka Ing. V. J. ohledně tvrzeného podpisu \"antidatované dohody\" žalovanou z důvodu její rozporuplnosti, když tento svědek v rámci svého prvního vyjádření k této otázce dne 9.9.1998 při svém výslechu v procesním postavení svědka v trestním řízení uvedl, že \"vůbec neví, zda žalovaná měla nějakou takovou dohodu uzavřenou\", teprve následně s odstupem dvou let v rámci svého výslechu u hlavního líčení dne 14.7.2000 a podrobněji ještě v rámci výslechu v této věci dne 14.2.2002 popisoval okolnosti související s chováním a jednáním žalované ohledně podpisu \"antidatované dohody\" (sám svědek však uvedl, \"že neví, zda dohoda byla antidatována, ani nebyl přítomen jejímu podpisu\"). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by schodek zjištěný v pokladně za období od 1.1.1998 do 6.3.1998 ve výši 140.790,60 Kč vznikl zcela či zčásti bez jejího zavinění, a že proto podle ustanovení §176 odst. 1 zákoníku práce za tento schodek odpovídá. Neshledal důvody pro snížení schodku ani podle ustanovení §182 zákoníku práce, neboť nebylo žalovanou tvrzeno ani prokázáno, že by měla uzavřenou dohodu o společné hmotné odpovědnosti, ani podle ustanovení §183 zákoníku práce, když nebyly žalovanou tvrzeny ani prokázány důvody zvláštního zřetele hodné. Podle soudu prvního stupně bylo bezpředmětné, jaký druh práce měla žalovaná podle pracovní smlouvy pro žalobce vykonávat, neboť bylo prokázáno, že vedla pro žalobce pokladnu a uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti, a stejně tak bylo nerozhodné, zda žalovaná byla k vedení pokladny žalobcem zaškolena či nikoliv, neboť vedení pokladny nevyžadovalo zvláštního proškolení (zvláštních znalostí či zvláštního vzdělání).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3.11.2003 č.j. 21 Co 455/2003-142 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.960,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. a že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že soud prvního stupně správně zhodnotil provedené důkazy z hlediska jejich významu pro rozhodnutí ve věci i z hlediska jejich věrohodnosti (správně vyhodnotil při porovnání jednotlivých výpovědí učiněných svědkem Z. B. v tomto řízení a v řízení trestním jeho výpověď jako věrohodnou, naproti tomu při obdobném porovnání jednotlivých výpovědí - v časové souvislosti - učiněných svědkem Ing. V. J. zhodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou), a na základě těchto důkazů učinil správná skutková zjištění a vyvodil správné právní závěry. Námitku žalované, že dohodu o hmotné odpovědnosti podepsala jako antidatovanou a pod nátlakem \"majitele firmy\" Z. B. a že proto je uvedená dohoda neplatná, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že žalovaná neunesla v tomto směru důkazní břemeno. Souhlasil rovněž s názorem soudu prvního stupně, že vedení pokladny nevyžadovalo zvláštní zaškolení ani zvláštní vzdělání, neboť šlo o jednoduché účetní operace. Za nepřípadné označil odvolací soud námitky žalované, že neměla vytvořeny podmínky k řádnému plnění povinností pokladní z důvodu stěhování žalobce do jiného sídla, neboť bylo prokázáno (výpovědí svědkyně D. S.), že stěhování bylo provedeno do konce roku 1997, a inventura, kterou byl zjištěn schodek, se týkala pouze účetních operací pokladny za leden, únor a počátek měsíce března roku 1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že \"sice byly provedeny navržené důkazy\", ale \"nebyly zhodnoceny v jejich jednotlivostech a vcelku\". Soud \"dal za pravdu svědkovi B., přičemž nebral v úvahu svědeckou výpověď Ing. J.\". Žalovaná se od počátku řízení hájila, že k antidatování a podpisu dohody byla panem B., který byl v té době jejím nadřízeným a \"majitelem firmy\", donucena, neboť jí bylo řečeno, že \"když dohodu nepodepíše, bude věc předána policii\". Namítá, že všechny její výpovědi, jak v trestním řízení, tak i v civilním, byly shodné. Výpověď svědka B. při jednání považuje žalovaná za \"absolutně nepřesvědčivou\", neboť svědek používal \"jinotajů, jako např. nepamatuji se, domnívám se\". Žalovaná rovněž spatřuje pochybení soudů obou stupňů v hodnocení důkazů, především v tom, že \"obě soudní rozhodnutí polemizují s důkazy, které byly prováděny v trestním řízení\", \"soudy tak nedodržely zásadu stanovenou v §135 odst. 1 o.s.ř., že soud je vázán rozhodnutím, které učinil soud v trestním řízení\". Podle názoru žalované bylo přihlédnuto při konečném rozhodnutí pouze k důkazům, které jsou \"v neprospěch žalované a neobjektivní\". Za nesprávný považuje žalovaná závěr soudu, že by neunesla důkazní břemeno o tom, že dohoda byla podepsána jiného data a že byla podepsána pod nátlakem. Žalovaná dovozuje, že \"nebylo prokázáno její zavinění podle §172 odst. 3 ZP\", pouze bylo konstatováno, že při účetní závěrce byl zjištěn schodek, \"nebylo však prokázáno jak byl způsoben\". Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako \"nepřípustné zamítl\". Uvedl, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť žalovaná ve svém dovolání neuvádí \"žádný z dovolacích důvodů, předpokládaných současným právním řádem\", a pouze zpochybňuje soudy provedené hodnocení důkazů, zejména výslech svědků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaná v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu dovolání - právní posouzení věci nezpochybňuje. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a rozsudek soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy, a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (o tom, že \"dohoda o hmotné odpovědnosti byla podepsána v jiný den, než který je uveden na dohodě, 5.1.1998\" a že \"k podpisu této dohody byla donucena svým nadřízeným Z. B.\"). Na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (podle kterého \"je dohoda o hmotné odpovědnosti neplatná\" a \"ke vzniku schodku došlo bez zavinění žalované\"). Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 6.210,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 6.285,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu