ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.939.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 939/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. š. M., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1044/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2003 č.j. 11 Co 677/2003-301, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.8.1992 žalovaná (její právní předchůdce Školský úřad v L.) sdělila žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce \"se vzhledem k rozhodnutí organizace o organizačních změnách v personálním obsazení ZŠ M. a snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce stal nadbytečným, přičemž organizace ho nemá možnost dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce ani v místě jeho bydliště, a dále i vzhledem k tomu, že není ochoten přejít na místo učitele 2. ZŠ v P., které mu bylo opakovaně nabízeno\".
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Uvedl, že u žalované pracoval jako zástupce ředitele Základní školy v M. Poté, co byl z této funkce ke dni 30.6.1992 odvolán, mu bylo nabídnuto místo učitele na Základní škole v P.; protože žalobce toto místo odmítl, byla mu dána výpověď z pracovního poměru. Žalobce považuje výpověď za neplatný právní úkon, neboť Školský úřad v L. \"po jeho odvolání vytvořil záměrně stav, jako by pro něj neměl práci odpovídající jeho kvalifikaci\", ačkoliv v době jeho odvolání z funkce byla na Základní škole v M. volná nejméně dvě učitelská místa a nic nebránilo tomu, aby vykonával práci učitele na dosavadní škole.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 22.3.1994 č.j. 9 C 984/92-40 žalobě vyhověl a žalované (jejímu právnímu předchůdci) uložil, aby žalobci zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 3.110,- Kč a aby zaplatila \"státu - České republice - Okresnímu soudu v Lounech\" náklady řízení ve výši 168,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce vykonával funkci zástupce ředitele Základní školy v M. Poté, co byl z této funkce ke dni 30.6.1992 odvolán a co odmítl nabídnuté jiné zaměstnání na 2. Základní škole v P., mu zaměstnavatel dal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Výpovědní důvod uvedený v dopise ze dne 25.8.1992 není podle názoru soudu prvního stupně dán, neboť bylo prokázáno, že na Základní škole v M. nedošlo ke snížení stavu pracovníků (na školu byli naopak přijati tři noví učitelé). Žalobce se nemohl stát nadbytečným ani s ohledem na svou aprobaci, neboť podle vyhlášky č. 59/1985 Sb. je požadovaným vzděláním pro učitele všeobecně vzdělávacích předmětů vysokoškolské vzdělání, studijní obor učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, a nikoliv jednotlivá aprobace. Soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že žalobce po odvolání z funkce zástupce ředitele školy mohl vyučovat předměty, které bylo třeba na Základní škole v M. obsadit; se žalobcem však již při \"rozdělování úvazků\" v červnu 1992 nebylo počítáno, na volná učitelská místa byli přijati noví zaměstnanci a nabídka jiného místa na Základní škole v M. v \"přípravném týdnu\" (pokud k ní skutečně došlo) byla \"pouze formální\". Protože zaměstnavatel měl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě sjednaném pro výkon práce (na Základní škole v M.), je výpověď z pracovního poměru daná žalobci podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce neplatná.
K odvolání žalované (jejího právního předchůdce) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23.12.1994 č.j. 9 Co 328/94-62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit \"státu - Okresnímu soudu v Lounech\" soudní poplatek z odvolání ve výši 500,- Kč. Dospěl k závěru, že projednávanou věc je třeba posoudit podle ustanovení §65 odst.2 zákoníku práce ve znění po novele provedené zákonem č. 231/1992 Sb., které počítá s \"domněnkou nadbytečnosti pracovníka odvolaného z funkce podle §46 odst.1 písm.c) zák. práce za podmínky, že s ním organizace nedohodla jeho další pracovní zařazení v organizaci na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci a popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, protože takovou práci nemá, nebo ji pracovník odmítl\". Podle názoru odvolacího soudu je možné \"jen v rámci ust. §65 odst.2 zák. práce se zabývat splněním podmínek k výpovědi pracovníka, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním nebo volbou a který byl posléze odvolán, čímž je nahrazen požadavek existence obecných podmínek výpovědi podle §46 odst.2 zák. práce, když jsou dány podmínkou nabídky dalšího pracovního zařazení pracovníka odvolaného z funkce v organizaci na jinou práci odpovídající kvalifikaci pracovníka nebo neexistencí takového místa v organizaci a odmítnutím kvalifikované nebo vhodné práce pracovníkem\". Protože výpověď z pracovního poměru splňuje \"formální náležitosti týkající se její formy a doručení\" a protože žalobce odmítl nabídnuté zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, přičemž tato práce nebyla pro žalobce z jiných důvodů nevhodná, je výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem.
K dovolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.12.1995 č.j. 6 Cdo 85/95-78 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru. Předpokladem platnosti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost nastalou ve smyslu ustanovení §65 odst.2 zákoníku práce totiž není jen splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení (v jeho větě druhé a části věty třetí před středníkem), ale rovněž splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce. Výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 25.8.1992 může být platná jen tehdy, jestliže zaměstnavatel neměl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce (tj. v M.), ani v místě jeho bydliště (tj. v Ž.), a to ani po předchozí průpravě, nebo jestliže žalobce nebyl ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 27.8.1996 č.j. 11 Co 41/96-114 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci \"na účet jeho právního zástupce\" na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.185,- Kč a že žalované \"se přiznává právo dovolání\". Vycházel ze zjištění, že v době od 30.6.1992 (k tomuto dni byl žalobce odvolán z funkce zástupce ředitele) byla na Základní škole v M. volná nejméně dvě učitelská místa, která žalobce mohl zastávat, avšak \"žádná konkrétní nabídka mu v tomto směru nebyla učiněna\". V době výpovědi (ke dni 25.8.1992) zaměstnavatel \"žádnou práci tohoto druhu neměl\"; došlo k tomu proto, že v době od 20.8. do 25.8.1992 přijal na práci, kterou mohl žalobce vykonávat, nové zaměstnance. Odvolací soud ze smyslu a účelu ustanovení §65 odst.2 a §46 odst.2 zákoníku práce dovodil, že \"odvolání z funkce v návaznosti na splnění podmínek pro skončení pracovního poměru z hlediska podmínek vymezených citovanými ustanoveními tvoří jeden celek\". Nabídka jiné práce uvedená v ustanovení §65 odst.2 zákoníku práce při odvolání a při uvažovaném skončení pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce by měla být řešena zároveň (ve stejné časové souvislosti). Z hlediska podmínky uvedené v ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce je podle názoru odvolacího soudu rozhodné, zda v období od odvolání zaměstnance do podání výpovědi měl zaměstnavatel možnost \"poskytnout mu práci uvedenou v §46 odst.2 zák. práce\". Protože zaměstnavatel měl možnost po odvolání žalobce z funkce zástupce ředitele až do přijetí nových zaměstnanců nabídnout mu jinou pro něho vhodnou práci, je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem. Rozhodnutí o přípustnosti dovolání zdůvodnil tím, že \"při výkladu ustanovení §65 odst.2 v návaznosti na ust. 46 odst.2 zák. práce jde o řešení otázky zásadního významu\".
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18.12.1997 č.j. 2 Cdon 829/97-130 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že z hlediska podmínky uvedené v ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce není - jak se domníval odvolací soud - rozhodné, zda právní předchůdce žalované měl možnost žalobci \"poskytnout práci uvedenou v §46 odst.2 zák. práce\" v období od jeho odvolání z funkce zástupce ředitele Základní školy v M. do podání výpovědi, neboť právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají ke dni, v němž byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení §266a zákoníku práce doručena výpověď z pracovního poměru, případně v němž se považuje podle tohoto ustanovení za doručenou. K tomuto okamžiku proto musí být také zjišťováno, zda právní předchůdce žalované při podání výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem ze dne 25.8.1992 dodržel postup podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce.
V dalším řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2.6.1998 č.j. 11 Co 39/98-171 rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22.3.1994 č.j. 9 C 984/92-40 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že dokazování ve věci je třeba vzhledem k právnímu názoru zaujatému v rozsudku dovolacího soudu ze dne 18.12.1997 č.j. 2 Cdon 829/97-130 doplnit a že je \"z důvodu procesní ekonomiky žádoucí, aby doplnění řízení v naznačeném směru provedl soud prvního stupně\", a uložil soudu prvního stupně, aby \"s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu, kterým je vázán\", ve věci znovu rozhodl.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 22.3.2002 č.j. 12 C 1044/98-248 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.360,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit \"státu České republice - Okresnímu soudu v Lounech\" na náhradě nákladů řízení 168,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná (její právní předchůdce) svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce vůči žalobci nesplnila. Bylo totiž zjištěno, že na Základní školu v M. byla podle pracovní smlouvy ze dne 24.8.1992 přijata ode dne 26.8.1992 jako učitelka ing. J. Č. s obdobnou aprobací jakou měl žalobce, že na tuto školu byla na základě rozhodnutí Školského úřadu v L. ze dne 10.7.1992 přeložena s účinností od 24.8.1992 A. F. a že podle pracovní smlouvy ze dne 20.8.1992 byl na tuto školu přijat ode dne 26.8.1992 jako učitel pro výuku anglického jazyka J. V. Na 2. Základní škole v Ž. byli v rozhodné době zaměstnáni tři důchodci (jeden se shodnou aprobací jako žalobce) a na 1. Základní škole v Ž. dvě důchodkyně. Na 3. Základní školu v Ž. byla od 1.9.1992 přeložena M. K. z práce vychovatelky školní družiny na místo učitelky 1. stupně, od 9.9.1992 byla na tuto školu přijata jako učitelka L. K. na zástup po dobu pracovní neschopnosti a ze stejného důvodu byly přijaty od 1.9.1992 K. C. a P. P. Dne 26.8.1992 byly uzavřeny pracovní smlouvy na místo učitelek na 1. Základní škole v Ž. s V. Z. a H. J., podle kterých byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou od 26.8.1992 do 30.6.1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná (její právní předchůdce) měla možnost nabídnout žalobci místo učitele \"na nejméně dvou základních školách v Ž.\", když všechna volná místa učitelů na Základní škole v M. byla \"účelově\" obsazena na základě \"nových\" pracovních smluv ze dne 24.8.1992, 10.7.1992 a 20.8.1992. Ke dni doručení výpovědi žalobci (tj. ke dni 26.8.1992) byly uzavřeny nové pracovní smlouvy s učiteli \"na školských zařízeních v působnosti tehdejšího školského úřadu\", a to na 1. Základní škole v Ž. s V. Z. a H. J., s nimiž byla dne 26.8.1992 uzavřena pracovní smlouva na pracovní poměr na dobu určitou do 30.6.1993, a na 3. Základní škole v Ž., na níž byla ke dni 1.9.1992 \"ze školní družiny převedena\" M. K.; je tedy nepochybné, že ke dni 26.8.1992 měl právní předchůdce žalované možnost nabídnout žalobci místo učitele v jeho bydlišti v Ž., což \"prokazatelně\" neučinil. Výpověď z pracovního poměru ze dne 25.8.1992 je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31.10.2002 č.j. 11 Co 306/2002-266 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci \"na účet zástupce žalobce\" na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.575,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním názorem, že žalovaná (její právní předchůdce) měla možnost splnit vůči žalobci nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce, což však neučinila. Názor žalované, že pro splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce byl rozhodný toliko den, kdy byla výpověď žalobci doručena, považuje odvolací soud za \"velmi restriktivní a zjevně nesprávný\". Podle odvolacího soudu \"nebylo rozhodné zkoumat, zda v den doručení výpovědi existovalo volné pracovní místo, které mohl žalobce vykonávat a které tedy mohlo být žalobci nabídnuto\". Z \"logiky věci\" naopak vyplývá, že \"bylo nutno zjišťovat, jaký byl stav v tomto ohledu ke dni podání výpovědi\", tj. ke dni 25.8.1992, neboť \"pouze k tomuto datu mohl právní předchůdce žalované realizovat nabídkovou povinnost\". Po doručení výpovědi žalobci \"nepřicházela již realizace nabídkové povinnosti v úvahu\". Soud prvního stupně správně proto zjišťoval možnost splnění této nabídkové povinnosti ke dni předcházejícímu doručení výpovědi žalobci a, byl-li bezprostředně přede dnem 26.8.1992 přijat na místo, které mohl žalobce vykonávat, jiný pracovník, je z toho zřejmé, že ke dni doručení výpovědi žalobci mohla být nabídková povinnost vůči žalobci realizována.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20.8.2003 č.j. 21 Cdo 692/2003-282 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně nařídil, aby věc projednal a rozhodl senát v jiném, než dosavadním složení. Dospěl k závěru, že odvolací soud - ačkoliv byl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.1997 č. j. 2 Cdon 829/97-130 o tom, že právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla výpověď doručena druhému účastníku, a že je proto třeba splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce zkoumat podle stavu ke dni, v němž byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení §266a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena, popřípadě v němž se považuje za doručenou - vycházel z nesprávného právního názoru, že rozhodným pro posouzení, zda právní předchůdce žalované splnil nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce je den podání (vyhotovení) výpovědi zaměstnavatelem, tj. den 25.8.1992 a nikoliv den 26.8.1992, kdy byla výpověď žalobci řádně doručena. Dovolací soud současně uvedl, že pro rozhodnutí v této věci bylo mimo jiné významné, zda je pravdivé tvrzení žalované o tom, že její právní předchůdce neměl v době výpovědi (tj. ke dni 26.8.1992) možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v jeho bydlišti, a to ani po předchozí průpravě, s tím, že povinnost prokázat toto tvrzení má za řízení žalovaná.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 13.11.2003 č.j. 11 Co 677/2003-301 rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22.3.2002 č.j. 12 C 1044/98-248) potvrdil \"vyjma výroku o uložení povinnosti žalované zaplatit státu náklady řízení ve výši 168,-Kč, který zrušil\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že ke dni 26.8.1992 (ke dni doručení výpovědi žalobci) měl právní předchůdce žalované možnost žalobce dále zaměstnávat v místě jeho bydliště (v Ž.). Bylo totiž prokázáno, že na 3. Základní školu v Ž. byly jako učitelky přeloženy nebo přijaty M. K. (od 1.9.1992), L. K. (od 9.9.1992) a K. C. a P. P. (obě od 1.9.1992) a že dne 26.8.1992 byly uzavřeny pracovní smlouvy na místo učitelek na 1. Základní škole v Ž. s V. Z. a H. J. Podle odvolacího soudu \"nejméně na 3. Základní škole v Ž. bylo k tomuto dni prokazatelně volné jedno pracovní místo učitele prvního stupně\", neboť na toto místo byla dne 1.9.1992 s účinností od tohoto data přeložena M. K., a to na dobu neurčitou. Skutečnost, že toto pracovní místo neměl právní předchůdce žalované volné právě ke dni 26.8.1992 (tedy že k jeho uvolnění \"došlo náhle až po tomto datu\") žalovaná neprokázala. Protože právní předchůdce žalované při dání výpovědi z pracovního poměru žalobci nedodržel postup podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce, je výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 25.8.1992 neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by neunesla své důkazní břemeno, neprokazovala-li, co bylo důvodem k přeložení jednoho z pracovníků na učitelské místo na 3. Základní škole v Ž. ke dni 1.9.1992 (zda k uvolnění tohoto místa došlo až po 26.8.1992). Odvolací soud totiž vycházel z předpokladu, že, bylo-li \"ke dni 1.9.1992 takové přeložení realizováno\", existovala zde také možnost nabídnout dne 26.8.1992 toto pracovní místo žalobci, posuzování předpokladů a důvodů pro přeložení pracovníka na 3. Základní škole v Ž. dne 1.9.1992 však nebylo předmětem tohoto soudního řízení a nebyl zde důvod vést o nich dokazování; za řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by dokazovaly souvislost mezi přeložením jednoho z pracovníků na 3. Základní škole v Ž. ke dni 1.9.1992 a existencí volného pracovního místa vhodného pro žalobce ke dni 26.8.1992. Podle názoru žalované nemají skutková zjištění odvolacího soudu o nesplnění nabídkové povinnosti ze strany právního předchůdce žalované \"sebemenší\" oporu v provedeném dokazování. Protože odvolací soud odkázal ve svém rozhodnutí na správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení soudem prvního stupně, který věc posuzoval \"evidentně v rozporu s názorem vysloveným soudem dovolacím\", je podle názoru žalované takovýmto posuzováním ze strany odvolacího soudu obcházen závazný právní názor dovolacího soudu, že je nutno projednávanou věc posuzovat podle stavu ke dni podání výpovědi, tj. ke dni 26.8.1992. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Uvedl, že bylo zcela nepochybně prokázáno, že právní předchůdce žalované disponoval ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru žalobci (ke dni 26.8.1992) volnými pracovními místy, které mohl žalobce zastávat, která mu však nebyla záměrně nabídnuta. Ze strany žalované tak nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce považuje závěry rozsudku odvolacího soudu za zcela správné a vycházející z provedených důkazů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení
§240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 22.3.2002 č.j. 12 C 1044/98-248 ve věci samé stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 22.3.1994 č.j. 9 C 984/92-40, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 2.6.1998 č.j. 11 Co 39/98-171 zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaná - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje; odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající zejména v tom, že posuzování předpokladů a důvodů pro přeložení pracovníka na 3. Základní škole v Ž. dne 1.9.1992 nebylo předmětem tohoto soudního řízení a nebyl důvod vést o nich dokazování a že za řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by prokazovaly souvislost mezi přeložením jednoho z pracovníků na 3. Základní škole v Ž. ke dni 1.9.1992 a existencí volného pracovního místa vhodného pro žalobce ke dni 26.8.1992) a že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění o tom, že žalovaná nesplnila vůči žalobci svou nabídkovou povinnost. I když v dovolání žalovaná uvedla, že je podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že - kromě u vad, které podle jejího názoru mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - podrobuje kritice toliko skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech námitek dovolatelky v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu