ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.964.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 964/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. B., a. s., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o náhradu mzdy 66.044,- Kč, o náhradu škody 396.264,- Kč a „alikvotní část roční odměny“, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 920/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1999, č.j. 23 Co 8/99-93, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení o zaplacení „alikvotní části roční odměny“, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení o zaplacení „alikvotní části roční odměny“) a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. listopadu 1998, č.j. 3 C 920/97-67 (s výjimkou výroku o zastavení řízení o zaplacení „alikvotní části roční odměny“), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 11. 1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ruší okamžitě pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že představenstvo žalovaného na svém jednání dne 25. 11. 1997 zjistilo, že žalobce uzavřel s „firmou K.“ smlouvu o vymáhání některých pohledávek společnosti a na základě této smlouvy provedl likvidaci faktur č. 0124080297, 0126700297 a 0130360497, podle nichž byla „firmě K.“ vyplacena jako odměna částka převyšující 1.000.000,- Kč, a to za úspěšné vymožení pohledávek vůči S., a. s., ačkoliv podle zjištění u této společnosti nebyl vůči ní ze strany „firmy K.“ učiněn žádný úkon. Tímto jednáním žalobce umožnil vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby ke škodě žalovaného.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby žalovaný byl povinen zaplatit mu náhradu mzdy ve výši 66.044,- Kč, náhradu škody ve výši 396.264,- Kč a „alikvotní části roční odměny“. Zejména namítal, že svým jednáním neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem tím, že smlouvu s podnikatelem PaeDr. M. K. o zprostředkování uzavřel, a že ani žalovaného nijak nepoškodil. Zda ze strany PaeDr. K. jako zprostředkovatele byly učiněny nějaké kroky k vymožení pohledávek nebo ne, nekontroloval, neboť to nebylo předmětem smlouvy ani náplní jeho práce. Nárok na odměnu vznikl podle smlouvy zprostředkovateli dnem, kdy byla žalovanému uhrazena pohledávka předána k vymáhání. Protože byl žalobce také „odvolán z funkce ředitele pro neplatné okamžité zrušení pracovního poměru, vznikl mu nárok na náhradu mzdy a škoda zahrnující dvanáct měsíčních platů a alikvotní část roční odměny, jejíž náhradu v souladu s bodem 4. Čl. 3. manažerské dohody uplatňuje“.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 18. 11. 1998, č.j. 3 C 920/97-67, žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25. 11. 1997, dané žalovaným žalobci, a na zaplacení částky 66.044,- Kč a 396.264,- Kč zamítl, řízení o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci „alikvotní část roční odměny“ zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení 58.275,- Kč „na účet“ advokáta JUDr. R. J. a České republice „na účet“ Okresního soudu v Havlíčkově Brodě 346,50 Kč. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce byl u žalovaného v pracovním poměru, naposledy ve funkci ekonomického ředitele, ze které byl představenstvem žalovaného odvolán dne 25. 11. 1997, a zároveň s ním byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením. Důvody okamžitého zrušení pracovního poměru měl za uvedeny takovým způsobem, že je nelze zaměnit s jinými, a jsou proto splněny náležitosti podle §55 zák. práce. Za dodrženou považoval i lhůtu uvedenou v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, neboť o důvodu k rozvázání pracovního poměru se žalovaný dověděl až v průběhu měsíce listopadu 1997, když šetřením představenstva zjistil, že předmětné částky byly vyplaceny, aniž tomu odpovídala činnost Dr. K., kterému tak mělo vzniknout bezdůvodné obohacení. Vycházeje dále z toho, že žalobce jménem žalovaného uzavřel dne 19. 8. 1997 s PaeDr. M. K. smlouvu o zprostředkování, podle níž se zprostředkovatel zavázal vyvíjet činnost vedoucí k tomu, aby žalovaný měl možnost a příležitost uzavřít jednotlivé obchodní případy, kdy ze strany odběratelů a ostatních obchodních partnerů nebyla provedena úhrada cen zboží a služeb, z toho, že ani žalobce, ani svědek K. nebyli schopni soudu vysvětlit, jaké konkrétní úkony vlastně zprostředkovatel vůči S. učinil a za jakou jeho činnost žalobce poskytl odměnu, tedy jak se Dr. K. zasloužil o zaplacení daných dlužných částek, a z toho, že i svědci Ing. B., Ing. Ch. a Ing. M. (generální ředitel S.) nevěděli o činnosti „firmy K.“, popřeli, že by S. hradil dluhy vůči žalované na základě intervence třetích osob - pohledávky byly uhrazeny bez přičinění kohokoliv jiného, dospěl k závěru, že žalobce v rozporu s výkonem své funkce v návaznosti na §73 odst. 1 písm. d) zák. práce vyplatil Dr. K. odměnu, která sice odpovídala zaplaceným dluhům, nicméně, aniž bylo prokázáno, že by se Dr. K. o zaplacení jakýmkoliv způsobem zasloužil. Svým jednáním, kdy sám inicioval uzavření smlouvy, rozhodoval o odměně a vyplácení i odměnu vyplácel, umožnil bezdůvodné obohacení třetí osoby ke škodě žalovaného. Protože žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byla zamítnuta, zamítl i žalobu na náhradu mzdy uplatněné podle §61 odst. 1 zák. práce a žalobu na zaplacení dvanáctiměsíčního platu z důvodu odvolání ředitele z funkce podle článku 3 odst. 4 manažerské smlouvy. Řízení o zaplacení „alikvotní části roční odměny“ zastavil podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. proto, že v této části je petit neurčitý, a žalobce přes výzvu soudu ohledně přesné výše uplatněného nároku ve lhůtě žalobu nedoplnil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 10. 1999, č.j. 23 Co 8/99-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 14.394,- Kč k rukám jeho zástupce a rozhodl, že dovolání proti svému rozsudku nepřipouští. Při posuzování, zda skutek tak, jak jej žalovaný vymezil v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 25. 11. 1997, lze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, vycházel z toho, že porušením pracovní kázně je třeba rozumět zaviněné porušení pracovních povinností uložených zaměstnanci zejména právními předpisy, vnitřními předpisy a závaznými pokyny vedoucích zaměstnanců. Nemusí jít přitom o porušení spočívající v konkrétním jednorázovém konání zaměstnance. Za porušení pracovní kázně lze považovat i takové jednání, které sestává z dílčích pracovních výkonů, jež samy o sobě jsou nezávadné a v souladu s pracovními povinnostmi, ale které teprve ve svém výsledku nabývají charakteru porušení pracovní kázně. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Žalovaný za důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nepovažoval izolované jednání žalobce, tj. uzavření smlouvy či likvidaci faktur předložených Dr. K. k proplacení. K tíži mu dává nehospodárné nakládání se svěřenými prostředky, neboť to byl právě žalobce, který umožnil, aby Dr. K. byla ve třech případech vyplacena odměna v souhrnu převyšující 1.000.000,- Kč, ačkoliv Dr. K. k zaplacení dlužných pohledávek S., a.s., nijak nepřispěl. Tímto postupem porušil žalobce jemu uloženou povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jak mu ukládá ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Žalobce si vzhledem k pracovnímu zařazení do funkce ekonomického ředitele měl být vědom důsledků velmi obecně formulované zprostředkovatelské smlouvy a své následné povinnosti kontrolovat oprávněnost výplat odměn zprostředkovateli. Uvedené jednání žalobce popsané v okamžitém zrušení pracovního poměru považuje odvolací soud za jednání porušující pracovní kázeň, a to zvlášť hrubým způsobem, když takové hodnocení je namístě už proto, o jak vysokou částkou neoprávněně vyplacených odměn se jedná. Nesouhlasil ani s výhradami žalobce, které se týkaly nedodržení lhůty podle §53 odst. 2 zák. práce. Připomenul, že zaměstnavatel zjistí důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru tehdy, jestliže tento důvod zjistí kterýkoli jeho zaměstnanec, jenž je zaměstnanci, který pracovní kázeň porušil, služebně nadřízen, a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny (§9 odst. 3 zák. práce). V projednávané věci z dokazování vyplývá, že takovou osobou, která byla služebně nadřízena žalobci, byl tehdejší generální ředitel Ing. K. Ten se o porušení pracovní kázně dověděl až při zasedání představenstva žalovaného dne 25. 11. 1997, kdy Ing. M., z pověření jí daného předchozím zasedáním představenstva ze dne 24. 10. 1997, podala informaci, že Dr. K. byla vyplacena odměna 1.236.000,- Kč za vymožení pohledávky od S., a. s., ačkoliv od této firmy bylo zjištěno, že nikdo s p. K. nejednal a ani o něm neslyšel. Subjektivní jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce proto počala běžet až dnem 25. 11. 1997. Protože úspěšnost žalobce ohledně nároků na vyplacení peněžních částek byla závislá na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích, jimiž byly tyto nároky žalobce zamítnuty. Rozsudek soudu prvního stupně považoval za správný i ve výroku o zastavení řízení o zaplacení „alikvotní části roční odměny“, neboť pro řádný žalobní návrh nepostačuje určení způsobu výpočtu, ale požadavek v případě peněžitého plnění musí obsahovat přesnou částku, které se žalobce domáhá. Protože žalobce povinnost, k níž byl soudem vyzván, nesplnil ani přes výzvu soudu, soud prvního stupně správně řízení v této části zastavil. Návrhu na připuštění dovolání z důvodu žalobcem tvrzené zásadní právní otázky, „zda je možné 30 denní lhůtu podle §53 zák. práce prodloužit výkladem zaměstnavatele nebo soudu“, nevyhověl, neboť se nejedná o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi či stanovisku Nejvyššího soudu ČR nebo v rozhodnutích nižšího soudu, které bylo Nejvyšším soudem ČR akceptováno a za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí. Odkázal přitom na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 91 z roku 1967.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož zásadní právní význam spatřuje v tom, že by nemělo být kritériem, zda „se jedná o otázku dosud jednotně neřešenou v rozhodovací praxi či stanovisku Nejvyššího soudu ČR, která nebyla za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí“, ale v tom, že „rozhodovací činnost soudů je dynamickým procesem, který průběžně reaguje nejen na změny právních předpisů, ale i na vývoj sociálního prostředí a efektivitu aplikace práva“, žalobce namítá, že soudy nesprávně vyložily subjektivní lhůtu pro okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 2 zák. práce. Za okamžik počátku jejího běhu nelze označit den jednání představenstva (25. 11. 1997), kdy Ing. M. informovala představenstvo o výsledcích prověrky plnění zprostředkovatelské smlouvy, ale nejpozději den, kdy generální ředitel ing. K. podepsal likvidační doklady pro výplatu odměny podle zprostředkovatelské smlouvy; toto jeho stanovisko podle jeho názoru podporuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, jež označuje za počátek běhu měsíční lhůty podle §53 odst. 2 zák. práce nikoliv den, kdy organizace důvod okamžitého zrušení pracovního poměru zjistila, ale již den, kdy se dověděla, že se pracovník dopustil tohoto jednání, které by eventuálně mohl okamžité zrušení pracovního poměru zakládat. Domnívá-li se zaměstnavatel, že určité jednání by mohlo zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, musí zhodnocení této otázky provést ještě v měsíční lhůtě podle §53 odst. 2 zák. práce, nikoli okamžik počátku běhu lhůty posunout až do doby, kdy se jeho orgány shodnou na kvalifikaci tohoto jednání. Namítá dále, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená s Dr. K. jej nezavazovala k činění „úkonů“, jejichž absenci představenstvo žalovaného uvádí jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Nehospodárnost a výše bezdůvodného obohacení „nebyla ani v řízení před soudem, ani při okamžitém zrušení pracovního poměru žalobci vyčíslena, neboť nikdy nedošlo k identifikaci splátek dluhů ze strany S., a. s., a soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že neoprávněně byly Dr. K. vyplaceny veškeré odměny ze strany žalovaného“; „do dnešního dne nárok na vrácení bezdůvodného obohacení vůči Dr. K. žalovaný neuplatnil v obchodním sporu“. Dovolatel se neztotožňuje ani s tím, jak odvolací soud kvalifikoval porušení pracovní kázně, které opodstatňuje okamžité zrušení pracovního poměru. Ačkoliv uvádí, že může jít i o takové jednání, které sestává z dílčích pracovních výkonů, jež samy o sobě jsou nezávadné a v souladu s pracovními povinnostmi, ale které teprve ve svém výsledku nabývají charakteru porušení pracovní kázně, neuvádí a nedokládá, jakým způsobem nabývá soubor oprávněných a nezávadných pracovních úkonů nové „kvality“ hrubého porušení pracovní kázně, resp. se sám s tímto závěrem nevypořádává. Nesouhlasí ani s tím, že v případě peněžitého plnění je žalobce povinen sdělit žalobní požadavek v přesné výši. Podle jeho názoru je dostatečné určení způsobu výpočtu jeho výše a nelze na něm požadovat stanovení žalobního nároku odhadem, který by po odchodu žalobce ze zaměstnání u žalovaného byl jen nedoloženým a pravděpodobně i zcela chybným předpokladem bez další znalosti ročních ekonomických výsledků žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud dovolání připustil, rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, když námitky obsažené v dovolání považuje za nedůvodné a zjištění soudů obou stupňů a jejich právní závěry za správné.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 1. 2001, je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I. bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu I. stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo řízení zastaveno v části, pokud se žalobce domáhal zaplacení „alikvotní části roční odměny“.
O zastavení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. rozhoduje soud usnesením (srov. ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř.). Povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani tehdy, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro něž je stanovena forma rozsudku. Dovolací soud proto zkoumal přípustnost dovolání proti tomuto výroku z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Podle hledisek uvedených v ustanovení §238a o.s.ř. není dovolání přípustné. Potvrzujícím usnesením, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a o.s.ř., je pouze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu [§238a odst. 1 písm. d) o.s.ř.]; o takovéto usnesení - jak vyplývá z výše uvedeného - v posuzovaném případě nejde.
Přípustnost dovolání proti uvedenému výroku napadeného rozsudku nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §239 o.s.ř. Ustanovení §239 o.s.ř. totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující usnesení ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost vyslovuje svým rozhodnutím odvolací soud (odstavec 1), tak v případě, posuzuje-li ji dovolací soud (odstavec 2). Usnesení o zastavení řízení má jen procesní povahu a nerozhoduje se jím ve věci samé, tedy o důvodnosti nebo nedůvodnosti nároku uplatněného žalobou. Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu nemůže být založena rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí, roč. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) a ani postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, o zastavení řízení o zaplacení „alikvotní části roční odměny“, není dovolání přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v této části – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, kdy se zaměstnavatel ve smyslu ustanovení §53 odst 2 zák. práce dověděl o důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru (nesprávnosti jejího posouzení se žalobce dovolává). Tuto právní otázku posoudil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - jinak, než je řešena v konstantní judikatuře dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno dopisem ze dne 25. 11. 1997, který mu byl doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně ustanovení §46 odst. 3 a 4.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru doví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že pracovník porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření pracovníka k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1998).
Uvedeným způsoben však odvolací soud v posuzované věci při výkladu ustanovení §53 odst. 2 zák. práce nepostupoval. S odkazem na „R č. 91/1967“ (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1966, sp. zn. 8 Co 785/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1967, pod pořadovým číslem 91) dovodil, že rozhodující pro počátek běhu subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce je, kdy zaměstnavatel (jeho zaměstnanec, jenž je zaměstnanci, který pracovní kázeň porušil, služebně nadřízen, a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru zjistí. Vycházel tak z právní úpravy obsažené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce účinné do 31. 12. 1988 (před účinností zákona č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě mzdy, náhradě škody a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zastavení řízení o zaplacení „alikvotní části roční odměny“) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2004
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu