ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1337.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1337/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. K. a 2) S. K., zastoupeným advokátkou, o právu jízdy po parcele, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 168/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2002, č. j. 22 Co 166/2002-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2002, č. j. 22 Co 166/2002-188, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. března 2001, č. j. 4 C 168/96- 161, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal z titulu vydrženého práva odpovídajícího věcnému břemeni, aby žalovaným byla uloženo umožnit žalobci příjezd k jeho domu přes pozemek žalovaných a odstranit oplocení z této příjezdové cesty.
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 29. 3. 2001, č. j. 4 C 168/96-161, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli povinni umožnit žalobci příjezd k nemovitosti čp. 124 v Ch. přes pozemkovou parcelu č. 87/1 v obci a katastrálním území Ch. a aby žalovaní byli povinni odstranit plot z příjezdové cesty č. parcely 1149, a to po celé délce hranice této cesty s pozemkovou parcelou č. 87/1 a dále pak odstranit plot v místech, jak ukládá stavební povolení vydané Městským úřadem H. – stavební úřad dne 9. 3. 2000, tj. tak, jak je uvedeno v situačním plánku, který je přílohou tohoto povolení,“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu čp. 124 se stav. parc. č. 88 v obci a k. ú. Ch. Žalovaní nabyli podle kupní smlouvy uzavřené 19. 3. 1979 s L. B. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) sousední dům čp. 26 se stav. parc. č. 87/1 a kromě jiného také parc. č. 424 les. Parcela č. 87/1 vznikla v roce 1979 rozdělením parc. č. 87, přičemž další tehdy vzniklý pozemek parc. č. 87/2 spolu s dalšími nemovitostmi nabyli žalovaní podle kupní a darovací smlouvy uzavřené 28. 3. 1991 s V. a M. L. Domy účastníků tvořily původně jednu usedlost, která byla rozdělena asi v roce 1840. Hospodářskými povozy přijížděli do dvora u domu čp. 124 jeho vlastníci přes sousední pozemek parc. č. 87, posléze 87/1, navazující na obecní cestu parc. č. 1149, a to až do roku 1974, kdy žalobce přestal soukromě hospodařit. O užívání pozemku parc. č. 87 uvedeným způsobem svědčí také to, že průjezd logicky navazoval na věcné břemeno cesty, které bylo zřízeno dílčí smlouvou uzavřenou 21. 6. 1898 mezi právní předchůdkyní žalobce M. Z., provdanou Z., a právními předchůdci žalovaných Františkem a A. B. Pro M. Z. a všechny její právní nástupce manželé B. vyhradili „právo jezdit do lesa č. katastru 420 a 421 v Ch. a zpět z veřejné cesty č. katastru 1149/1, kdykoliv to bude hospodářská potřeba vyžadovati po pozemku č. katastru 423 a 424 v Ch. tou cestou, jak tato jest vyježděná.“ Parc. č. 423 byla sloučena do parc. č. 422, kterou nevlastní žalovaní, ale M. L. Soukromé hospodaření obnovil žalobce v roce 1990 a do roku 1994 užíval pozemek parc. č. 87/1 pro příjezd osobním automobilem. Tehdy žalovaní oplotili parc. č. 87/1 v místě příjezdu v hranici s obecní cestou a výjezdu v hranici s pozemkem parc. č. 88.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobce tvrzení, že vydržel právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu vlastníků domu čp. 124 projíždět přes pozemek parc. č. 87/1, v průběhu řízení nedoplnil o tvrzení, kdy a kým bylo toto právo vydrženo a pokud ho žalobce nevydržel sám, jak na něj přešlo. Žalobce měnil údaje o tom, kdy bylo s držbou práva započato - v podání z 5. 5. 1999 uvedl, že právo bylo vykonáváno jeho právními předchůdci minimálně po dobu 100 let, a současně, že právo vydržel sám. Při jednání 11. 5. 2000 uvedl, že vlastníci domu čp. 124 užívali cestu přes předmětný pozemek od roku 1925, v podání z 28. 3. 2000 uvedl dobu od roku 1929 nepřetržitě do roku 1975, dále žalobce sám od roku 1990. Podle soudu prvního stupně žalobce nesplnil povinnost tvrzení a nenabídl odpovídající důkazy, což muselo vést k zamítnutí žaloby. „Na okraj“ soud prvního stupně uvedl, že pokud by vyšel ze zjištění, že žalobce a jeho právní předchůdci ve vlastnictví domu čp. 124 jezdili přes pozemek parc. č. 87/1 z hospodářských důvodů, jak by tomu nasvědčovalo i navazující věcné břemeno zřízené dílčí smlouvou z 1898, od roku 1944 nebo 1929, pak by šlo o posouzení otázky, zda pro vydržení byly splněny předpoklady vydržení podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OOZ“). Kromě způsobilého subjektu a předmětu vydržení šlo o řádnou poctivou a pravou držbu po třicetiletou vydržecí dobu. K posouzení poctivé držby by žalobce musel uvést, kdy a kterým z jeho právních předchůdců byl držba započata a kým bylo vydržení završeno. S ohledem na počátek vydržecí doby v roce 1944, přičemž ovšem žalobce neuvedl, že byl tehdy vlastníkem domu čp. 124, by k vydržení nedošlo uplynutím třiceti let, neboť k 1. 1. 1951 byl OOZ zrušen a nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb, občanský zákoník (dále „OZ“). Ten v §116 odst. 1 stanovil vydržecí dobu desetiletou, která by podle §566 téhož zákona vzhledem k tomu, že začala běžet před 1. 1. 1951, uplynula 1. 1. 1961. Zda však žalobce byl již tehdy vlastníkem domu čp. 124, rovněž netvrdil ani neprokazoval, stejně jako netvrdil, kteří jeho právní předchůdci právo vydrželi. Soud prvního stupně ještě dodal, že i kdyby žalobce prokázal, že právo přejezdu přes předmětný pozemek vydržel, pak neprokázal v jakém rozsahu. Právo přejezdu bylo totiž využíváno jen pro účely hospodaření, tj. k jízdě povozem, který svážel obilí, brambory a dřevo z lesa, nikoliv „k jakékoliv jízdě, natož k pouhé jízdě osobním automobilem, kterou má žalobce svou žalobou zejména na mysli“.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 29. 8. 2002, č. j. 22 Cdo 166/2002-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že vydržením vzniklo věcné břemeno cesty přes pozemek parc. č. 87/1 ve prospěch vlastníků domu čp. 124. Považoval za správné, že otázku vydržení bylo třeba posuzovat podle OOZ, jestliže právní předchůdci žalobce užívali cestu přes pozemek parc. č. 87/1 od roku 1929. Poukázal na to, že samo užívání pozemku tímto způsobem však ke vzniku práva věcného břemene nepostačovalo, ale bylo třeba splnění předpokladů, uvedených v §1460 OOZ, mimo jiné muselo jít o řádnou držbu práva po vydržecí dobu. Řádnou držbu upravoval §1461 OOZ tak, že šlo o držbu spočívající na takovém právním důvodu, který by stačil k převzetí práva, kdyby náleželo odevzdávajícímu, jako např. odkaz, darování, zápůjčka, koupě, prodej, směna, placení apod. Aby mohlo dojít k vydržení práva, byl k držbě zapotřebí takový titul (vyjmenovaný v zákoně), který by stačil k převodu odpovídajícího práva a pokud takový titul není, nemůže k vydržení dojít. Bylo na žalobci, aby prokázal, že jeho právní předchůdci drželi zažalované právo na základě zákonem předvídaného právního důvodu, který však nemusel být podle zákona perfektní; při kupní smlouvě, stačilo prokázat zaplacení kupní ceny). Již tehdejší soudní praxe dospěla k závěru, že domnělý nabývací důvod k vydržení, a to ani k mimořádnému vydržení nestačí. Žalobce v odvolání tvrdil, že on i jeho právní předchůdci nabyli práva na základě uzavřených písemných smluv, a bylo na něm, aby tyto smlouvy předložil. Je na účastníku řízení, aby označil tvrzení a důkazy potřebné k jejich prokázání. Procesní odpovědnost za to, že budou učiněna potřebná tvrzení a nabídnuty důkazy k prokázání takových tvrzení, stíhá toho, kdo v řízení něco tvrdí a chce dokázat. Žalobce důkazní břemeno ohledně svých tvrzení neunesl a nepodařilo se mu tak prokázat tvrzené právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Vytýká soudům obou stupňů nesprávné posouzení otázky vydržení věcného břemene. Výkon tohoto práva žalobcem, popř. jeho právními předchůdci, nebyl zpochybňován a potvrdili ho i slyšení svědci. Právo odpovídající věcnému břemenu, tj. služebnosti průchodu a průjezdu přes pozemek, vydrželi jak právní předchůdci žalobce, tak i on sám. Není rozhodné, zda byl vlastníkem panující nemovitosti v době vzniku věcného břemene, neboť nabytím nemovitosti, přešlo na něj i právo odpovídající věcnému břemeni. Provedené důkazy soudy obou stupňů nesprávně vyložily ve prospěch žalovaných, ačkoliv svědčí pro oprávněnost žaloby. Soudy navíc nezohlednily „ani otázku vzniku předmětné pozemkové parcely, když tato byla vytvořena v průběhu let z pozemkových parcel, které odpovídají i zápisu v pozemkových knihách.“ Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. l písm. b) OSŘ, o který dovolatel přípustnost dovolání také opírá, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě soud prvního stupně rozhodoval o žalobě třikrát: rozsudkem z 6. 8. 1997, č. j. 4 C 168/96-68, žalobu zamítl, dále usnesením z 3. 6. 1999, č. j. 4 C 168/96-82, řízení zastavil a rozsudkem 29. 3. 2001, č. j. 4 C 168/96-161, opět žalobu zamítl. Nerozhodl tedy jinak, tj. ve prospěch žalobce, než v dřívějších rozhodnutích. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. písm. b) OSŘ proto není přípustné.
Zbývá tedy přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem.
Podle §1460 OOZ k vydržení je kromě způsobilé osoby a způsobilého předmětu potřebí, aby někdo skutečně držel věc nebo právo, jichž má být tímto způsobem nabyto; aby jeho držba byla řádná, poctivá a pravá a aby trvala po všechen zákonem vyměřený čas. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že předpokladem pro vydržení práva podle §1461 OOZ byla řádná držba, tj. držba opírající se o právní důvod, jenž by stačil k převzetí práva. Avšak OOZ upravoval i tzv. držbu mimořádnou. Pro takový případ stanovil §1477 OOZ, že kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřiceti let, nepotřebuje udat žádný právní důvod, prokázaná nepoctivost držby však vylučuje také v této delší době vydržení. To znamená, že ani OOZ vydržení zakládající se na držbě bez právního důvodu nevylučoval. Poctivým byl podle §326 OOZ držitel, který z pravděpodobných důvodů pokládá věc (právo) za své. Pokud vydržecí doba do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti OZ, neuplynula, bylo třeba posuzovat vydržení podle tohoto nového předpisu. Podle §168 odst. l OZ o tom, jak se nabývá práv odpovídajících věcným břemenům, platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví. Podle §116 odst. l OZ právo vlastnické k věci nabude, kdo ji drží oprávněně a nepřetržitě po dobu 10 let. Podle přechodného ustanovení §566 odst. 1 OZ lhůta, která počala běžet před 1. 1. 1951, skončila, určil-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. 1. 1951; určil-li zákon lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet. Podle odst. 2 téhož ustanovení totéž platí o době vydržecí a promlčecí. Podle §145 odst. l OZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je držitelem oprávněným.
Kromě toho, že odvolací soud nesprávně vyložil §1477 OOZ, došlo v řízení k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) OSŘ/.
Tvrdí-li žalobce, že sám nebo jeho právní předchůdci ve vlastnictví nemovitosti vydrželi právo odpovídající věcnému břemeni, pak musí také tvrdit skutečnosti, ze kterých by bylo lze na splnění předpokladů pro vydržení práva usuzovat. Tak musí tvrdit, kdy sám nabyl vlastnictví k nemovitosti, s níž je právo odpovídající věcnému břemeni spojeno, kdy započal s držbou práva, a totéž musí tvrdit o právních předchůdcích, pokud tito měli vydržet takové právo.
V daném případě soudy obou stupňů vzaly sice za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 124, to je nemovitosti, se kterou má být jím tvrzené právo odpovídající věcnému břemeni spojeno, ale žalobce v průběhu celého řízení neuvedl, kdy vlastnictví k tomuto domu nabyl, ani k tomu nenavrhl důkazy, Totéž platí o jeho právních předchůdcích, stejně jako okolnostech, za kterých držba práva žalobcem nebo jeho právními předchůdci započala. Soudy obou stupňů také zdůraznily, že účastník má povinnost tvrzení i povinnost důkazní, ale žalobce o jeho povinnosti tvrzení i důkazní řádně nepoučily. Za dostatečné nelze považovat poučení soudu prvního stupně, obsažené v usnesení ze 7. 4. 1999, č. j. 4 C 168/96-78, neboť k doplnění ve shora uvedeném rozsahu jím vyzván nebyl.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád. Podle bodu 1. hlavy prvé části dvanácté tohoto zákona pokud dále není stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností, tj. před 1. 1. 2001. Podle §118a odst. l tohoto novelizovaného znění OSŘ, který platí i pro řízení zahájená před 1. 1. 2001, neboť o jeho platnosti pro tato řízení není v hlavě prvé části dvanácté jinak stanoveno, ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svoje tvrzení doplnil, a poučí jej, v čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Soud prvního stupně však povinnost poučit žalobce, aby doplnil vylíčení rozhodujících skutečností, jak byly shora vymezeny, ve smyslu §118b odst. l OSŘ nesplnil. Tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně poučil sice účastníky při jednání 28. 3. 2001 podle §119a odst. l OSŘ, takovému poučení však musí předcházet poučení o neúplnosti vylíčení rozhodných skutečností podle §118b odst. l OSŘ. Podle §119a odst. 1 OSŘ totiž před skončením jednání je předseda senátu povinen s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2 OSŘ účastníky při jednání přítomné poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a OSŘ. Dále pak je uvedeno, že ustanovení §118b, §118c a §175 odst. 4 část první věty za středníkem OSŘ tím nejsou dotčena.
Z výše uvedených důvodů, když dovolací soud nezjistil, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. l , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, nebo k jiné vadě řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, než byla již uvedena, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Protože se důvody zrušení vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu