ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1552.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1552/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň: A) V. Ř., a B) V. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátkou, za vedlejšího účastenství na straně žalované Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 74/2001, o dovolání žalovaného proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2003, č. j. 35 Co 357/2002-204, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2003, č. j. 35 Co 357/2002-204, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. dubna 2002, č. j. 22 C 74/2001-136, ve výroku pod bodem I., kterým bylo rozhodnuto o určení vlastnictví ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným H. m. P. a ve výroku pod bodem V., se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly určení, že jejich právní předchůdkyně I. K. byla ke dni svého úmrtí vlastnicí níže specifikovaných nemovitostí. V katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsán žalovaný [který byl v nalézacím řízení označován jako „žalovaný 1)“] a „za pomlčkou“ žalovaný 2) (v dovolacím řízení vystupující jen jako vedlejší účastník). Zápis byl proveden na základě darovací smlouvy uzavřené 30. 9. 1963 mezi I. K. a československým státem, zastoupeným Obvodním národním výborem pro P. Podle tvrzení žalobkyň byla tato smlouva absolutně neplatná, neboť na předmětné nemovitosti byla již 24. 2. 1960 uvalena národní správa, a věc v národní správě nemohla být předmětem převodu; smlouva byla navíc uzavřena nedobrovolně a v tísni. Žaloba byla podána i proti Městské části P., která v řízení vystupovala jako žalovaný 2), a České republice – Ministerstvu financí, která byla označena jako žalovaný 3).
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2002, č. j. 22 C 74/2001-136, výrokem pod bodem I. určil ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 1), „že I. K., nar. 19. 7. 1882, zemřelá 9. 6. 1971, byla k datu úmrtí vlastníkem domu čp. 888 se stavební parcelou číslo 3452 o výměře 246 m2, vše nemovitostí zapsaných v pozemkové knize knihovní vložka číslo 1322 pro k. ú. L., nyní zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro k. ú. L., LV 1711“, výrokem pod bodem II. žalobu zamítl ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 2) a 3), a výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2) a 3) nabyl právní moci.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2003, č. j. 35 Co 357/2002-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyšel z úplně zjištěného skutkového stavu a věc správně posoudil i po právní stránce, pokud dospěl k závěru, že darovací smlouva ohledně předmětných nemovitostí, uzavřená 30. 9. 1963 mezi Irmou Kuřákovou a československým státem, byla pro rozpor se zákonem neplatná. Vyšel z §20 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen „dekret“), a ze skutečnosti, že dříve, než byla uzavřena zmíněná smlouva, byla na nemovitosti uvalena národní správa. Podle §20 odst. 1 dekretu právní jednání majitelů, držitelů a správců majetků, spadajících pod národní správu, týkající se podstaty těchto majetků a provedená po účinnosti tohoto dekretu, jsou neplatná. Z tohoto ustanovení, které zakazuje majitelům převody majetku v národní správě, nebyla učiněna výjimka ani pokud jde o darování ve prospěch státu; proto je darovací smlouva, uzavřená mezi I. K. a státem, neplatná pro rozpor se zákonem (§36 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb.).
Pokud jde o námitku vydržení vlastnického práva, soud konstatoval, že předmětem řízení je určení vlastnického práva I. K. ke dni jejího úmrtí, to je k 9. 6. 1971, a proto je posuzování následného vydržení vlastnického práva bez jakéhokoliv významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu pokud jde o posouzení platnosti darovací smlouvy. Nemovitosti na dovolatele v rozhodném období přešly a nejedná se o přechod na stát bez právního důvodu. Nebyl proto dán ani naléhavý právní zájem žalobkyň na určovací žalobě. Dále v podrobnostech poukazuje na okolnosti zavedení národní správy na předmětné nemovitosti a uzavírá, že národní správu bylo možno zavést nejen do majetku osob státně nespolehlivých, ale všude tam, kde to příslušné úřady pokládaly za nutné ve veřejném zájmu. Konstatuje, že I. K. darovala nemovitosti státu, smlouva byla uzavřena svobodně a vážně a s darováním došlo i k vyrovnání jejích finančních záležitostí. Upozorňuje na §11 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a v souvislosti s tím na komentáře V. K. a J. H. v souvislosti s okolnostmi týkajícími se zavedení národní správy z hlediska veřejného zájmu. Dále poukazuje na vydržení vlastnického práva a je přesvědčen, že k platnému přechodu nemovitostí na stát došlo na základě uvedené smlouvy, nejpozději ovšem na základě vydržení, když H. m. P. bylo oprávněným držitelem, stejně jako Městská část P., která do nemovitostí investovala nemalé prostředky. Je přesvědčen, že obdobnými žalobami dochází k narušování právní jistoty a k zásahům do nedotknutelnosti vlastnického práva, k čemuž přispívá i nejednotnost soudní judikatury (v dodatku k dovolání však odkazuje na sjednocující rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Měla být posouzena i otázka, zda šlo o smlouvu darovací, když je nepochybné, že I. K. nedarovala nemovitosti nezištně, ale proti úhradě knihovně zajištěných i dalších závazků. Šlo o smlouvu kupní či směnnou. Napadeným rozhodnutím došlo ke způsobení újmy žalované 2), která byla vyloučena rozhodnutím odvolacího soudu z řízení. Této účastnici řízení byly nemovitosti svěřeny do hospodaření ve smyslu zákona o H. m. P. a jeho statutu a jí přísluší výkon práv a povinností vyplývajících z vlastnického práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhují, aby „dovolací soud dovolání žalované 1) odmítl jako nedůvodné“. V podrobnostech se ztotožňují s právními závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Konstatují, že jejich právní zájem na určení vlastnického práva je zřejmý, neboť by se bez soudního rozhodnutí nemohly domáhat dodatečného projednání dědictví a ujmout se vlastnictví sporných nemovitostí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání vychází z toho, že v soudy v nalézacím řízení řešily otázku převodu nemovitostí v národní správě na stát v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Dědic se může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci. Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později (jako např. vydržení) na něj nemohou mít vliv. I když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je nadále vlastníkem věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, publikovaný pod č. C 1828 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Soudy vyšly z toho, že dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. zakazoval v §20 odst. 1 vlastníkům majetku v národní správě jakékoliv převody tohoto majetku na stát. Pominuly však vyhlášku č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Tato vyhláška se vztahovala na věci, které byly ve vlastnictví fyzických osob nebo soukromých právnických osob a byly zcela, popřípadě převážně užívány organizacemi socialistického sektoru k plnění jejich úkolů, a to na základě nájemního nebo jiného právního poměru, vzniklého přede dnem 25. března 1959 (§1 odst. 1 cit. vyhlášky). Jiným právním poměrem, na základě něhož organizace socialistického sektoru užívala věci uvedené v §1 odst. 1 („najatá věc“), byl i právní poměr, který se řídil jinými předpisy než občanskoprávními (např. národní správa – viz §3 cit. vyhl.). Organizace socialistického sektoru označuje tato vyhláška jako „nájemce“ (§4 odst. 1). Podle §6 odst. 1 cit. vyhlášky platí: „Pokud se v této vyhlášce nestanoví jinak, smí jiné osoby než nájemce nakládat s najatou věcí jen se souhlasem finančního odboru. Nakládáním se rozumí nakládání právní (např. darování, prodej, pronájem, zrušení pronájmu) i nakládání faktické (např. změna věci, demolice); povinnost udržovat a opravovat najatou věc není tím dotčena. Souhlas může být finančním odborem udělen jen tehdy, není-li udělení souhlasu v rozporu s obecným zájmem; před rozhodnutím vyslechne finanční odbor nájemce“. Z uvedených ustanovení zcela jasně vyplývá, že smlouva, kterou vlastník nemovitosti daroval 30. 9. 1963 československému státu, nemohla být neplatná pro rozpor s §20 odst. 1 cit. dekretu ve spojení s §36 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. Pokud soudy uvažovaly jinak, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, pokud se týkalo žalovaného 1), a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.
předseda senátu