ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1613.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1613/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) F. K., a 2) M. K., o povinnosti žalovaných odstranit střešní okna a ventilátor, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 161/97, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2004, č. j. 22 Co 268/2003-232, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2004, č. j. 22 Co 268/2003-232, a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. března 2003, č. j. 3 C 161/97-192, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost odstranit 4 střešní otevíratelná průhledná okna, která nepovoleně vybudovali na severozápadní straně svého domu, a dále odstranit ventilátor zbudovaný rovněž bez stavebního povolení v nosné konstrukci domu čp. 109, z důvodu obtěžování hlukem a pohledy ze strany uživatelů bytů v podkroví.
Soud prvního stupně usnesením z 27. 3. 2003, č. j. 3 C 161/97-192, řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena příslušnému stavebnímu úřadu - Městskému úřadu v T. n. O., a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením z 27. 2. 2004, č. j. 22 Co 268/2003-232, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalobkyně je vlastnicí rodinného domu čp. 16 postaveném na pozemku parc. č. 79/1 v k. ú. B. a žalovaní jsou vlastníky sousední nemovitosti domu čp. 109 postaveném na pozemku parc. č. 80/1. Žalovaní bez povolení stavebního úřadu a souhlasu vlastníků sousedních nemovitostí provedli změnu stavby – vestavbu bytové jednotky v podkroví domu čp. 109, když osadili další střešní okna místo povoleného rezalitu. Na návrh žalobkyně bylo u Městského úřadu, odbor územního plánování – Stavební úřad v T. n. O. zahájeno řízení o odstranění nepovolené změny stavby, ve kterém uvedla, že nesouhlasí s osazením dalších střešních oken u bytu v podkroví domu čp. 109 z důvodu obtěžování hlukem a pohledy. Stavební úřad dospěl k závěru, že se jedná svým charakterem o občanskoprávní námitky, překračující rozsah pravomoci stavebního úřadu podle §137 zák. č. 50/1976 Sb. (dále jen „stavební zákon“) a rozhodnutím z 21. 7. 1997 odkázal žalobkyni na soud s tím, že stavební řízení přerušil.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v žalované věci není dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a proto muselo být řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno. Z §137 odst. 1 a 2 stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad může odkázat účastníka stavebního řízení na soud jen v případě, kdy účastník uplatní námitku, která přesahuje rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Zákon však svěřuje stavebnímu úřadu posouzení otázky, zda dokumentace odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu. Podle ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecně technických požadavcích na výstavbu, negativní účinky a vlivy staveb a jejich zařízení, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod, oslňování a zastínění nesmí zhoršovat životní prostředí ve stavbách a v okolí jejich dosahu nad přípustnou míru. Splnění těchto požadavků se prokazuje výsledky měření. Jestliže se tedy žalobkyně domáhá odstranění oken a ventilátoru z důvodu obtěžování hlukem, a pohledy ze strany uživatelů bytů v podkroví, je nepochybné, že důvodnost námitek žalobkyně musí posoudit stavební úřad, a to i přesto, že námitky žalobkyně o obtěžování hlukem a pohledy jsou námitkami občanskoprávními uvedenými v §127 odst. 1 ObčZ, jejichž řešení je však svěřeno ve smyslu shora citovaného ustanovení §137 stavebního zákona do pravomoci stavebního úřadu.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, pokud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který řízení pro neodstranitelný nedostatek řízení zastavil a věc postoupil příslušnému stavebnímu úřadu, neboť nárok uplatněný žalobkyní náleží podle ustanovení §§22 až 25 vyhl. č. 137/1998 do pravomocí stavebních úřadů. Má zato, že její námitky mají občanskoprávní charakter, přesahují rozsah pravomoci stavebního úřadu a stavební úřad proto postupoval správně, když řízení přerušil a účastníky odkázal na soud. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, opírá se o zákonem předvídaný dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci) a obsahuje náležitosti požadované ustanovením
§241 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V řízení podle stavebního zákona lze uplatnit všechny námitky vycházející z vlastnických práv k pozemkům a stavbám, tedy i námitky obsahově odpovídající §127 odst. 1 ObčZ. Na rozdíl od tohoto ustanovení, které poskytuje ochranu proti imisím již nastalým, se v řízení podle stavebního zákona lze domáhat ochrany proti imisím hrozícím (budoucím, očekávaným). Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že o námitce budoucích imisí musí. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek z 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, který byl publikován v ASPI, na rozsudek z 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 1/2001, nebo na usnesení z 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, publikované pod č. C 794 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 11). To ovšem neznamená, že jde-li o zásahy do vlastnického práva, které – podle skutkového vylíčení v žalobě - již nastaly a trvají, může soud odmítnout rozhodnutí o takovéto žalobě jen proto, že námitka poukazující na neoprávněné zásahy do vlastnického práva byla uplatněna v souvislosti s řízením před stavebním úřadem a její řešení by náleželo do pravomoci stavebního úřadu. Taková žaloba opírající se o §127 odst. 1 ObčZ (který stanoví, že vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv s dále příkladmo vyjmenovanými imisemi – k tomu srovnej stále použitelné R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 71) je žalobou vlastnickou, vyplývající z občanskoprávních vztahů, rozhodnutí o ní ve smyslu §7 odst. 1 OSŘ spadá do pravomoci soudu a ten je tedy povinen o ní rozhodnout. V daném případě stavební úřad odkázal žalobkyni na soud v řízení o odstranění stavby podle §88 a násl. stavebního zákona, z čehož plyne, že jde o stavbu již existující. Rovněž z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se podává, že k zásahům do vlastnického práva žalobkyně, jimž se brání žalobou, již dochází. Jde tedy o žalobu podle §127 odst. 1 ObčZ a rozhodnutí o ní do pravomoci soudu náleží.
Vzhledem k uvedenému je usnesení odvolacího soudu nesprávné a bylo proto dovolacím soudem zrušeno, stejně jako usnesení soudu prvního stupně, na které se důvod zrušení rovněž vztahuje, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu