ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1696.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1696/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: A) F. Ch., a B) H. B. D., zastoupených advokátem, proti žalované S. B., zastoupené advokátkou, o určení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 C 269/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2003, č. j. 13 Co 864/2002-266, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 2.625,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. července 2002, č. j. 9 C 269/98-242, určil, že „M. Ch., roz. Š., byla ke dni své smrti, to je ke dni 22. 7. 1986, podílovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti jedné třetiny domu číslo popisné 1514 na pozemku nyní označeném st. p. č. 970/1 a podílovou spoluvlastnicí s podílem o velikosti jedné třetiny pozemku nyní označeného st. p. č. 970/1, zastavěné plochy o výměře 598 m2, nemovitostí nyní zapsaných v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem P. pro obec a katastrální území P. na listu vlastnictví 7217, a to podílu, jehož je v současné době jako spoluvlastnice zapsána v katastru nemovitostí žalovaná“, a rozhodl o nákladech řízení. Poté, co dovodil věcnou legitimaci na straně žalobců i žalované a též naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, shledal žalobu důvodnou s tím, že M. Cha., matka žalobců, která zdědila sporný spoluvlastnický podíl ke dni 9. 10. 1955, do své smrti vlastnické právo k němu nepozbyla ani podle §453 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), ani na základě §453a odst. 2 ObčZ.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. března 2003, č. j. 13 Co 864/2002-266, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel plně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, přičemž zdůraznil, že soud prvního stupně „s ohledem na předmět sporu vymezený žalobou se zabýval, pokud jde o vlastnictví spoluvlastnického podílu matky žalobců, vlastnictvím ke dni její smrti, nikoli v době pozdější, tedy neřešil otázku, kdo je vlastníkem v době po 22. 7. 1986“. Z téhož důvodu shledal nepřípadnou námitku vydržení vlastnického práva a námitku ohledně tvrzených zásahů do vlastnického práva žalované s poukazem na to, že v době, ke které bylo vlastnictví určeno, žalovaná ještě spoluvlastnicí nemovitostí nebyla.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s odkazem na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V něm namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovila přesvědčení, že soudy obou stupňů neakceptovaly článek 11 Listiny základních práv a svobod a narušily tak její vlastnická práva. Dále namítla, že právní předchůdkyni žalobců bylo vlastnictví odňato na základě vadného rozhodnutí správního orgánu a k nápravě takových křivd slouží žaloby podle restitučních předpisů, které jsou k občanskému zákoníku v poměru speciality, nikoli postup podle obecného předpisu. Žalovaná navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, jelikož podle jejich názoru nemá jím napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání podle písm. b) uvedeného ustanovení, a tak zbývá pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 téhož ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom přípustnost dovolání pro zásadní právní význam některé z řešených otázek je třeba zkoumat v souladu s §242 odst. 3 větou prvou OSŘ pouze z hlediska dovolacích důvodů tak, jak byly dovolatelem vymezeny.
V daném případě žalovaná výslovně nespecifikuje, která z právních otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, má podle jejího názoru zásadní význam a v čem tento význam spočívá. Z obsahu dovolání pak plyne, že tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v rozporu rozhodnutí soudů obou stupňů s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a v tom, že byla žalobcům přiznána ochrana jejich práv podle obecného předpisu, ač nárok mohl být uplatněn jen podle předpisů restitučních. Žalovaná tedy nikterak nezpochybňuje právní závěr, že vlastnické právo ke spornému spoluvlastnickému podílu do doby úmrtí M. Ch. nepřešlo na stát, a tak správnost posouzení této právní otázky nemůže dovolací soud přezkoumávat. Soudy obou stupňů se zabývaly pouze tím, komu náležel sporný podíl v roce 1986, a žádný z nich neřešil otázku, jaký vliv na vlastnické vztahy k nemovitostem mělo uplatnění restitučních zákonů a zda je žalovaná v současnosti jejich spoluvlastnicí či nikoli. Z toho ovšem plyne, že žádná z právních otázek, jejichž řešení pokládá dovolatelka za nesprávné, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná. Proto nemůže být její dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ mají žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty představuje odměna jejich právního zástupce za sepis vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.550,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti plynou z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. března 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu