ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1869.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1869/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. Ch., 2) H. Ch., 3) J. Ch., 4) J. S. a 5) I. Ch., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 630/2000, o dovolání žalované 5) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 25 Co 451/2002-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 25 Co 451/2002-130, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 6. 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, ve výroku, jímž bylo ve vztahu k žalovaným 1), 2), 3) a 5) určeno, že dům č. p. 1401 stojící na stavební parcele č. 1485, stavební parcela č. 1485 a zahrada č. parc. 967/17, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., nar. 24. 2. 1928, zemřelého dne 26. 9. 1997, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch., a rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 6. 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, ve výroku, kterým byla ve vztahu k žalovaným 1), 2), 3) a 5) zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že dům č. p. 1401 na stavební parcele č. 1485, dále stavební parcela 1485 a zahrada 967/17, vše nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., zemřelého dne 26. 9. 1997, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch., a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými, se zrušují a věc se vrací v rozsahu zrušení Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal určení, že nemovitosti, jak jsou shora uvedeny, byly ke dni úmrtí jeho otce v roce 1997 v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho rodičů. Tvrdil, že kupní smlouva, kterou rodiče v roce 1983 nemovitosti prodali dvěma jeho bratrům a manželce jednoho z nich, je jako simulovaný právní úkon neplatná, neboť vůle účastníků smlouvy směřovala k uzavření smlouvy darovací, která je rovněž neplatná pro nedostatek formy. Vzhledem k zásadě, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, nemohou být platné ani další převody nemovitostí, ke kterým po roce 1983 došlo, a na základě kterých jsou nyní jako podíloví spoluvlastníci vyznačeni v katastru nemovitostí žalovaní 3) a 5). Až nyní se dozvěděl o všech uvedených převodech a má jako dědic naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť by nemovitosti, jako předmět bezpodílového spoluvlastnictví rodičů, musely být v dědickém řízení po jeho otci vypořádány. Za neopodstatněnou považoval námitku žalované 5), že vlastnictví k nemovitostem ona i žalovaný 3) v případě neplatné kupní smlouvy z roku 1983 vydrželi.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, zamítl žalobu na určení, že „dům č. p. 1401 na stavební parcele č. 1485, dále stavební parcela 1485 a zahrada 967/17, vše nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV 986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., zemřelého dne 26. 9. 1997, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 10. 3. 1983 byla mezi rodiči žalobce manželi F. Ch., nar. 24. 2. 1928 (dále F. Ch. st.), a žalovanou 2) jako prodávajícími a žalovanými 1) a 3) - bratry žalobce a žalovanou 4) - tehdejší manželkou žalovaného 3) jako kupujícími, uzavřena kupní smlouva, registrovaná téhož dne bývalým Státním notářstvím v N. Předmětem této smlouvy byly shora uvedené nemovitosti, přičemž jednu ideální polovinu těchto nemovitostí nabyl žalovaný 1) a žalovaní 3) a 4) nabyli do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů druhou ideální polovinu nemovitostí. Kupní cena byla ve smlouvě stanovena částkou 91.523 Kčs s termínem splatnosti do 31. 7. 1983. Z výpovědí žijících účastníků smlouvy – žalovaných 1) až 4) zjistil, že v době, kdy kupní smlouvu její účastníci uzavírali, již věděli, že si žádné peníze jako kupní cenu předávat nebudou, kupní cena zaplacena nebyla. Nemovitosti byly převedeny „do vlastnictví formálních kupujících v podstatě darováním, což všichni účastníci kupní smlouvy věděli a bylo to v souladu s jejich vůlí. Kupní smlouvu pak volili jen z tohoto důvodu, že při ní byly nižší notářské poplatky. Vůlí všech účastníků bylo převést nemovitosti, i když bezúplatně.“. Kupní smlouvou z 18. 9. 1984, registrovanou bývalým Státním notářstvím v N. téhož dne, žalovaný 1) jako prodávající prodal žalovaným 3) a 4) do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů ideální polovinu předmětných nemovitostí za kupní cenu 44. 828 Kčs. Na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřené 5. 4. 1985 mezi žalovanými 3) a 4) po rozvodu jejich manželství, se výlučným vlastníkem nemovitostí stal žalovaný 3). Ten darovací smlouvou z 9. 11. 1990 převedl ideální polovinu nemovitostí na svoji tehdejší manželku žalovanou 5). Manželství žalovaných 3) a 5) bylo v roce 1993 rozvedeno a žalovaný 3) se domáhal podle §630 ObčZ po žalované 5) vrácení darovaného spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně z 18. 11. 1999, č. j. 5 C 158/96-47, který nabyl právní moci 5. 4. 2000. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaných 3) a 5) k nemovitostem, zahájené 18. 11. 1997 k návrhu žalovaného 3) a vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 331/98, není dosud skončeno. Žalovaní 3) a 5) jsou stále zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci nemovitostí, každý z ideální poloviny. Otec žalobce a žalovaných 1) a 3) F. Ch. st. zemřel 26. 9. 1997 a v dědickém řízení „nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení nefigurují“. Žalovaná 5) se teprve ze žaloby, podané v této věci u soudu 9. 6. 2000 a doručené jí 21. 6. 2000, dozvěděla o tom, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 byla simulovaným převodem, „od žalovaných či žalobce se nikdy nedozvěděla, že by předchozí převody nemovitostí měly být fiktivní nebo že by snad účastníci chtěli obcházet zákon, případně se necítili vlastníky těchto nemovitostí.“
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“.) Pokud by bylo žalobě vyhověno, bylo by rozhodnutí podkladem k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po otci žalobce. Dále soud prvního stupně, vázán právním názorem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího, vysloveným v usnesení z 13. 2. 2002, č. j. 25 Co 485/2001-80, dovodil, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 je neplatným právním úkonem podle §37 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., neboť pro neshodu vůle jejích účastníků (darovat a být obdarován) a jejího projevu (prodat a koupit) nejde o úkon vážný. Kupní smlouva je simulovaným právním úkonem, která měla zastřít darovací smlouvu. Ani ta však není jako disimulovaný úkon platná pro nedostatek písemné formy. Kromě toho jestliže důvodem simulace bylo zaplatit nižší poplatky z převodu nemovitostí, šlo o obcházení zákona a darovací smlouva je neplatná i podle §39 ObčZ. Vzhledem k obecné právní zásadě, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, jsou neplatné i všechny další převody nemovitostí, které následovaly po uzavření neplatné smlouvy z 10. 3. 1983. Ani žalovaní 3) a 5) tak sice nemohli nabýt vlastnictví k nemovitostem smluvně, ale nabyli je vydržením podle §134 odst. l a §130 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Žalovaná 5) byla oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu k nemovitostem od uzavření darovací smlouvy 9. 11. 1990 do 21. 6. 2000, kdy jí byla doručena žaloba. Tak nebyla sice sama oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu po desetiletou vydržecí dobu, ale může si započíst oprávněnou držbu svého předchůdce, kterým byl žalovaný 3).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem z 5. 2. 2003, č. j. 25 Co 451/2002-130, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1), 2), 3) a 5) změnil tak, že určil, že „dům č. p. 1401 stojící na stavební parcele č. 1485, stavební parcela 1485 a zahrada 967/17, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., zemřelého dne 26. 9. 1997, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch.“ (výrok I.), ve vztahu k žalované 4) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – VII.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně včetně toho, že všichni účastníci kupní smlouvy z 10. 3. 1983 věděli, že kupní cena nebude vyplacena. Zdůraznil, že povědomost o tom, že kupní cena nebude žádána a vyplacena potvrdili všichni žalovaní s výjimkou žalované 5), která o okolnostech smlouvy uzavřené v roce 1983 nic nevěděla. Za věrohodnou považoval i výpovědˇ žalované 2), která nejdříve spontánně vypověděla, že „synovi J. prodali s manželem barák formálně, protože byly vysoké poplatky, nedostali od něj žádné peníze a syn věděl, že jim nic platit nebude.“ Teprve v další části výpovědi na otázky zástupce žalované 5) uvedla, že si na podrobnosti již nepamatuje, neboť vše zařizoval manžel a znovu zopakovala, že jejich úmyslem bylo převést na syna dům a nechtěli od něj žádné peníze. Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba vůči žalované 4) zamítnuta, odůvodnil odvolací soud tím, že tato žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť není ani vlastnicí nemovitostí ani dědičkou po zemřelém F. Ch. st. Odvolací soud považoval za správný jak závěr soudu prvního stupně, že žalobce má jako dědic po otci F. Ch. st. vůči ostatním žalovaným naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, tak závěr o neplatnosti kupní smlouvy z 10. 3. 1983 pro nedostatek vážnosti podle §37 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Odvolací soud však nesouhlasil s tím, že žalovaní 3) a 5) jako oprávnění držitelé nabyli vlastnictví ke spoluvlastnickým podílům k nemovitostem vydržením podle §134 odst. l a §130 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Žalovaná 5) sice svůj spoluvlastnický podíl držela a zacházela s ním jako s vlastním v dobré víře, že ji náleží, ale jen od uzavření darovací smlouvy 9. 11. 1990 do 9. 6. 2000, kdy byla podána žaloba v této věci. Žalované 5) tak chybí pět měsíců do uplynutí stanovené desetileté vydržecí doby. Nemůže si započítat držbu svého právního předchůdce – žalovaného 3) jako oprávněnou, jestliže uzavřel kupní smlouvu jako simulovanou, zastírající darování, z důvodu dosažení nižších převodních poplatků. Nemovitosti byly proto až do smrti F. Ch. st. 26. 9. 1997 v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. Ch. st. a žalované 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu /vyjma výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen vůči žalované 4)/ podala žalovaná 5) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Za nesprávné považuje zjištění, že prodávající i kupující v době uzavření kupní smlouvy z 10. 3. 1983 věděli, že kupní cena nebude zaplacena, a že důvodem, pro který byla uzavírána kupní smlouva, byla úspora na poplatcích z převodu nemovitostí. Z článku II. kupní smlouvy plyne zcela jasně závazek kupujících zaplatit kupní cenu do 31. 7. 1983 a z toho lze dovodit, že kupní cena měla být skutečně zaplacena. Kdyby tomu tak nebylo, byla by zvolena jiná formulace. Závazek k zaplacení kupní ceny byl sjednán a nezaplacením kupní ceny došlo pouze k nesplnění závazkové povinnosti. Žalovaná 5) nesouhlasí také s tím, že účastníci kupní smlouvy chtěli obejít zákon, aby se tak vyhnuli placení vyšších poplatků. Odvolací soud se sice zabýval výpovědí žalované 2), ale nevypořádal se patřičně s jejím obsahem. Žalovaná 2) na srozumitelnou otázku, zda chtěla ušetřit na poplatcích státu, pokud uzavřela kupní smlouvu uvedla, že všechno zařizoval její muž, že si nic nepamatuje, a na otázku, zda chtěla někoho podvést či zda postupovala v souladu s právem uvedla, že podvádět nechtěla a vše zařizoval manžel a nakonec uvedla, že „jsme to synovi formálně prodali normální právní cestou.“ Podle dovolatelky nelze také bez dalšího předpokládat, že druhý převodce měl v úmyslu předstírat projev vůle a obcházet poplatkové a daňové předpisy. Také žalovaný 3) vypověděl, že chtěl uzavřít kupní smlouvu, neboť byly vysoké darovací poplatky. Soudy obou stupňů tak nepřijaly tu nejjednodušší variantu skutkového stavu, že účastníci zvolili kupní smlouvu s ohledem na nižší zpoplatnění, přičemž svoji vůli zaplatit kupní cenu vyjádřili v čl. II. kupní smlouvy. Nesprávně také přikládaly nepřiměřený význam výpovědím účastníků smlouvy, když větší důkazní sílu má písemné ujednání o zaplacení kupní ceny v samotné smlouvě, zvláště když je třeba přihlédnout k pochopitelnému zájmu těchto účastníků smlouvy na výsledku sporu – „udržet spoluvlastnický podíl v rodině“. Žalovaná 5) je přesvědčena, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 je úkonem platným. Podle žalované 5) žalobce také neprokázal naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Neprokázal ohrožení svého práva nebo to, že by se jeho právní postavení mělo stát nejistým. Vlastníkem předmětných nemovitostí žalobce nikdy nebyl a nemůže tak dojít k ohrožení jeho vlastnického práva. Sám žalobce také tvrdí, že k porušení práva již došlo a určovací žaloba má charakter preventivní. Rozsudek, kterým by bylo žalobě vyhověno, by nebyl ani podkladem pro zápis práva do katastru nemovitostí. Také závěr odvolacího soudu ohledně vydržení není správný. Odvolací soud nepovažoval žalovaného 3) za oprávněného držitele bez ohledu na to, že k oprávněné držbě postačí pouze domnělý právní titul. Kromě toho se opírá o nesprávné skutkové zjištění, že žalovaný 3) uzavíral kupní smlouvu s vědomím, že nemovitosti budou převedeny, ale nebude placena kupní cena. Podle žalobce účastníci zvolili formu kupní smlouvy místo smlouvy darovací, aby ušetřili na poplatcích – nejde tak o žádné obcházení zákona ani o neplatnou kupní smlouvu a vůle uzavřít darovací smlouvu prokázána nebyla. Odvolací soud se také nevypořádal s kupní smlouvou z 18. 9. 1984, podle které nabyli žalovaní 3) a 4) ideální polovinu nemovitostí do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů od žalovaného 1). Žalovaní 3) a 4) byli přesvědčeni, že žalovaný 1) převáděný podíl nabyl kupní smlouvou z 10. 3. 1983 a že je oprávněn ho převést. Dobrou víru žalovaného 3) lze tedy odvozovat právě od kupní smlouvy z 18. 9. 1984 a dovolatelka si může započítat jeho oprávněnou držbu. Dovolatelka závěrem zdůrazňuje, že už soud prvního stupně se v rozsudku z 10. 7. 2001, č. j. 8 C 630/2000-63, obával nedozírných následků pro právní jistotu, pokud by měl závěr o neplatnosti kupní smlouvy podle §37 ObčZ obstát. Tak by bylo možno narušit právní jistotu prakticky ve všech případech, kdy za předchozí poplatkové úpravy došlo k převodu nemovitostí. Stačilo by pak, aby se jeden z manželů sjednotil na postupu ve věci se svými příbuznými (dřívějšími převodci) a dosáhl tak výsledku, že jasně formulovaná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. Žalovaná 5) navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena v rozsahu zrušení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že není opodstatněné. Považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalovaní 1), 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání (§237 odst. l písm. b) OSŘ) bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ v napadené části (rozsudek odvolacího soudu byl napaden ve vztahu ke všem žalovaným, neboť mají postavení nerozlučných společníků) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Neopodstatněná je námitka nesprávného právního posouzení naléhavého právního zájmu na žalovaném určení podle §80 písm. c) OSŘ ve vztahu k žalovaným 1), 2), 3) a 5). Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, publikovaném ve svazku 12 pod C 866 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), že, „rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle §80 písm. c) OSŘ může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí.“ Toto rozhodnutí je použitelné i pro případ, že jde o nemovitost, která náležela ke dni jeho smrti zůstaviteli a pozůstalé manželce. Smrtí jednoho z manželů zaniká manželství a tím i majetkové společenství manželů, kterým bylo do 31. 7. 1998 podle §143 a násl. ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Jestliže jeden z manželů zemřel před 1. 8. 1998, je třeba zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů vypořádat v řízení o dědictví. Podle §175l odst. 1 OSŘ ve znění po novele, provedené zákonem č. 519/1991 Sb., měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Dále je v §175x OSŘ téhož znění uvedeno, že objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Pokud dědic tvrdí, že do bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky náleží nemovitost, neboť je neplatná smlouva, kterou ji za života zůstavitele převedli na jinou osobu, jež je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí, případně je v důsledku dalších převodů nemovitosti zapsán další nabyvatel, má dědic ve smyslu §80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost náležela ke dni smrti zůstavitele do bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a pozůstalé manželky. Taková žaloba musí směřovat jak proti osobě, která je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí, tak vůči zbývajícím dědicům. Na základě tohoto určení soud v řízení o dědictví nemovitost jako předmět bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a pozůstalé manželky podle §175l odst. l OSŘ vypořádá. Totéž pak platí i pro případ dodatečného projednání dědictví podle §175x. OSŘ.
Dále dovolatelka namítla, že zjištění odvolacího soudu, že účastníci kupní smlouvy z 10. 3. 1983 věděli při jejím uzavření, že kupní cena nebude zaplacena a nemovitosti se převádí bezúplatně, a že důvodem, pro který byla kupní smlouva přesto uzavřena, byla úspora na notářských poplatcích z převodu, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se pokládá takový výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani nevyšly jinak najevo, jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 OSŘ (viz rozhodnutí publikované pod č. C 44/ svazek 1 Souboru rozhodnutí).
Soud prvního stupně učinil zjištění, které odvolací soud převzal, že účastníci této smlouvy věděli již při jejím uzavření, že kupní cena placena nebude, resp. že nemovitosti budou převedeny bezúplatně, z výpovědí účastníků kupní smlouvy žalovaných 1) – 4), když její další účastník F. Ch. st. již nežije. Jejich výpovědi o této skutečnosti jsou věrohodné. To platí i ohledně žalované 2), jejíž výpověď podrobně hodnotil odvolací soud. Tato žalovaná také uvedla, že převod zařizoval její manžel, lze tedy usuzovat, že jednala podle jeho poučení včetně toho, že už při uzavření smlouvy věděla, že kupní cena nebude jí ani manželovi zaplacena. Zjištění odvolacího soudu, že všichni účastníci kupní smlouvy věděli už při jejím uzavření, že kupní cena nebude zaplacena a že jde o převod bezúplatný, má tedy v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Toto zjištění o okolnostech, za kterých byla smlouva uzavřena a ze kterých lze usuzovat na vůli jejích účastníků, znamená, že předmětná kupní smlouva, jak byla v písemné podobě uzavřena, nebyla projevem skutečné vůle jejích účastníků, ale jen úkonem simulovaným. Nešlo o právní úkon vážný, který je proto neplatný podle §37 odst. l ObčZ. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že všichni účastníci smlouvy nemuseli vědět, že se tak děje z důvodu úspory poplatků z převodu nemovitostí, když žalovaná 4) vypověděla, že „to byla záležitost rodiny, že k tomu neměla přístup“, a také žalovaný 1) se o této pohnutce ve své výpovědi nezmínil.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 8. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, publikovaném pod C 1828, svazek 25, Souboru rozhodnutí, že „okolnosti nastalé po smrti zůstavitele nemohou mít vliv na výsledek sporu o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci.“ Uvedený závěr je použitelný i ve věci, v níž se rozhoduje o určení, že ke dni smrti manžela byly určité věci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. V daném případě to znamená, že o vydržení spoluvlastnického podílu žalovanou 5), resp. i žalovaným 3), lze uvažovat jen do 26. 9. 1997. Byť odvolací soud uvažoval u žalované 5) o vydržení po tomto datu, lze z jeho úvah vycházet potud, že žalovaná 5) by mohla vydržet spoluvlastnický podíl k nemovitostem jen za předpokladu, že si započte do desetileté vydržecí doby oprávněnou držbu svého právního předchůdce přede dnem 9. 11. 1990, kdy se sama ujala oprávněné držby podílu na základě darovací smlouvy. V této době byl jejím právním předchůdcem v držbě tohoto podílu žalovaný 3) – ten totiž držel celé nemovitosti podle dohody o vypořádání BSM s žalovanou 4) od 5. 4. 1985. Žalovaný 3) nemohl být na základě smlouvy z 10. 3. 1983 v dobré víře, že jemu a jeho manželce spoluvlastnický podíl k nemovitostem patří, a to ani jako dar, se zřetelem ke všem okolnostem, tj. k tomu, že kupní smlouva byla smlouvou uzavíranou „na oko“ a zastřený úkon - darovací smlouva nebyla písmeně sepsána proto, aby nemohly být vyměřeny vyšší notářské poplatky z darování. Žalovaný 3) nemohl být tedy v omluvitelném právním omylu, spočívajícím v tom, že spoluvlastnický podíl k nemovitostem se žalovanou 4) nabývá. Žalovaný 3) věděl také, že simulovaným úkonem byla kupní smlouva z 10. 3. 1983 uzavřená mezi jeho rodiči a žalovaným 1) ohledně druhé poloviny nemovitostí a že důvodem této simulace byla výše převodních poplatků. Proto žalovaný 3) nemohl být, ať už vlastnil jen spoluvlastnický podíl, nebo od roku 1985 nemovitosti celé, v dobré víře, že mu patří. Neobstojí tedy námitka žalované 5), že si může do desetileté vydržecí doby započítat oprávněnou držbu spoluvlastnického podílu žalovaným 3) před 9. 11. 1990, a nemohla proto podle §134 odst. l a §130 odst. 1 ObčZ nabýt spoluvlastnický podíl k nemovitostem vydržením ani ke dni 26. 9. 1997.
Žalovaná 5) v průběhu řízení poukazovala na to, že byla při uzavření darovací smlouvy z 9. 11. 1990 v dobré víře, že řádně nabývá spoluvlastnický podíl od jeho vlastníka. Soud prvního stupně učinil také zjištění, že teprve ze žaloby se žalovaná 5) dozvěděla, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 byla simulovaným právním úkonem. To znamená, že žalovaný 3) ani žádný z dalších účastníků smlouvy ji o okolnostech, za kterých došlo k uzavření uvedené smlouvy, neinformoval. Touto obranou se žalovaná 5) domáhala, s poukazem na zásadu, že výkon práv a povinností musí být v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ), aby kupní smlouva, byť neplatná pro nedostatek vážnosti vůle, který způsobili účastníci této smlouvy, včetně žalovaného 3) a F. Ch. st. (jehož je žalobce dědicem a z tohoto postavení dovozuje naléhavý právní zájem), byla ve vztahu k ní považována za smlouvu platnou (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 28/96, publikovaný pod č. 53/ svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Soudy se však tímto jejím tvrzením nezabývaly a nepřihlédly k výše uvedeným skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo. Řízení je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto v napadené části zrušen, a protože se důvod zrušení vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu