ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2126.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2126/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. P., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 180/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. března 2004, č. j. 40 Co 858/2003-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2003, č. j. 11 C 180/93-264, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce blíže označené věci, mj. stavbu – vedlejší stavbu stojící na pozemku parc. č. 1257/17 – zahrada, zapsaném u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 238 pro obec a kat. území Š., v ceně 70 495,- Kč, a žalované blíže označené věci movité, mezi nimi obytný přívěs Wenzel v ceně 30 000,- Kč a topenářský materiál v ceně 200 000,- Kč. Pod bodem II. uložil žalobci, aby žalované vydal 1 ks zářivky a skládací bazén. Pod bodem III. uložil žalované, aby žalobci na dorovnání jeho podílu zaplatila částku 76 713,75 Kč, a pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 9. 7. 1983, zaniklo rozvodem 25. 5. 1992. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci, které učinil předmětem vypořádání. Žalobce je výlučným vlastníkem domu č. p. 1182, postaveném na stavební parcele č. 1356 a pozemku parc. č. 1257/17 zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 238 pro obec a kat. území Š. Účastníci za trvání manželství zbudovali na pozemku parc. č. 1257/17 vedlejší stavbu, jejíž cena podle znaleckého posudku znalce Ing. V. K. činila ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví částku 70 495,- Kč, a dále kanalizační vpusť, zpevnění ploch, venkovní schody a terasu, podle znalce vše včetně ceny garáže v ceně 133 600,- Kč. Dne 4. července žalobce uzavřel s K. b., a. s., pobočkou v Š., úvěrovou smlouvu, na základě které banka poskytla žalobci úvěr ve výši 200 000,- Kč na nákup topidel a topenářského materiálu. Topenářský materiál v ceně 200 000,- Kč v době rozvodu existoval a měla jej v držení žalovaná. Ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví činil dluh z úvěrové smlouvy 164 000,- Kč. Po jeho zániku žalovaná zaplatila na tento dluh částku 40 500,- Kč a žalobce včetně úroků částku 141 975,- Kč. Při vypořádání soud prvního stupně rovněž zohlednil investice ze společných prostředků účastníků do domu žalobce ve výši 43 040,- Kč a částku 60 000,- Kč, kterou žalobce získal prodejem osobního automobilu Ford Granada. U žalované přihlédl k zůstatku na jejím účtu ve výši 37 442,50 Kč a částce 10 000,- Kč, představující cenu věcí z podnikání žalované.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. 3. 2004, č. j. 40 Co 858/2003-301, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, jež měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce stavbu – drobnou stavbu – hospodářský objekt na úschovu hospodářského nářadí a skladování paliva, postavený na pozemku parc. č. 1257/17 zahrada, zapsaném u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 238 pro obec a kat. území Š., včetně venkovních úprav (kanalizační vpusť, zpevněné plochy, venkovní schody) a venkovní terasy, navazující na dům č. p. 1182 na parcele č. 1356, zapsaný tamtéž, v ceně 133 600,- Kč a dále blíže označené věci movité (vesměs vybavení bytu), vše v celkové ceně 195 900,- Kč. Žalované přikázal vedle obytného přívěsu Wenzel v ceně 30 000,- Kč další věci movité, rovněž vesměs vybavení bytu, vše v ceně 82 600,- Kč. Žalobci uložil, aby žalované vydal zářivku a skládací bazén, a žalované, aby zaplatila žalobci na vyrovnání všech nároků z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků částku 69 589,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná. Do bezpodílového spoluvlastnictví zařadil obytný přívěs shodně jako soud prvního stupně v ceně 30 000,- Kč, která odpovídá podle shodného tvrzení účastníků jeho pořizovací ceně v roce 1989 ve výši 37 000,- Kč, a žalovaná neprokázala, že tuto věc prodala. Za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví byli oba účastníci oprávněni podnikat v oboru nákup a prodej. Topenářský materiál v ceně 200 000,- Kč koupil žalobce od žalované za peníze, které získal z úvěru podle smlouvy uzavřené s K. b., a. s., 4. 7. 1991. Odvolací soud nepřikázal žalované topenářský materiál jako věc ve smyslu práva, ale při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uvažoval s částkou 159 500,- Kč, když z výpovědi žalované jako účastnice řízení, že „na přelomu března či dubna 1992 odvezla z domu navrhovatele všechen tento materiál v hodnotě 200 000,- Kč a tento materiál pak již nikdy žalobci zpět nevydala“ a že tento materiál prodala, učinil závěr, že v době rozhodování soudu jej žalovaná v držení neměla a jeho prodejem získala zmíněnou částku. Za důvodnou neshledal námitku žalované, že cena stavby měla být vyšší s ohledem na její faktický charakter, s tím, že jde o garáž. Dovodil, že pro účely vypořádání nelze cenu předmětné stavby stanovit jinak, než jako cenu drobné stavby. Na rozdíl od stavby garáže, která se podle dřívějších předpisů, ani nynějších, nepovažovala a nepovažuje za drobnou stavbu, předmětná stavba byla pouze ohlášena jako drobná stavba, jako taková nebyla kolaudována a není proto ani zapsána v katastru nemovitostí. Odvolací soud poukázal na výpověď žalované 24. 5. 2001, kdy uvedla, že topenářský materiál postupně až do února 1993 prodávala a z takto získaných peněz platila úvěr, a z této výpovědi učinil shodný závěr jako soud prvního stupně, že na společný dluh u K. b., a. s., mohla zaplatit jen částku odpovídající rozdílu mezi nedoplatkem ve výši 164 000,- Kč k 25. 5. 1992 a nedoplatkem k 28. 2. 1993 ve výši 123 000,- Kč, tedy částku 40 500,- Kč. Tuto však žalovaná zaplatila ze společných prostředků. Z věcí přikázaných žalované odvolací soud vypustil osobní automobil Ford Fiesta, ale uvažoval s částkou 6 800,- Kč, kterou žalovaná získala jeho prodejem po zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a dále barevný televizor Aleš, který žalobce vyloučil z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Do výlučného vlastnictví žalobce byly přikázány věci movité v ceně 62 300,- Kč a nemovitosti v ceně 133 600,- Kč. U žalobce bylo dále třeba zohlednit částku 60 200,- Kč za prodej automobilu Ford Granada a částku 43 038,66 Kč z titulu investic do jeho domu. Žalované byly přikázány movité věci v ceně 82 600,- Kč, zůstatek z podnikání ve výši 10 000,- Kč a zůstatek na účtu ve výši 37 442,50 Kč. Dále bylo přihlédnuto k tomu, že prodejem topenářského materiálu získala částku 159 500,- Kč a prodejem automobilu Ford Siesta částku 6 800,- Kč. Ze společného majetku bylo třeba nahradit žalobci částku 141 975,- Kč, zaplacenou na společný dluh účastníků ze smlouvy o úvěru.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá nesprávnost ocenění hospodářského objektu včetně venkovních úprav a venkovní terasy a obytného přívěsu s tím, že stavba byla používána výlučně jako garáž, takže její cena by měla být podstatně vyšší. U obytného přívěsu nebylo přihlédnuto k amortizaci. Pokud jde o dluh vůči K. b., a. s., zaplatila na tento dluh po rozvodu manželství z vlastních prostředků částku 60 141,80 Kč. Podle názoru žalované je třeba celou částku 164 000,- Kč zahrnout do společného majetku a učinit ji předmětem vypořádání. Poukázala na to, že aby mohl žalobce úvěr na nákup topenářského materiálu splácet, kupovala od něj nakoupený materiál a žalobce podle jejich dohody měl částky, které mu uhradila na materiál, použít na splácení úvěru. Je toho názoru, že veškerý podnikatelský majetek, tržby za něj a tržby z podnikatelské činnosti patří zcela do bezpodílového spoluvlastnictví, pokud nebylo zúženo nebo zrušeno. V průběhu řízení nebyl zjišťován stav podnikatelského účtu žalobce, ani stav zásob a pohyb topenářského materiálu. Jestliže do vypořádání byla zahrnuta cena topenářského materiálu, pak zůstatek úvěru měl být zahrnut do pasiv bezpodílového spoluvlastnictví. Nelze učinit závěr, že žalobce z vlastních prostředků vynaložil na splacení úvěru částku 141 975,- Kč. Tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. K. b. 31. 3. 1994 potvrdila splácení úvěru, avšak z důkazu na č. l. 207 spisu vyplývá, že veškerá dokumentace k úvěrové smlouvě byla skartována. Nebyl proveden žádný důkaz o tom, že žalobce toliko z vlastních prostředků doplatil dluh z úvěrové smlouvy. I po zániku manželství od žalobce formálně nakupovala materiál, který jí žalobce fakturoval, čímž si snižoval zásoby, „které měl pouze z účetně daňového pohledu ponechány ve svém obchodním podnikatelském majetku“. Pokud žalobce splácel úvěr, šlo o splátky z jejich společného majetku. Vytýká soudu prvního stupně, že ji nepoučil o možnosti činit námitky proti obsahu protokolu o jednání. V protokole jsou formulace, které „nevyslovila buď vůbec, anebo měly mít jiný význam. V důsledku toho rozhodnutí odvolacího soudu vyznělo pro ni nepříznivě. Není pravda, že by z domu žalobce odvezla jakékoli zásoby, které by byly součástí jejich společného jmění. Podle výpočtu žalované by jí měl žalobce na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaplatit částku 113 299,50 Kč. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu především ohledně ceny hospodářského objektu, ceny obytného přívěsu Wenzel, částky 141 975,- Kč, zaplacené žalobcem po zániku bezpodílového spoluvlastnictví na společný dluh účastníků, kterou je třeba žalobci nahradit, a dále ohledně částky 159 500,- Kč, představující cenu topenářského materiálu, prodaného žalovanou po zániku bezpodílového spoluvlastnictví, kterou je žalovaná povinna nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. I když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně žalobci přikázal vedle hospodářského objektu v ceně 70 495,- Kč dále venkovní úpravy a venkovní terasu, vše v ceně 133 600,- Kč, nejde v tomto rozsahu o rozsudek měnící, neboť i soud prvního stupně, přestože ve výroku rozsudku uvedl jen hospodářský objekt, při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vycházel shodně jako odvolací soud z částky 133 600,- Kč. Cenu hospodářského objektu tak oba soudy posoudily shodně. Totéž platí i pro posouzení ceny obytného přívěsu a částky 141 975,- Kč. Soud prvního stupně přikázal žalované topenářský materiál v ceně 200 000,- Kč a současně v její prospěch započetl částku 40 500,- Kč, kterou žalovaná získala prodejem tohoto materiálu a použila na zaplacení úvěru. Odvolací soud žalované topenářský materiál nepřikázal, ale v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uvažoval s částkou 159 500,- Kč jako s částkou, kterou je žalovaná povinna nahradit do společného majetku, když částku 40 500,- Kč považoval za platbu na úhradu společného dluhu ze společného majetku. Soud prvního stupně zatížil žalovanou částkou 200 000,- Kč, zatímco odvolací soud částkou 159 500,- Kč. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně v této části ohledně částky 40 500,- Kč ve prospěch žalované. Nejvyšší soud již v rozsudku z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaném v Souboru pod C 637, svazek 8, uvedl, že „dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí.“ Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 40 500,- Kč ve prospěch žalované, není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné, a pokud jde o částku 159 500,- rozhodly soudy obou stupňů shodně a tudíž rozsudek odvolacího soudu ohledně této částky je rozsudkem taktéž potvrzujícím.
Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže dovolací soud s ohledem na ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ostatně dovolatelka to ani netvrdí. Její dovolací námitky vytýkají nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav v návaznosti na rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nedostatek poučení o možnosti vznést námitky proti protokolaci výpovědí při jednání), kdy nesprávné právní posouzení mělo být toliko důsledkem procesních pochybení. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, jen dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a je-li dovolání přípustné, též v §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 OSŘ. S ohledem na uvedené námitkami, týkajícími se dokazování a hodnocení důkazů, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Protože předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
K námitce dovolatelky, že nebylo uvažováno se zůstatkem na podnikatelském účtu žalobce, lze ještě pro úplnost dodat, že soudy obou stupňů tuto otázku neřešily; ostatně žádný z účastníků nenavrhl, aby i tato (tvrzená) položka jejich spoluvlastnictví, byla soudem vypořádána.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla v řízení úspěšná a žalobci náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu