ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2236.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2236/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. Zn. 7 C 230/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. února 2002, č. j. 25 Co 380/2001-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že jeho otec byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí. Ty nabyl trhovou a postupní smlouvou z let 1939 a 1940. Jako jejich vlastník byl zapsán v příslušné pozemkové knize. Zemský národní výbor v P. 8. 6. 1948 rozhodl podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci jeho zemědělského majetku. Toto rozhodnutí ale nesplňovalo požadavky kladené tehdejší právní úpravou na správní rozhodnutí a konfiskační výměr byl proto nicotným správním aktem. Stát nemovitosti po jejich konfiskaci nedržel a nadále s nimi hospodařil žalobcův otec. V evidenci nemovitostí byla jako jejich vlastnice zapsána žalovaná, nemovitosti nebyly projednány v dědickém řízení a žalobce má proto naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2001, č. j. 7 C 230/2000-39, zamítl žalobu, „kterou se žalobce domáhal určení, že dne 17. 7. 1988 zemřelý zůstavitel J. S., narozen 7. 11. 1911, byl ke dni své smrti vlastníkem těchto pozemků: a) pozemkové parcely č. 259/2 o výměře 5662 m2 zapsané ve zjednodušené evidenci (parcela původního pozemkového katastru) na LV č. 10002 pro k. ú. a obec K. u Katastrálního úřadu v H., b) ideální 1/11 pozemkové parcely č. 259/19 o výměře 1092 m2 zapsané ve zjednodušené evidenci (parcela původního pozemkového katastru) na LV č. 48 pro k. ú. a obec K. u Katastrálního úřadu v H., c) ideální 1/2 pozemkových parcel č. 47 o výměře 3233 m2, č. 92 o výměře 8571 m2, č. 95 o výměře 10081 m2, č. 154 o výměře 2651 m2, č. 155 o výměře 8585 m2, č. 156/1 o výměře 3036 m2, č. 225/1 o výměře 18755 m2 a č. 250 o výměře 27000 m2 zapsaných ve zjednodušené evidenci (parcely původního pozemkového katastru), to vše na LV č. 89 pro k. ú. a obec K. u Katastrálního úřadu v H.“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházející z opisu konfiskačního výměru Zemského národního výboru v P. z 8. 6. 1948, č. XIII-1-5526 a z rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým byl výměr Ministerstva zemědělství z 23. 10. 1950, č. j. 52.739/50 – IX/23, konstatoval, že jde o akty, které byly vydány v souladu s tehdy platným právním řádem a v rámci pravomoci příslušných orgánů. Uvedl, že nebyly prokázány skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr, že jde o rozhodnutí trpící vadami, pro něž by je bylo nutno pokládat za akty nicotné, nepůsobící žádné právní následky. Uzavřel, že vlastnictví sporných nemovitostí přešlo na stát a současně dospěl k závěru, že žalobce jako jediný právní nástupce po svém zemřelém otci prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. února 2002, č. j. 25 Co 380/2001-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. K odvolací námitce žalobce ohledně vad při rozhodování a doručování správních rozhodnutí v daném případě poukázal na §72 odst. 2 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů. Dále uvedl, že žalobce podanou žalobou obešel restituční předpisy. Zdůraznil, že z jejich povahy plyne zásada jejich přednosti před předpisy obecnými. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/98, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 311/98 a j. Pro daný případ odkázal na zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) ve spojení s §237 odst. 3 OSŘ a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Ve vztahu k otázce přípustnosti dovolání zdůrazňuje naléhavost svého právního zájmu na požadovaném určení a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2419/1998 a 22 Cdo 2163/2000. Namítá, že odvolací soud měl dospět k závěru o přípustnosti dovolání k odstranění rozdílnosti v rozhodování právní otázky naplnění naléhavosti právního zájmu u určovací žaloby v případech, kdy žalovaným subjektem je stát, který se dovolává vlastnictví k věci na základě rozhodnutí vydaného orgánem veřejné moci, trpícího vadami, za situace, kdy žalovaná nebyla schopna předložit originál nabývacího titulu. Svým závěrem, že žalobce nepřípustně obchází restituční předpisy, rozhodl odvolací soud ohledně dané právní otázky v rozporu s hmotným právem. Pokud jde o dovolací důvody dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Bylo vydáno po řízení, které bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dospěl-li odvolací soud k závěru o obcházení restitučních předpisů a nebyl-li při tom řádně zjištěn skutkový stav. Vyšel tak ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel připomíná, že nebyl proveden důkaz perfektním konfiskačním nabývacím titulem. Soudy sice nejsou povolány k přezkoumávání správních rozhodnutí, ale k jejich nulitě jsou povinny přihlížet z úřední povinnosti. K tomu ale v dané věci nedošlo. Dovolatel v této souvislosti opět poukazuje na shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podotýká, že žalobcův otec nikdy perfektní konfiskační výměr neobdržel, když nepodepsaný opis výměru nelze za individuální správní akt považovat. Nelze pak hovořit ani o naplnění §72 odst. 2 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., tedy že došlo k řádnému doručení rozhodnutí. Neprovedl-li odvolací soud důkaz originálem konfiskačního výměru a žalobu zamítl, poskytl nespravedlivě právní ochranu státu na úkor dovolatele. Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně pak znemožnil dovolateli dosáhnout projednání předmětných nemovitostí v dodatečném dědickém řízení, přičemž žalobce nutně potřeboval, aby soud deklaratorním rozsudkem odstranil pochybnost o tom, zda zůstavitelův majetek byl či nebyl konfiskován. Bez takového rozsudku je vyloučeno, aby žalobce dosáhl toho, že jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebude žalovanou porušováno. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Odvolací soud posoudil věc shodně s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve kterém se uvádí: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ“. Převzetí věci na základě neúčinného správního rozhodnutí je převzetím věci bez právního důvodu. Již na základě této skutečnosti bylo možno žalobu zamítnout; proto nebylo třeba se v dovolacím řízení zabývat otázkou konfiskace, nebo´t ani kladná odpověď na námitky dovolatele by na výsledku nic nezměnila.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu