ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2349.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2349/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce M. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. S., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 47/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2003, č. j. 26 Co 98/2003-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. V.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2002, č. j. 4 C 47/2000-188, pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 175/3 v kat. území M., zapsaného u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 10020, je žalovaná, a pod bodem II. zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem tohoto pozemku je žalobce. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že postupní smlouvou z 18. 7. 1949 postoupil F. P. své dceři a zeti M. a V. F. (rodičům žalované) do jejich společného vlastnictví domek č. p. 304 v M., pozemky č. katastru 39, dále parcelních čísel 175/1 zahrada, 163 role, 276/1 pastviště, 277/1 louka a č. katastru 531/8 v R. Trhovou smlouvou z 18. 7. 1949 F. P. prodal svému synovi M. P. pozemek č. katastru 173 role v M., zapsaný ve vložce č. 12. Geometrickým plánem z 3. 9. 1956 byl pozemek p. č. k. 173 rozdělen a jeho část (díl a) byl přisloučen k pozemku p. č. k. 175/1. Platná smlouva podle tohoto geometrického plánu nebyla uzavřena. Darovací smlouvou z 15. 1. 1982 M. a V. F. darovali tehdy nezletilé žalované pozemek parc. č. 173/3 (podle znaleckého posudku Ing. M. K. byl geometrickým plánem č. zak. 3240525-96-81 oddělen od pozemku parc. č. 175/1 zvětšeného o díl a). Darovací smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v Kutné Hoře 19. 4. 1982. U Katastrálního úřadu v K. na LV č. 538 pro kat. území a obec R. je jako vlastník pozemku parc. č. 175/3 vedena žalovaná a současně na LV č. 543 je jako jeho vlastník veden žalobce. S ohledem na duplicitní zápis obou účastníků k témuž pozemku v katastru nemovitostí soud prvního stupně dospěl k závěru, že je zde naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Protože se nepodařilo dohledat smlouvu, na základě níž by došlo k převodu části pozemku p. č. k. 173, označeného geometrickým plánem z 3. 9. 1956 jako díl a, z vlastnictví žalobce do vlastnictví M. a V. F., zabýval se soud prvního stupně námitkou žalované, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla vydržením. Na podkladě výpovědí účastníků a svědků M. L., M. F. a V. P. vzal za prokázané, že od uzavřené darovací smlouvy byla žalovaná v dobré víře, že je vlastnicí sporného pozemku. Žalobce až do roku 2000 její vlastnické právo nezpochybnil a žalovaná bez jakýchkoliv námitek žalobce, který užíval sousední pozemek, sporný pozemek užívala více jak 10 let. Sporný pozemek byl od pozemku žalobce oddělen plotem. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněnou držitelkou sporného pozemku a že jej nabyla vydržením podle §134 ObčZ.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 26 Co 98/2003-225, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že žalovaná se nemohla stát vlastnicí sporného pozemku na základě darovací smlouvy z 15. 1. 1982 platně, neboť manželé F., od nichž pozemek nabyla, „bez formálně bezvadné kupní smlouvy nemohli nabýt oddělenou část pozemku č. kat. 173 o výměře 1.629 m2“. Zřejmě i soud prvního stupně tuto smlouvu považoval za neplatný právní úkon, i když otázku platnosti této smlouvy v rozsudku výslovně neřešil, jestliže se zabýval otázkou vydržení vlastnického práva žalovanou. Žalobce tak byl vlastníkem pozemku č. kat. 173 i po roce 1956 v rozsahu, v jakém jej nabyl trhovou smlouvou z 18. 7. 1949. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud dobrou víru žalované a oprávněnou držbu odvíjel od darovací smlouvy. Podle odvolacího soudu „právní mechanismus verifikace tohoto úkonu nemohl žalovanou ani její rodiče ani na okamžik zviklat v přesvědčení, že se jedná o řádný nabývací titul, kterým, žalovaná vlastnické právo k pozemku parc. č. 175/5 platně získala“. Až do roku 1999 nikdo nezpochybňoval, že žalovaná drží pozemek po právu. Z citace ustanovení §134 ObčZ v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že otázku vydržení vlastnického práva žalovanou soud prvního stupně posuzoval podle občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně aplikoval správný právní předpis, neboť desetiletá vydržecí doba, počítaná od registrace darovací smlouvy, tj. 19. 4. 1982, byla završena a nárok vznikl po 1. 1. 1992, tedy po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. Protože oprávněnou držbu u právních předchůdců žalované nebylo možno předpokládat, žalovaná vlastnické právo začala vydržovat sama pro sebe proti žalobci jako fyzické osobě a nikoliv státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že mu nebyl znám obsah darovací smlouvy z 15. 1. 1982, ani geometrický plán, který nebyl pevnou součástí této smlouvy. Geometrický plán nebyl určen pro převod nemovitostí, ale pro vyznačení části pozemku k užívání jako záhumenku. Je nepřesný a nelze z něj jednoznačně určit polohu pozemku, který má být předmětem převodu. O tom, že byla uzavřena darovací smlouva, nevěděl. Měl zato, že pozemek je i nadále užíván zemědělskými organizacemi. V souvislosti s úmyslem žalované stavět začal se v roce 1999 domáhat svého vlastnického práva, když zjistil, že vlastní o 735 m2, představujících výměru parc. č. 175/3, méně. Setrval na tvrzení, že katastrální úřad provedl špatný zápis a zákres tohoto pozemku. Správně jej měl umístit na pozemek parc. č. 175/1 o původní výměře 1051 m2 a žalovaná se tudíž může domáhat vydržení jen proti nynějším vlastníkům tohoto pozemku. Katastrální úřad svévolně odepsal část pozemku PK 173 o výměře 1629 m2 podle geometrického plánu z roku 1956. Žalovaná proto ani nemohla vědět, kde se sporný pozemek nachází. Soudy se rovněž dopustily pochybení při výkladu zápočtu vydržecí doby, když do vydržecí doby započetly i dobu před 1. 1. 1992. V této souvislosti poukázal na znění ustanovení §872 odst. 6 ObčZ a s tím spojeným problémem nepřípustné retroaktivity. Právě „výklad této otázky je dle žalobce důležitý a má zásadní právní význam ve věci samé a to pro odlišný výklad soudů“. V doplňku dovolání namítl, že řízení u soudů obou stupňů je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ta spočívá v tom, že v řízení nebyl vypracován geometrický plán, kterým by byla sporná parcela umístěna do terénu. Po roce 1982 došlo k dalšímu dělení pozemků, aniž by na sporný pozemek byl brán zřetel. Předmětný pozemek byl až do roku 1992, kdy byl vydán žalobci, v užívání socialistické organizace, manželé F. jen proto mohli užívat jen jako záhumenek. Navrhl, aby dovolací rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť otázka započtení doby oprávněné držby před 1. 1. 1992 do doby potřebné k vydržení pozemku podle §134 ObčZ byla soudy řešena v souladu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu a není rozhodována rozdílně odvolacími soudy ani dovolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalobce spojuje přípustnost dovolání jen s řešením otázky zápočtu doby držby žalovanou před 1. 1. 1992 jako otázky, jež má zásadní právní význam. Řešení této otázky však zásadní právní význam mít nemůže, neboť judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru zcela jednotná a řeší ji tak jako odvolací soud v daném sporu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, ve kterém tento soud zaujal právní názor, že „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“. Shodný právní názor vyslovil v rozsudku z 18. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 59/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1147, Svazek 16.
Ostatní námitky či výhrady dovolatele se vesměs týkají otázek skutkových a pokud některým, souvisejícím v dobrou vírou žalované, by bylo možno přiznat povahu námitek proti právnímu posouzení, nejde o otázky, jejich řešení by mohlo mít zobecňující význam pro právní praxi.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupkyně k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu