ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2385.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2385/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. L., B) J. L., C) V. L., D) J. H., E) J. S., F) R. J., všech zastoupených zmocněncem, proti žalovaným: 1) h. m. P., zastoupené advokátem, 2) městské části P., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 453/98, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2003, č. j. 15 Co 212/2003, 15 Co 213/2003-184, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2003, č. j. 15 Co 212/2003, 15 Co 213/2003-184, pokud jím byl ve vztahu k žalované 1) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. prosince 2001, č. j. 4 C 453/98-135, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. března 2003, č. j. 4 C 453/98-171, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. prosince 2001, č. j. 4 C 453/98-135, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. března 2003, č. j. 4 C 453/98-171, ve vztahu k žalované 1) ve výroku o věci samé a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) a těchto účastníků vůči státu, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že jejich právní předchůdci M. a J. T. byli ke dni smrti M. T. 3. 1. 1955 spoluvlastníky pozemku dále specifikovaného a že žalovaní nejsou jeho vlastníky. Dovozovali, že k vyvlastnění tohoto pozemku za života jejich právních předchůdců nemohlo dojít, neboť vyvlastňovací výměr ve prospěch ÚV KSČ byl nulitním správním aktem.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 1. 11. 1999, č. j. 4 C 453/98-48, žalobu, aby bylo určeno, že „ke dni 3. 1. 1955 byli manželé M. T., zemřelá dne 3. 1. 1955 a J. T., zemřelý dne 23. 5. 1965, každý jednou polovinou výlučnými vlastníky pozemkovými knihami evidovaného pozemku v katastrálním území Ž. p. č. 3641, zahrada o výměře 453 m², a tedy i jeho částí, nyní evidovaných Katastrálním úřadem P. v katastru nemovitostí pro obec P., městskou část P., katastrální území Ž., jako pozemek p. č. 3641 zastavěná plocha, objekt bydlení o celkové výměře 340 m², dále jako část o výměře 36 m² pozemku p. č. 3643, zastavěná plocha,“ zamítl. Dále zamítl žalobu na určení, že žádná ze žalovaných není vlastníkem nemovitostí ani částí nemovitostí popsaných výše, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 25. 8. 2000, č. j. 18 Co 237/2000-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba na určení, že žádná ze žalovaných není vlastníkem nemovitostí. Dospěl však k závěru, že je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení, že manželé T. byli ke dni smrti M. T., tj. k 3. 1. 1955, spoluvlastníky předmětných nemovitostí, protože v případě úspěchu v řízení by se požadované určení stalo pokladem pro dodatečné projednání dědictví po obou zemřelých. Proto rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v této části zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, č. j. 4 C 453/98-135, ve znění doplňujícího rozsudku ze 17. 3. 2003, č. j. 4 C 453/98-171, určil, že „ke dni 3. 1. 1955 byli manželé M. T., zemřelá dne 3. 1. 1955, a J.T., zemřelý dne 23. 5. 1965, každý jednou polovinou výlučnými vlastníky pozemkovými knihami evidovaného pozemku v katastrálním území Ž. p. č. 3641, zahrada o výměře 453 m², a tedy i jeho částí nyní evidovaných Katastrálním úřadem Praha – město v Katastru nemovitostí pro obec P., městskou část P., katastrální území Ž. jako pozemek parc. č. 3641 zastavěná plocha, objekt bydlení o celkové výměře 347 m², dále jako část o výměře 36 m² pozemku p. č. 3642 ostatní plocha a dále jako část o výměře 70 m² pozemku p. č. 3643 zastavěná plocha,“ a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že manželé J. T. a M. T. nabyli trhovou smlouvou ze dne 16. 6. 1952 každý spoluvlastnický podíl v rozsahu id. poloviny k pozemku parc. č. 3641 – zahrada v k. ú. Ž. V současné době je část původního pozemku evidována Katastrálním úřadem P. v katastru nemovitostí pro obec P., městskou část P., v katastrálním území Ž. na LV č. 1636 jako pozemek parc. č. 3641- zastavěná plocha o výměře 347 m², další část původního pozemku o výměře 36 m² je částí pozemku parc. č. 3642 – ostatní plocha a další část o výměře 70 m² je částí pozemku parc. č. 3643 – zastavěná plocha. Jako vlastník těchto pozemků parc. č. 3641, 3642 a 3643 je zapsána žalovaná 1) z titulu zákona č. 176/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, která je svěřila do správy žalované 2). Ohledně původního pozemku parc. č. 3641 rozhodl vyvlastňovacím výměrem ze 17. 12. 1954 odbor pro výstavbu rady ONV v P., čj. Výst. 711.1., o jeho vyvlastnění ve prospěch tehdejšího Ústředního výboru Komunistické strany Československa (dále „ÚV KSČ“). M. T. dne 3. ledna 1955 zemřela a jediným dědicem se stal její manžel J. T., který zemřel 23. 5. 1965. Jeho jedinou dědičkou byla jeho druhá manželka M. T., nar. 27. 1. 1902, která zemřela 30. 12. 1992, a jejími závětními dědici jsou žalobci.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 3641, které J. a M. T. nabyli trhovou smlouvou ze dne 16. 6. 1952, trvalo ke dni 3. 1. 1955, kdy M. T. zemřela. Nezaniklo totiž vyvlastněním, neboť ÚV KSČ, v jehož prospěch byl pozemek vyvlastněn výměrem ze 17. 12. 1954, neměl právní subjektivitu. Chyběl tudíž subjekt, na který by mohlo vlastnické právo k pozemku v důsledku rozhodnutí o vyvlastnění přejít. Protože šlo o rozhodnutí nulitní, nemohlo ani nabýt právní moci. Vydržení vlastnického práva k pozemku žalovanými soud prvního stupně neřešil s odůvodněním, že by se tak nad rámec žaloby zabýval otázkou, co se stalo s pozemkem po 3. 1. 1955. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nemohli domáhat ochrany podle speciálního restitučního předpisu, neboť podle §3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou oprávněnými osobami též děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, dále potomci dětí, avšak nikoliv potomci či závětní dědici manžela. Nárok podle restitučních předpisů tak mohla uplatnit pouze M. T., která zemřela 30. 12. 1992, ale ne žalobci jako její závětní dědici.
Odvolací soud rozsudkem ze 17. 7. 2003, č. j. 15 Co 212/2003, 15 Co 213/2003-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že vyvlastňovací výměr ze 17. 12. 1954 byl nulitním správním aktem z důvodu soudem prvního stupně uvedeného. Vlastnické právo tudíž nemohlo přejít na ÚV KSČ a ani na stát, jak namítala žalovaná 1). Úvaha žalované 1), že šlo o přechod na Československý stát není ničím podložena a z předmětného výměru jasně vyplývá, že mělo dojít k vyvlastnění pro ÚV KSČ. Ohledně přezkumu vyvlastňovacího výměru jakožto správního aktu odkázal odvolací soud na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Cdon 1939/97 ze 26. 11. 1997, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní), tedy o akty jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovanou 1), když uvedl, že institut promlčení se týká peněžitých nároků, zatímco u vlastnického práva lze uvažovat jen o vydržení. K vydržení vlastnického práva k pozemku však nemohlo dojít, jestliže ÚV KSČ neměl právní subjektivitu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1). Žalované neměly v řízení postavení nerozlučných společníků, jde o dvě určovací žaloby směřující proti dvěma právnickým osobám (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu publikované pod C 1309/svazek 18 a C 2323/sešit 28 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“). Dovoláním je tak rozsudek odvolacího soudu napaden jen v té části, ve které bylo rozhodnuto o žalobě na určení vůči žalované 1). Přípustnost dovolání opírá žalovaná 1) o §237 odst. l písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“), a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítá, že v řízení byla soudy obou stupňů porušena obecná právní zásada, že právní předpis upravující speciální právní problematiku, má přednost před obecným právním předpisem. Bylo na žalobcích, aby sdělili důvody, pro které neuplatnili restituční nárok podle speciálního restitučního přepisu, příp. pokud ho uplatnili, proč jejich výzvě na vydání nebylo vyhověno. Také závěr, že sporný pozemek byl vyvlastněn pro ÚV KSČ je účelový, když ze žádného provedeného důkazního prostředku nevyplývá. Je v rozporu s obecnou úvahou a zkušeností, aby pozemek, na kterém měl být postaven obytný dům, byl vyvlastňován pro konkrétní orgán. Podle žalované 1) neexistuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. To nemůže nic změnit na postavení žalobců ani vést k určení, že jsou vlastníky nemovitosti. Výrok rozsudku soudu prvního stupně je proto nevykonatelný. Soudy obou stupňů dovozují hypotetické právní závěry, neboť není jisté, jakým způsobem by dědické řízení po M. T. skončilo a k datu své smrti by J. T. mohl byl spoluvlastníkem nemovitosti v jiném rozsahu, než určil soud. Odvolací soud se také nevypořádal s námitkou promlčení, kterou jen odmítl, aniž svůj závěr blíže zdůvodnil. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dále zkoumal, zda jde dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ za podmínky, že byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tak tomu bylo v daném případě. Žaloba byla vůči žalované 1) zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně z 1. 11. 1999, č. j. 4 C 453/98-48. Ten byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu z 25. 8. 2000, č. j. 18 Co 237/2000-88, v němž byl vysloven závazný právní názor ohledně existence naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Poté bylo rozsudkem soudu prvního stupně z 18. 12. 2001, č. j. 4 C 453/98-135 žalobě vyhověno a proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z 17. 3. 2003, č. j. 15 Co 212/2003, 15 Co 213/2003-184, směřuje dovolání žalované 1).
Dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve smyslu §242 odst. l a 3 OSŘ.
Podle §80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatňovat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
K výkladu tohoto ustanovení ve vztahu k dědictví se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, publikovaném pod C 866, svazek 12 Souboru rozhodnutí tak, že „rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle §80 písm. c) OSŘ může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí.“ Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaném pod R 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „pokud je dědic z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, nemůže být tomuto určení na překážku okolnost, že i tento dědic zemřel a určovací žalobu podávají jeho dědicové.“
Tyto právní závěry považuje dovolací soud za použitelné i pro daný případ. To znamená, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že M. T., byla ke dni své smrti 3. 1. 1955 z id. poloviny spoluvlastnicí předmětného pozemku, když její dědic J. T. zemřel 23. 5. 1965, jeho dědička M. T., nar. 27. 1. 1902, zemřela 30. 12. 1992 a žalobci jsou jejími dědici. Současně však z toho vyplývá, že nemohou mít naléhavý právní zájem na určení, že ke dni 3. 1. 1955 byl spoluvlastníkem pozemku J. T. Tato skutečnost není pro dědictví po M. T., zemřelé 3. 1. 1955, nijak právně významná, neboť jeho spoluvlastnický podíl nemůže být předmětem dědictví po této M. T. Jinou okolnost, ze které by měl vyplývat naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnictví J. T. k pozemku k tomuto datu, žalobci neuváděli; J. T. zemřel až 23. 5. 1965 a o určení, že mu spoluvlastnický podíl k pozemku náležel ke dni jeho smrti, žalováno nebylo.
Neobstojí námitka, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení, že ke dni své smrti 3. 1. 1955 byla M. T. spoluvlastnicí pozemku z id. poloviny, neboť jim nepřísluší ochrana podle obecného předpisu, když se měli domáhat ochrany podle předpisu speciálního, tj. restitučního, kterým je zákona č. 87/1991 Sb. Podle §3 odst. l tohoto zákona je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní republiky. V daném případě byl výměrem ze 17. 12. 1954 vyvlastněn pozemek nikoli ve prospěch státu, když podle §20 odst. 3 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, mohlo dojít k vyvlastnění i pro subjekt od státu odlišný. Za předpokladu, že uvedený výměr nebyl nulitním správním aktem, když k takovému závěru, jak bude dále uvedeno, dovolací soud dospěl, pak aplikace zákona č. 87/1991 Sb. by nepřipadala vůbec v úvahu, neboť k přechodu věci z původních spoluvlastníků, resp. spoluvlastnického podílu M. T. na stát nedošlo (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze z 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 2/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy 4/1995). Na tom by nic neměnil ani další případný další převod tohoto pozemku na stát.
Jak už uvedeno, dovolací soud nepovažuje za správný závěr soudů obou stupňů, že vyvlastňovací výměr ze 17. 12. 1954 byl nulitním správním aktem.
Vrchní soud v Praze uvedl v rozsudku z 23. 4. 1993, sp. zn. 6 A 14/93, publikovaném pod R 22/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu uložilo povinnost někomu, kdo není osobou (subjektem) v právním smyslu a není způsobilý mít práva a povinnosti, má za následek nulitu (nicotnost) právního aktu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti.“
Obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat správní akty jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty, které vykazují tak závažné vady, že jich nikdo nemusí dbát a jsou považovány za akty neexistující. Je-li za takovou závažnou vadu považováno, že správní rozhodnutí ukládá povinnost někomu, kdo nemá práva a povinnosti, tedy není osobou v právním smyslu, pak logicky stejnou vadu vykazuje správní rozhodnutí, které zakládá právo pro něho, kdo rovněž není osobou v právním smyslu, tedy nemá právní subjektivitu. Takový správní akt je tedy aktem nulitním.
Ve výměru odboru pro výstavbu rady ONV v P. ze 17. 12. 1954 je uvedeno, že se ve prospěch Ústředního výboru Komunistické strany Československa vyvlastňuje pozemek parc. č. 3641, zapsaný ve vl č. 2549 pozemkové knihy kat. území Ž., a to pro účel výstavby bytových jednotek. Byť z tehdejších stanov této politické strany nevyplývá právní subjektivita tohoto jejího orgánu, nelze přehlédnout, že tyto stanovy kromě sjezdu, scházejícího se jednou za čtyři roky, označují ústřední výbor za nejvyšší orgán této strany. Jestliže právě prostřednictvím tohoto nejvyššího orgánu ve vyvlastňovacím řízení politická strana také jednala, pak nelze dospět k jinému závěru, než že subjektem, v jehož prospěch k vyvlastnění došlo, byla tato politická strana, ve výměru označená svým ústředním orgánem. Jiný výklad byl by výkladem formalistickým. To, že tato politická strana byla tehdy osobou právnickou, byť postavení politických stran nebylo upraveno zvláštním zákonem, vyplývá nepřímo např. z vyhl. ministerstva financí č. 64/1953 Sb., o nakládání s nemovitým majetkem ve správě ústředních úřadů. V §14 této vyhlášky bylo stanoveno, že správu majetku lze po dohodě administrativně převést na socialistické právnické osoby, jsou-li povolány spravovat národní majetek. Jiným právnickým osobám (lidová družstva, dobrovolné organizace, strany Národní fronty apod.) může být majetek toliko odevzdán do trvalého užívání (§103 odst. 2 obč. zák.) nebo dán k využití právem požívání nebo užívání, právem stavby nebo právem nájemním (§§172, 175, 160, 387 obč. zák.) nebo jinak přenechán k využití (§7 odst. 2 nařízení), pokud není výjimečně účelnější majetek jinak zcizit (§§7-9 nařízení). Také zákonné opatření Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb., o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací, dále nařízení vlády České a Slovenské republiky č. 212/1990 Sb., o odnětí movitého majetku státu v trvalém užívání Komunistické strany Československa, a ústavní zákon č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské republiky, vycházejí z toho, že Komunistická strana Československa byla subjektem způsobilým nabývat a pozbývat majetek, tedy subjektem, který měl práva a povinnosti, neboli právní subjektivitu. Lze předpokládat, že s přihlédnutím k předcházející právní subjektivitě také §9 zákona č. 15/1990 Sb., o politických stranách, stanovil, že za politickou stranu podle tohoto zákona se považuje mimo jiné i Komunistická strana Československa, jejíž právní subjektivitu také výslovně deklaruje.
Pak ovšem nelze předmětný vyvlastňovací výměr ze 17. 12. 1954 považovat za nulitní správní akt, neboť jak už uvedeno, subjektem vyvlastnění mohla být podle §20 odst. 3 zákona č. 280/1949 Sb. i jiná právnická osoba než stát, v daném případě politická strana.
Z uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadené části /ve vztahu k žalované1)/ nesprávný a byl proto v uvedeném rozsahu zrušen. Protože se důvody nesprávnosti týkají i rozsudku soudu prvního stupně, byl ve vztahu k žalované 1) zrušen i uvedený rozsudek a věc byla v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu