ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2389.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2389/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. B., zastoupeného advokátem, proti žalované H. K., zastoupené advokátem, o vzájemném návrhu na odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 1698/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského sodu v Praze ze dne 24. června 2004, č. j. 24 Co 204/2004-207, 24 Nc 20/2004, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.415,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. Ch.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované povinnost umožnit mu vstup na její pozemkové parcely za účelem kontroly naplnění jeho odpadové jímky vodou, resp. vjezdu na tyto pozemky za účelem odčerpání odpadní vody. Odpadovou jímku žalobce vybudoval na matčině pozemku s napojením na svoji garáž, prádelnu a dílnu s nimiž tvoří celek. Jímka se „ocitla“ na pozemku žalované poté, kdy byl pozemek mezi účastníky geometricky rozdělen.
Žalovaná s jeho žalobou nesouhlasila a sama podala návrh, aby byla žalobci uložena povinnost jímku z jejího pozemku odstranit.
Okresní soud v Benešově rozsudkem z 11. 4. 2001, č. j. 9 C 1698/99-78, žalobcův návrh zamítl a žalované vyhověl. Krajský soud v Praze rozsudkem z 26. 2. 2002, č. j. 24 Co 53/2002-115, výrok ohledně povinnosti uložené žalobci, aby na vlastní náklady odstranil jímku z předmětného pozemku změnil tak, že vzájemnou žalobu žalované zamítl a v ostatních výrocích rozsudek potvrdil.
K dovolání podanému oběma účastníky rozhodl Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem z 5. 11. 2002, č. j. 22 Cdo 1281/2002-148, tak, že žalobcovo dovolání zamítl a rozsudek Krajského soudu v Praze z 26. 2. 2004, č. j. 24 Co 53/2002-115, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze pak usnesením ze 4. 2. 2003, č. j. 24 Co 26/2003-155, rozsudek jmenovaného okresního soudu ve výrocích ohledně odstranění jímky a ohledně nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) pak rozsudkem ze dne 24. října 2003, č. j. 9 C 1698/99-167, uložil žalobci povinnost „na vlastní náklady odstranit stavbu žumpy o délce 186 cm a šířce 186 cm na pozemkové parcele č. 751/1 v obci a katastrálním území P. n. S., zapsané u katastrálního úřadu v B. na LV č. 778 vedeném pro obec a katastrální území P. n. S., a to do 60 dnů od právní moci rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce při budování garáže, prádelny, dílny a jímky věděl, že tyto stavby provádí na pozemku parc. č. 751 ve vlastnictví svojí matky na základě jejího ústního souhlasu. Z hlediska stavebních předpisů šlo o stavby povolené. Uvedená pozemková parcela byla později rozdělena tak, že část z ní, a to parcelu č. 751/1, na níž se jímka nacházela, do svého vlastnictví získala žalovaná, která žalobci souhlas s jejím trvalým užíváním nedala. Jde tedy o stavbu na cizím pozemku, která je součástí shora zmíněných staveb, nikoliv součástí pozemku. Souhlas se zřízením stavby jímky byl tedy dán žalobci toliko právní předchůdkyní žalované bez bližšího časového určení a tak žalobci vzniklo právo pozemek užívat jen po dobu trvání ústního souhlasu. Tento souhlas byl žalobci žalovanou odepřen podáním vzájemného návrhu a tak zaniklo jeho občanskoprávní oprávnění mít na jejím pozemku stavbu. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 a §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobce, rozsudkem ze dne 24. června 2004, č. j. 24 Co 204/2004-207, 24 Nc 20/2004, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jehož právními závěry se ztotožnil. Shrnul, že žalobce v současnosti nemá žádný právní titul, opravňující ho k tomu, aby mohl mít na cizím pozemku stavbu. Pokud došlo ke změně vlastníka pozemku, nepřešla na něho povinnost, aby užívání pozemku strpěl. Záleželo tudíž na žalované, zda i ona bude s umístěním jímky na svém pozemku souhlasit. Ze samotné žaloby vyplývá, že žalovaná takový souhlas žalobci nedala, případně jej žalobou odvolala. Žaloba na ochranu vlastnického práva podle §126 odst. 1 ObčZ byla podána důvodně. Výkon vlastnického práva žalované není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jeho přípustnost opírá o §237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a o důvody §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 OSŘ, neboť podle jeho názoru bylo řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam má řešení otázky, zda jímka představuje samostatnou stavbu, či součást stavby garáže, díly a prádelny. Je-li po žalobci požadováno, aby jímku odstranil, jde tak o požadavek na odstranění samostatné stavby. Takový názor je ale v rozporu s §120 ObčZ. Jímka je podle jeho názoru součástí stavby prádelny, garáže a dílny, a proto od nich nemůže být oddělena, aniž by nebyly zmíněné stavby znehodnoceny, navíc, nelze-li ji z terénních a technických důvodů zbudovat nově na jiném místě. Klade hypotetickou otázku, zda by tedy neměl rovnou odstranit i stavbu prádelny, garáže a dílny a tak zničit svoji vlastní věc. Namítá, že v právním řádu chybí řešení situace, resp. práva majitele stavby, který se nikoliv svým přičiněním dostal do situace, kdy se jeho stavba ocitla na cizím pozemku. On sám nabyl stavbu garáže, dílny a prádelny po právu – darováním včetně předmětné jímky a v době nabytí neměl s jejich umístěním problém. Jestliže mu rozsudek uložil předmětnou povinnost, nemůže být ani v souladu se zákonem, ani spravedlivý. Dále dovolatel namítá, že u soudu prvního stupně ve věci rozhodoval podjatý soudce – Mgr. M. N., jehož podjatost v podrobnostech rozvádí. Konečně nesouhlasí se závěrem soudu, přijatým v rozporu s provedenými důkazy, že stavebníkem jímky byl on sám. Stavebníkem byla Z. B., která byla jako stavebník a vlastník pozemku uvedena v příslušném stavebním a kolaudačním rozhodnutí. Nebyl to tedy dovolatel, kdo zbudoval stavbu na cizím pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhuje zamítnutí dovolání. Odmítá všechna dovolatelova tvrzení a závěry. Pokud jde o charakter drobných staveb z hlediska jejich samostatnosti nebo jako součásti či příslušenství věci hlavní, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Problematikou stavby zřízené na základě souhlasu vlastníka na cizím pozemku se dovolací soud již opakovaně zabýval, a napadené rozhodnutí je s judikaturou dovolacího soudu v souladu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001); soudy též postupovaly podle rozsudku dovolacího soudu v této věci již vyneseného (sp. zn. 22 Cdo 1281/2002). Dovolatel vidí zásadní otázku v tom, zda jímka představuje samostatnou stavbu nebo je-li součástí jiné věci – jeho prádelny. K tomu je třeba uvést, že jde o řešení konkrétního stavebně-technického problému, které nemůže mít zásadní význam přesahující rámec posuzované věci; to platí i pro posouzení toho, kdo byl stavebníkem jímky. Dovolatel též s touto námitkou přichází až v dovolacím řízení a odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že se jí nezabýval. Navíc pro vlastnickou žalobu, kterou se vlastník domáhá odstranění cizí odpadové jímky ze svého pozemku je zcela nerozhodné, zda jímka je samostatnou věcí či součást jiné stavby. K námitkám týkajícím se spravedlnosti rozsudku se jen poznamenává, že dovolatel měl možnost zvolit pro něj sice náročnější, nicméně bezpečný způsob zajištění stavby – zřízení věcného břemene. Pokud vyšel jen z ústního souhlasu vlastnice pozemku, vzal na sebe riziko plynoucí z nedostatečného právního zajištění jímky. Tvrzenou podjatost soudce po novele OSŘ provedené zákonem č. 30/2000 Sb., může dovolatel uplatnit jen v žalobě pro zmatečnost, neboť v dovolacím řízení by byla relevantní pouze pokud by dovolání bylo přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na skutečnost, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované náklady vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právního zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., §19a vyhlášky č. 110/2004 Sb., §47 odst. 1 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, částku 1.340,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 1.415,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu