ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.240.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 240/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované H. A., zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle žalované učinit žalobci návrh na uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 20 C 49/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2003, č. j. 13 Co 237/2003-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se jako podílový spoluvlastník níže uvedených nemovitostí domáhal, aby soud žalované jako prodávající uložil povinnost uzavřít s ním jako kupujícím ohledně nich kupní smlouvu. Další podílová spoluvlastnice, Michelle H. R., totiž zmíněné nemovitosti v rozsahu svého spoluvlastnického podílu bez ohledu na předkupní právo žalobce ve smyslu §140 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), prodala žalované a její vlastnické právo vložil příslušný katastrální úřad do katastru nemovitostí.
Okresní soud Plzeň – město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2002, č. j. 20 C 49/2002-48, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost „nejpozději do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku předložit žalobci návrh kupní smlouvy tohoto znění: H. A. na straně jedné jako prodávající a M. D. na straně druhé jako kupující uzavírají tuto kupní smlouvu:
A) H. A. (dále jen prodávající) se stala na základě kupní smlouvy ze dne 10. 2. 1999, jejíž vklad od katastru nemovitostí u Katastrálího úřadu P. – město byl povolen rozhodnutím tohoto úřadu pod č. j. V11-1340/99 s účinky vkladu k 18. 2. 1999, podílovou spoluvlastnicí domu čp. 34 v P. a stavební parcely č. 149 o výměře 264 m², na níž je tento dům postaven, a to v rozsahu 48/432 ve vztahu k celku. Spolu s již vlastněným podílem na uvedených nemovitostech v rozsahu 14/432 ve vztahu k celku tak je celkem podílovým spoluvlastníkem na uvedených nemovitostech v rozsahu ideální 62/432. Uvedené nemovitosti jsou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. zapsány na LV č. 752 založeném pro katastrální území P. Kupující M. D. je jedním z podílových spoluvlastníků nemovitostí, a to v rozsahu 34/144.
B) Prodávající touto smlouvou prodává ze svého spoluvlastnického podílu k nemovitostem uvedeným již v předchozím bodě A) získaného na základě výše uvedené kupní smlouvy ze dne 10. 2. 1999 část v rozsahu 17/648 kupujícímu M. D., a to spolu se všemi právy, povinnostmi, součástmi a příslušenstvím, které se k tomuto podílu váží za dohodnutou cenu 54.574,- Kč a kupující tento spoluvlastnický podíl kupuje a tak nabývá do svého podílového spoluvlastnictví.
C) Uvedená kupní cena bude kupujícím zaplacena prodávající hotově do 30 dnů po provedení vkladu vlastnického práva k převáděné části spoluvlastnického podílu do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.
D) Vlastnické práva k převáděné části spoluvlastnického podílu nabude kupující vkladem do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. Podkladem pro tento vklad je kupní smlouva“.
Výrokem pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle údajů příslušného katastrálního úřadu byli ke dni podání žaloby – 11. 2. 2002 – zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastnicí jednak žalovaná podílem 62/632, jednak žalobce s podílem 34/144 ve vztahu k celku. Žalovaná zmíněný spoluvlastnický podíl na nemovitostech získala na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela 10. 2. 1999 s původní spoluvlastnicí nemovitostí, M. H. R., trvale bytem v A. Při uzavírání této kupní smlouvy nebylo respektováno ustanovení §140 ObčZ o předkupním právu, kterým byla prodávající vázána, když k žalované neměla vztah předpokládaný v §116 a §117 ObčZ a svůj spoluvlastnický podíl předem nenabídla všem ostatním spoluvlastníkům včetně žalobce. Nebylo prokázáno, že by žalobce svoje předkupní právo odmítl. Skutečnost, že žalobce podal žalobu k soudu až těsně před koncem uplynutí promlčecí doby nemůže jít k jeho tíži. Žaloba byla podána včas – před ukončením promlčecí doby a to, že k připuštění změny petitu došlo až po uplynutí promlčecí doby, je irelevantní. Požadavek žalobce uplatněný žalobou je v souladu s §603 odst. 2 ObčZ a není v rozporu s dobrými mravy podle §3 ObčZ.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. září 2003, č. j. 13 Co 237/2003-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. s tím, „že se vypouští lhůta 15ti dnů, v níž je žalované ukládána povinnost předložit žalobci návrh kupní smlouvy a povinnost žalobce, jakožto kupujícího, zaplatit žalované – prodávající kupní cenu se stanoví do 5ti dnů po provedení vkladu vlastnického práva převáděné části spoluvlastnického podílu, a to na pokladě tohoto návrhu kupní smlouvy“. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil dále ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, který dále rozvedl. Jako důvodnou neshledal námitku žalobkyně, že způsob obrany zvolený žalobcem neodpovídá zákonné úpravě. Konstatoval, že podle §603 odst. 2 ObčZ, je-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi anebo mu předkupní právo zůstává zachováno. Pojem „nabídka ke koupi“ nutno vykládat jako návrh kupní smlouvy. Nesplní-li povinná osoba svoji zákonnou povinnost, může se oprávněný účastník domáhat nahrazení projevu její vůle u soudu podle §161 odst. 3 ObčZ „v podobě učinění konkrétního návrhu na uzavření kupní smlouvy“. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil se změnami dotýkajícími se splatnosti kupní ceny a lhůty k plnění. V této souvislosti poukázal na to, že rozsudek ukládající prohlášení vůle ve smyslu §161 odst. 3 OSŘ je z hlediska vykonatelnosti specifickým rozhodnutím, neboť přestože je v něm ukládána povinnost k plnění, zákon nestanoví, že splnění uložené povinnosti nahrazuje již pravomocný rozsudek sám bez dalšího. Takového rozhodnutí se nevykonává a není důvod, aby povinné osobě byla ukládána ke splnění uložené povinnosti lhůta.
Proti rozsudku odvolacího soud podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b) OSŘ. Namítá, že svým podáním z 24. 1. 2003 učinila všechna svoje vyjádření a zejména závěrečný návrh nedílnou součástí odvolání a všechna tato tvrzení uvedla jako důvody svého odvolání. Před soudem prvního stupně vznesla námitku promlčení, kterou se odvolací soud nezabýval. Tato námitka byla oprávněná, neboť žaloba byla podána 11. 2. 2002 s tím, že žalovaná je povinna do 15 dnů předložit návrh kupní smlouvy ve znění uvedeném v žalobě, kde je stanoveno, že kupní cena bude zaplacena hotově do 30 dnů od provedení vkladu vlastnického práva. V žalobním petitu nebyly uvedeny náležitosti, zejména identifikace kupujícího a prodávajícího, u předmětu kupní smlouvy ani „k. ú. a obec atd.“. Ke změně žalobního petitu došlo až po uplynutí promlčecí lhůty. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že soud může změnit lhůty stanovené v §605 ObčZ a v podrobnostech odkazuje na příslušnou pasáž komentáře k ObčZ. Vyslovuje přesvědčení, že pokud by i po uplynutí promlčecí lhůty došlo ke změně žalobního petitu na jinou lhůtu plnění v souladu se zákonem, byl by již nárok promlčen. V daném případě byla žaloba na předložení kupní návrhu smlouvy předčasná a mělo být žalováno na předložení nabídky ohlášením všech podmínek. Rozhodnutí odvolacího soudu dále pokládá za zmatečné, když vypouští ve výroku pouze slova „15-ti dnů“; takto výrok soudu prvního stupně nedává žádný smysl. Konečně namítá, že odvolací soud rozhodoval mimo rámec žaloby, měnil-li lhůtu k zaplacení, ač podle §153 odst. 2 OSŘ byl vázán pouze návrhy účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně resp. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ]. Rozhodnutí o lhůtě k plnění však není podle ustálené judikatury rozhodnutím ve věci samé; i v případě, že je toto rozhodnutí zahrnuto do výroku rozsudku, jde pouze o dovolání do takové části rozsudečného výroku, která má povahu usnesení. Proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kterou byla v souvislosti s uložením povinnosti k plnění ve věci samé určena lhůta k tomuto plnění, není dovolání přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, publikované pod č. C 1928 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolání v této části není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ; proto k námitkám týkajícím se změny lhůty k plnění dovolací soud nepřihlédl.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Skutečnost, že spoluvlastník, jehož předkupní právo bylo narušeno se může domáhat na nabyvateli, aby mu spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi, je judikaturou respektována (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.června 2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 578, svazek 7). Pokud žalobce uvede potřebné údaje nutné k identifikaci uplatněného práva v žalobě, nikoliv však v žalobním návrhu, a ten později o tyto náležitosti doplní, nejde o změnu žaloby, ale jen o její upřesnění (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 302/97, Právní rozhledy 4/1998). Toto upřesnění nemůže mít na běh promlčecí doby vliv.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.,v. r.
předseda senátu