ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2402.2003.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. L., a B) R. L., zastoupených advokátkou, proti žalované M. P., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 48/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2003, č. j. 10 Co 392/2003-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 1975,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. K.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2003, č. j. 9 C 48/2002-74, uložil žalované, aby „vyklidila dům čp. 8 se stavební parcelou č. 90, tj. nemovitosti zapsané na LV č. 592 pro obec a k. ú. Ch. a vyklizené nemovitosti předala žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou a jejím manželem V. P. (který 13. 11. 2001 zemřel) jako dárci a žalobkyní A), jejich dcerou, jako obdarovanou, byla 15. 3. 1999 uzavřena darovací smlouva s účinky vkladu k 16. 3. 1999, podle které dárci darovali obdarované shora uvedené nemovitosti. Podle článku VI. smlouvy si dárci vyhradili doživotní užívací právo nemovitosti s tím, že se jedná o osobní závazek obdarované, která se zároveň zavázala, že nepřevede tuto nemovitost na jiného, pokud by nový nabyvatel nepřevzal stejný závazek ohledně tohoto užívacího práva jako obdarovaná. Nemovitosti se staly předmětem společného jmění žalobců jako manželů podle smlouvy o rozšíření rozsahu tohoto jmění, kterou žalobci uzavřeli 26. 4. 2000. Rozhodnutím stavebního úřadu ze 14. 6. 1999 byla povolena rekonstrukce domu a lhůta k jejímu dokončení byla 15. 6. 2001 prodloužena. Žalobci zadali provedení rekonstrukce stavební firmě. Přes výzvy z 6. 12. 1999, 22. 2. 2000 a 27. 5. 2002, aby nemovitosti vyklidila z důvodů rekonstrukce s tím, že má zajištěné bydlení ve svém nájemním bytě, žalovaná v domě nadále bydlí a spolu s ní bez souhlasu žalobců i její další dcera J. K. s dětmi. Žalobci bydlí s nezletilým dítětem v bytě rodičů žalobce, když do června 2002 bydleli v nájemním bytě žalované v P. Vztahy mezi účastníky jsou konfliktní.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že závazek žalobkyně ze smlouvy z 15. 3. 1999 umožnit žalované užívání nemovitosti, je závazekem osobním, který lze kdykoliv odvolat, přičemž účinky odvolání nastávají okamžikem jeho dojití. Žalobkyně projevila vůli, že další užívání nemovitosti z důvodu rekonstrukce žalované neumožní, čímž právo žalované užívat nemovitost zaniklo. Dále soud prvního stupně uvedl, že za použití analogie podle §853 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) aplikoval na zánik osobního závazku žalobkyně §151p odst. 3 věta prvá ObčZ, který stanoví, že vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud za přiměřenou náhradu věcné břemeno omezit nebo zrušit. Takový hrubý nepoměr v daném případě vznikl, neboť spolu se žalovanou se v domě zdržují bez souhlasu žalobců i další osoby, původně bezproblémové vztahy mezi účastníky jsou nyní konfliktní a žalovaná znemožňuje žalobcům užívání a údržbu nemovitosti. Zatímco žalovaná má jinou možnost bydlení ve svém nájemním bytě, žalobci bydlí s nezletilým dítětem v nevyhovujících podmínkách. Protože žalovaná užívá nemovitosti žalobců bez právního důvodu, přísluší jim právo na ochranu jejich vlastnictví podle §126 odst. l ObčZ. Výkon tohoto práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, neboť užívací právo z titulu osobního závazku nelze nadřadit právu vlastnickému.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem z 26. 6. 2003, č. j. 10 Co 392/2003-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaná neužívá nemovitosti žalobců bez právního důvodu, neboť vedle smlouvy darovací byla 15. 3. 1999 uzavřena také smlouva o doživotním užívání nemovitosti žalovanou, a to jako smlouva nepojmenovaná podle §51 ObčZ. Tato smlouva nemá účinky věcněprávní a jedinou podmínkou její platnosti je, aby svým účelem a obsahem neodporovala občanskému zákoníku. Speciální úprava smlouvy o výměnku není dosud upravena a proto má smlouva o doživotním užívání nemovitosti jako smlouva nepojmenovaná své opodstatnění. Platně uzavřená smlouva podle §51 ObčZ má proto stejnou závaznost jako zákon a její porušení má za následek vznik právní odpovědnosti. Pokud byla uzavřena smlouva o doživotním užívání nemovitosti, „jde o doživotní užívání, tj. do konce života žalované, od kterého nelze jednostranně odstoupit, jak dovodil soud prvního stupně, aniž zdůvodnil, jak k této úvaze dospěl.“ Odlišnou se jeví problematika, pokud se vlastníci nemovitosti chtějí domoci umožnění rekonstrukce objektu nebo nakládání s věcí. K tomu musí směřovat žalobní petit, který by odpovídal negatorní žalobě a zároveň nevylučoval trvání závazku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nepojmenovanou smlouvu o doživotním užívání žalované jejich nemovitostí nelze žádným způsobem, ať již výpovědí, odstoupením nebo dohodou stran, zrušit. Takovým extenzivním výkladem smlouvy o doživotním užívání nemovitostí odvolací soud nepřiměřeně omezil vlastnické právo žalobců, neboť nepojmenovanou smlouvu nadřadil vlastnickému právu. Tím také vznikl hrubý nepoměr mezi užívacím právem žalované a vlastnickým právem žalobců. Takový výklad také odporuje dobrým mravům. I odvolací soud uvedl, že ujednání o doživotním užívání nemovitostí bylo doslova opsáno z původní kupní smlouvy, kterou dárci nabyli nemovitosti v roce 1980, přičemž tehdejší úprava neznala institut věcného břemene a strany neměly jinou možnost, než zřídit právo užívání nepojmenovanou smlouvou. Žalobci dále namítají, že v řízení došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To proto, že odvolací soud nerespektoval §213 OSŘ, z něhož vyplývá, že může učinit odchylné skutkové zjištění jen pokud dokazování doplní nebo opakuje. Bez bližší specifikace uvádí, že v daném případě důkazy opakovány nebyly a proto je procesní postup odvolacího soudu vadný. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné. Byť žalobci odůvodňují svoje počínání nutností provést rekonstrukci domu, má obavy, že ve skutečnosti jí chtějí užívání domu znemožnit - doba rekonstrukce nebyla časově vymezena a po jejím provedení by nemuselo být užívání obnoveno. Po dobu rekonstrukce nemá žalovaná jinou možnost bydlení. Bytovou jednotku o velikosti 1 +1 v P. 21. 8. 2002 prodala a koupi domu čp. 23 v obci Z. k. ú. Č. financovala dcera žalované, když v době koupě se dcera rozváděla a tato transakce byla vedena snahou dcery vyhnout se komplikacím při vypořádání společného jmění manželů. Tato nemovitost je vzhledem k havarijnímu stavu neobyvatelná. Žalovaná je sice dosud nájemkyní bytu 3+1 v P., ale uvedený byt dlouho užívali žalobci, neplatili řádně nájemné, takže dluh činí 55.000 Kč. Žalobci odmítají dluh zaplatit a pronajímatel hodlá proto ukončit nájemní vztah výpovědí. Žalovaná také zjistila, že žalobci prostřednictvím realitní kanceláře nabízejí prodej nemovitosti . Proto také požádala 7. 8. 2003 podmíněně o vrácení daru, kterým jsou předmětné nemovitosti. V řízení nedošlo k žádné vadě řízení, neboť odvolací soud nevycházel z odlišného skutkového zjištění, ale dospěl jen k jinému právnímu posouzení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení.
Dovolání není důvodné.
V řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ ani k jiným vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nedošlo ani k vadě namítané žalobci, neboť odvolací soud se neodchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Ostatně ani sami žalobci nespecifikovali, od kterého zjištění se odvolací soud měl odchýlit.
Dále žalobci vytýkali odvolacímu soudu nesprávný závěr, že právo žalované užívat nemovitosti v jejich vlastnictví podle smlouvy z 15. 3. 1999 dosud trvá, ačkoliv zaniklo, neboť souhlas s užíváním odvolali.
Podle §51 ObčZ mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena, smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Odvolací soud správně dovodil, že kromě smlouvy o darování nemovitostí byla 15. 3. 1999 mezi žalobkyní A) a jejími rodiči uzavřena tzv. nepojmenovaná smlouva podle §51 ObčZ. Smlouva o doživotním užívání nemovitosti není smlouvou zvláště upravenou, obsahu ani účelu zákona takové ujednání o užívání věci neodporuje a tato smlouva je považována za typický příklad nepojmenované smlouvy.
Správně také odvolací soud zdůraznil, že jako nepojmenovaná nemůže mít tato smlouva věcněprávní účinky, to znamená, že právo věc užívat a povinnost takové užívání strpět nepřechází s vlastnictvím věci na nového vlastníka. Proto také nelze ani analogicky posuzovat zánik práva, vzniklého z této nepojmenované smlouvy, podle ustanovení o věcných právech, resp. o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni podle §151p odst. 3 ObčZ, které navíc zaniká až rozhodnutím soudu o jeho zrušení.
Smlouva o dočasném užívání nemovitosti podle §51 ObčZ je závazkem obligačním. Právě o smlouvě, tedy o právním úkon vyjadřujícím vůli nejméně dvou stran, platí jedna ze základních občanskoprávnch zásad, to jest, že smlouvy mají být zachovány. Pak může k zániku smlouvy nebo zániku práva a jemu odpovídající povinnosti ze smlouvy dojít jen způsobem, který zákon stanoví, a to i pro případ jednostranného projevu vůle. Žalobci se tedy mýlí, pokud namítají, že právo užívat užívat nemovitost vzniklé ze smlouvy uzavřené podle §51 ObčZ zaniká odvoláním souhlasu vlastníka s užíváním nemovitosti. Nejde o tzv. výprosu, kdy vlastník trpí užívání věci jiným, aniž se opírá o právní důvod. Odvolací soud uvedl, že „od doživotního užívání nemovitosti žalovanou nelze jednostranně odstoupit.“ Pokud tím mínil, že nelze jednostranně odstoupit od samotné smlouvy o doživotním užívání nemovitosti uzavřené podle §51 ObčZ, pak sice pominul že §48 ObčZ stanoví, že od smlouvy lze odstoupit, jen pokud je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto, a §49 ObčZ, v němž je uvedeno, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit, ale ani žalobci netvrdili, že žalobkyně A) od smlouvy odstoupila z důvodů jejího uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud by mělo jít o zánik práva vzniklého z takové smlouvy jednostranným úkonem - žalobci v dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou výpovědi předmětné smlouvy, pak v nalézacím řízení žalobci netvrdili, že smlouvu vůči žalované vypověděli, a netvrdí to ani v dovolání. Konečně je třeba uvést, že §3 ObčZ stanoví, že výkon práva musí být v souladu s dobrými mravy, to znamená, že toto ustanovení neupravuje vznik ani zánik práva, jinak řečeno výkon práva v rozporu s dobrými mravy, pokud by vůbec na straně žalované o takový výkon šlo, sám o sobě nezpůsobuje zánik práva.
Z uvedených důvodů bylo dovolání podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, přísluší jí proto podle §243b odst. 5, §221 odst. 1 a 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Ty jsou dány odměnou její zástupkyně – advokátky, která podáním vyjádření učinila v dovolacím řízení jeden úkon, částkou 1.900 Kč /§7 písm. d) a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb./ a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), celkem částkou 1975 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.
předsedkyně senátu