ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2425.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2425/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) J. K., a B) D. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. Zn. 1 C 644/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 19. června 2003, č. j. 15 Co 263/2003-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. S.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost odstranit stavby z jejich pozemku, sousedícího s pozemkem žalovaného. Žalovaný na pozemku žalobců neoprávněně postavil zeď a záchod.
Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2003, č. j. 1 C 644/2000-232, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „se žádostí, že žalovaný je povinen odstranit z části pozemku p. č. st. 46 v obci D. V., kat. území R., okr. P., označeného ve znaleckém posudku znalce ing. S. K., ze dne 8. 3. 2002, č. posudku 23-11/2001, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, na své náklady stavbu zdi a záchodu“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli v roce 1985 vlastnictví pozemku, z něhož se domáhají odstranění předmětných staveb. Žalovaný s bývalou manželkou koupili nemovitosti sousedící s nemovitostmi žalobců rovněž v roce 1985 od A. R. a chopili se i držby části sousedního pozemku, do kterého zasáhli stavbou zdi a záchodu v domnění, že jsou vlastníky i zastavěné části. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný vlastnické právo ke spornému pozemku vydržel.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka Tábor jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalobců i žalovaného, který odvoláním napadl jen výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení, rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. 15 Co 263/2003-260, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; způsob a výsledek hodnocení důkazů provedený tímto soudem shledal správným. Především konstatoval, že nelze mít za to, že by byl žalovaný v době koupě svých nemovitostí seznámen s hranicemi sousedících pozemků. Uzavřel, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že podmínky vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku žalovaný splnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňují je s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Uvádějí, že rozhodnutí soudů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomínají, že v předchozím řízení provedl soud prvního stupně veškeré důkazy, které účastníci navrhli, opatřil znalecký posudek a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu. Odvolání podané žalovaným mělo být odůvodněno podle §205 odst. 2 OSŘ, aby byl naplněn po formální i obsahové stránce smysl novely OSŘ účinné od 1. 1. 2001. Žalovaný ale podal toliko obecné odvolání, kterým zpochybnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by však uvedl nové argumenty. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a vyslovil určitý právní názor. Tak otevřel možnost dalšího dokazování, a to ve vztahu k tvrzení žalovaného, že jeho právní předchůdci k části pozemku žalobců vlastnické právo vydrželi. Žalovaný ale v řízení před soudem prvního stupně žádný takový důkaz nepředložil a nespecifikoval svá tvrzení; za situace, kdy byl poučen ve smyslu §119a OSŘ, svoje důkazní břemeno neunesl. Dovolatelé v této souvislosti konstatují, že odvolací řízení není místem pro doplňování dokazování. Soud prvního stupně ve smyslu usnesení odvolacího soudu dokazování doplnil a s poukazem na názor odvolacího soudu k věrohodnosti svědka B. dospěl nečekaně k opačnému názoru než původně a žalobu zamítl. Při tom doplněné dokazování naopak potvrzovalo správnost předchozího zrušeného rozhodnutí soudu prvního stupně, takže šlo o zcela překvapivé rozhodnutí. Oba soudy tedy měly za to, že v roce 1985 v souvislosti s koupí nemovitosti se žalovaný s bývalou manželkou uchopili v dobré víře držby sporné části pozemku. Takový názor je ale v rozporu s výpověďmi svědků V. B. a J. S. a závěr o dobré víře od roku 1985 nepotvrzují ani obsahy výpovědí L. H. a J. R. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s obsahem spisu Městského úřadu v P. ohledně stavebního povolení rekonstrukce objektu ze strany žalobců z roku 1988. V něm je nejen situační plán sousedících nemovitostí, ale i měřičský náčrt na vytýčení hranic pozemků Ing. B. z 18. 1. 1987. K tomuto souboru dokumentů se žalovaný, resp. jeho manželka vyjádřili bez připomínek a nemohlo jim uniknout znázornění hranice. Žalovaný v uvedeném stavebním řízení vyslovil souhlas s přestavbou a potvrdil, že se s projektem seznámil. Muselo mu být tedy zřejmé, kde se hranice pozemků nachází. Nelze tedy akceptovat jeho současné tvrzení, že byl v dobré víře a že vlastnictví předmětného pozemku vydržel. Dovolatelé uzavřeli, že jestliže žalovaný od počátku tvrdil, že vlastnictví sporné části pozemku vydržel a k vydržení došlo již u jeho právních předchůdců, pak jde o tvrzení nepodložené. Již A. R. věděla, že část pozemku náleží jinému vlastníkovi; vedle toho byl žalovaný seznámen s hranicí sousedního pozemku svědkem B. Od roku 1985 proto nebyl a není oprávněným držitelem pozemku pro nedostatek dobré víry. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný poukazuje na jeho nepřípustnost a navrhuje, aby bylo odmítnuto; pro případ jeho přípustnosti navrhuje dovolání zamítnout. S podrobným poukazem na rozhodující důkazy, zejména výpovědi svědků odkazuje na závěry soudů obou stupňů, s nimiž se ztotožňuje.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud především zabýval otázkou, zda je dovolání žalovaného přípustné a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí ve věci samé upravuje §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby šlo o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není takovýto vztah, nemůže být dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné. Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy právní názor odvolacího soudu obsahuje jen pokyny, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje (srov. blíže např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993). Přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 80). Právním názorem se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování (včetně hodnocení důkazů) - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, č. C 160). Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, Soubor rozhodnutí NS sv. 21, č. C 1457).
V souzené věci byla jádrem sporu otázka, zda žalovaný o hranici mezi pozemky věděl nebo měl vědět. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. června 2002, č. j. 1 C 644/2000-129, žalobě vyhověl; námitku vydržení neshledal důvodnou, neboť měl zato, že z výpovědi V. B., ze zprávy Katastrálního úřadu v P. a z protokolu o vytyčení hranice pozemků z 24. 12. 1986 se podává, že žalovaný o správném průběhu hranice věděl. Tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu ze dne 19. září 2002, č. j. 15 Co 362/2002 – 187, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Odvolací soud přitom uvedl, že soud prvního stupně měl k dispozici dva okruhy protichůdných důkazů, přičemž vyšel z důkazů ve prospěch žalobce, nevypořádal se však se všemi námitkami žalovaného; odvolací soud měl výhrady i k hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno podle §221 odst. 1 písm. c) OSŘ (rozsudek není přezkoumatelný pro nedostatek nebo nesrozumitelnost důvodů). Odvolací soud sice v rozsudku citoval judikaturu dovolacího soudu, ovšem nešlo o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Takto vyslovený právní názor nebyl v rozporu s právním názorem soudu prvního stupně, soudy v nalézacím řízení nevyslovovaly odlišné právní názory a různily se jen v hodnocení důkazů. Odvolací soud ani nevyslovil závazný pokyn k tomu, jak jednotlivé důkazy hodnotit (takový pokyn mu ani nepřísluší), ale jen uložil „provést řádné a úplné zhodnocení důkazů dle zásad §132 OSŘ včetně zhodnocení jejich věrohodnosti, teprve poté znovu posoudit, zda žalovaný splnil všechny podmínky vydržení)…“ a dodal, že pokud by podmínky vydržení splnil sám žalovaný, bylo by nadbytečné zabývat se držbou jeho předchůdců. Šlo tedy o pokyny k dalšímu postupu v řízení, nikoliv o vyslovení závazného názoru na právní posouzení věci. Je zřejmé, že důvodem zrušení dřívějšího rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jen procesní pochybení spočívající v nedostatečném hodnocení důkazů, které mělo za následek neúplnost skutkových zjištění, a že odvolací soud kromě této výtky, spojené s pokynem k tomu, jak je třeba ve věci dále postupovat po procesní stránce, soud prvního stupně žádným právním názorem týkajícím se toho, jak má být ten který důkaz hodnocen, nebo právního posouzení věci nezavázal. Pokud soud prvního stupně poté, co zhodnotil všechny provedené důkazy, přijal jiné skutkové závěry než v dřívějším rozsudku, bylo to sice důsledkem toho, že dostál závaznému procesnímu pokynu odvolacího soudu, ale nikoli důsledkem vázanosti názorem, jaké skutkové závěry mají být z důkazů vyvozeny. Nejedná se tedy o situaci, kterou má na mysli §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, a tak podle tohoto ustanovení dovolání žalovaného nemůže být přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V této věci žalovaný netvrdí, že by rozsudek odvolacího soudu, který svým dovoláním napadá, byl rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam, a nic takového nelze dovodit ani z obsahu spisu. Ostatně dovolání žalovaného je postaveno na nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu a takovýto dovolací důvod nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ uplatnit (§241a odst. 3 OSŘ). Je tedy zřejmé, že není dána přípustnost dovolání ani z důvodu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému náklady vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právního zástupce žalovaného k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.- advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1.125,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1.200,-Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu