ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2438.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2438/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce města M., zastoupeného advokátem, proti žalované H. T., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 1290/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2003, č. j. 14 Co 581/2000-161, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 9. července 2003, č. j. 14 Co 581/2000-179, a ze dne 11. srpna 2003, č. j. 14 Co 581/2003-185, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2003, č. j. 14 Co 581/2000-161, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 9. července 2003, č. j. 14 Co 581/2000-179, a ze dne 11. srpna 2003, č. j. 14 Co 581/2003-185, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. srpna 2000, č. j. 4 C 1290/97-116, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. srpna 2000, č. j. 4 C 1290/97-116 (podle obsahu spisu je však správné č. j. 4 C 1290/97-111), zamítl žalobu na určení, že žalobce „je spoluvlastníkem ideální poloviny rozestavěné stavby hotelu T., nacházející se na pozemku parcela č. 3400/3 zapsané na LV č. 2173 pro obec a katastrální území M. včetně všech součástí a příslušenství“, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalobce neprokázal, že mezi právními předchůdci účastníků (Městským národním výborem v M. zastupujícím stát a Jednotným zemědělským družstvem M.) došlo k dohodě v tom smyslu, kdo bude vlastníkem nově budované stavby, tím méně pak v tom smyslu, že se oba stanou jejími spoluvlastníky. Sám fakt, že stavba byla vybudována jejich společnou činností, že na ni byly sdruženy jejich prostředky a že ve stavebním povolení byli oba uvedeni jako stavebníci, k závěru o založení spoluvlastnického vztahu nestačí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací (poté, co žalobce upřesnil žalobní petit tak, že se nedomáhá určení vlastnictví k součástem a příslušenství, nýbrž pouze ke stavbě samotné) rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č. j. 14 Co 581/2000-161, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobce je spoluvlastníkem, a to z ideální jedné poloviny, rozestavěné stavby Hotelu T. nacházející se na pozemku parc. č. st. 3400/3 zapsaném v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2173 pro obec a kat. úz. M.“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování o další listinné důkazy, znovu přečetl některé listiny a poté dovodil, že s ohledem na zjištěný stupeň rozestavěnosti lze spornou stavbu považovat za věc v právním slova smyslu a že právní předchůdci účastníků se stali jejími podílovými spoluvlastníky se stejnou výší podílů. Hospodářská smlouva uzavřená mezi nimi 7. 11. 1990, jíž mělo být vlastnictví ke stavbě převedeno z MěNV v M. na JZD M., je neplatná podle §39 občanského zákoníku pro rozpor s vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, a tak na spoluvlastnickém vztahu nic nezměnila. Vlastnické právo k ideální polovině stavby pak přešlo na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Chyby a zjevné nesprávnosti v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu byly opraveny usneseními tohoto soudu ze dne 9. července 2003, č. j. 14 Co 581/2000-179, a ze dne 11. srpna 2003, č. j. 14 Co 581/2000-185.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž především namítla, že jí v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tuto procesní vadu spatřovala v tom, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně na základě důkazů provedených až v odvolacím řízení, čímž jí odňal možnost podat proti jeho rozhodnutí, s nímž nesouhlasí, řádný opravný prostředek. Dovolatelka dále zpochybnila správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, jak pokud jde o závěr o neplatnosti hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví ke stavbě, tak pokud jde o názor, že v době tohoto převodu byla stavba již samostatnou věcí v právním smyslu a že v důsledku své shodné vůle se právní předchůdci účastníků stali spoluvlastníky stavby. V doplňku k dovolání pak žalovaná poukázala na to, že objekt hotelu T. není samostatnou stavbou, nýbrž přístavbou k vinným sklepům, které byly současně rekonstruovány a jejichž vlastníkem bylo JZD M., nikoli stát. To plyne ze stavebního povolení i ze znaleckého posudku, jímž byl proveden důkaz v odvolacím řízení, a pokud odvolací soud k těmto skutečnostem nepřihlédl, pochybil. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce namítl, že dovolání je opožděné, a navrhl, aby jako takové bylo odmítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném v souladu s částí dvanáctou, hlavou I, bodem 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zmíněným zákonem (dále jen „OSŘ“). Proto i dovolání proti němu bylo projednáno a rozhodnuto podle dosavadních předpisů (bod 17. téže části a hlavy uvedeného zákona).
Podle §240 odst. 1 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. V daném případě byl stejnopis rozsudku odvolacího soudu doručen právnímu zástupci žalované 16. 5. 2003. Podle data poštovního razítka na obálce obsahující zásilku s dovoláním žalované, jakož i podle potvrzení pošty B. byla tato zásilka podána na poštu 30. 5. 2003, t. j. v průběhu jednoměsíční dovolací lhůty. I když tedy na podacím razítku soudu prvního stupně je uvedeno, že dovolání došlo tomuto soudu 25. 7. 2003, je zřejmé, že jde o dovolání včasné. V této souvislosti pak je třeba poznamenat, že i rozšíření dovolacích důvodů v doplnění dovolání datovaném 11. 8. 2003 bylo učiněno včas, neboť lhůta k podání dovolání, během níž je možno ve smyslu §242 odst. 4 OSŘ měnit dovolací důvody, běžela znovu vždy od doručení opravného usnesení.
Dovolací soud tedy s ohledem na to, že dovolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i další zákonem vyžadované podmínky dovolacího řízení (§241 odst. 1, 2 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (a zároveň i důvodné), je-li řízení postiženo některou z vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 OSŘ, nejde-li o výjimku uvedenou v odst. 2 téhož ustanovení. Žalovaná namítá, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, tedy existenci vady uvedené v §237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Tato námitka však není důvodná. Podle §213 odst. 2 OSŘ může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. V daném případě odvolací soud zopakoval některé listinné důkazy, které předtím provedl již soud prvního stupně, a doplnil důkazní řízení přečtením dalších listinných důkazů, což se rámci vymezenému citovaným ustanovením nikterak nevymyká. Jestliže pak na základě zhodnocení všech důkazů odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (důsledkem čehož bylo i odlišné právní posouzení věci), jde o standartní postup, který má oporu v procesních předpisech a který nelze považovat za vadu řízení. Další vady uvedené v §237 odst. 1 OSŘ nejsou v dovolání namítány a ani z obsahu spisu neplyne, že by řízení bylo některou z nich postiženo. Stejně tak nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ], k níž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Dovolací soud se tedy zabýval jen tvrzeným nesprávným právním posouzením věci tak, jak je žalovaná ve svém dovolání vymezila, t. j. dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Odvolací soud (a shodně s ním soud prvního stupně) dovodil, že stavba, kterou žalobce učinil předmětem tohoto řízení, je samostatnou věcí. Pominul však, že tato stavba byla povolena jako „rekonstrukce sklepů a přístavba hotelu B T. – akce Z“, a vůbec se nezabýval otázkou, zda předmět sporu není součástí jiné, již dříve existující stavby. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, v němž byl vysloven názor, že „z hlediska občanského práva je nutno stavbou rozumět výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobil předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoli tedy součást jiné věci). O stavbu ve smyslu občanskoprávním by nešlo tehdy, pokud by výsledkem stavební činnosti nebyla věc ve smyslu právním, nýbrž tento výsledek by se stal součástí jiné věci (pozemku, stavby) tak, že by k této věci podle její povahy náležel a nemohl by být oddělen, aniž by se tím věc znehodnotila“. Je-li právní posouzení věci z tohoto hlediska neúplné, je i nesprávné a uplatněný dovolací důvod opírající se o §241 odst. 3 písm. d) OSŘ je naplněn. Proto nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 1 věty za středníkem OSŘ zrušit. Jelikož se však důvody tohoto zrušení vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá OSŘ).
Odpověď na otázku, zda je sporná stavba samostatnou věcí, je v této věci stěžejní a závisí na ní průběh dalšího řízení. Proto se dovolací soud dalšími námitkami žalované poukazujícími na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem nezabýval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu