ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2632.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2632/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 172/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2003, č. j. 19 Co 152/2003-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2003, č. j. 19 Co 152/2003-39, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. prosince 2002, č. j. 10 C 172/2002-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č. j. 10 C 172/2002-28, zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 952/3 v kat. území a obci L., zapsaného u Katastrálního úřadu v Ú. n. O., je žalobce a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporného pozemku zapsána Česká republika. Její právní předchůdkyni byla M. S., která 7. 11. 1972 nabídla státu mj. pozemek parc. č. 952/1 a k přijetí její nabídky došlo rozhodnutím finančního odboru ONV v Ú. n. O. ze 4. 5. 1975, č. j. Fin 3 C 2.263/1973/HL. Pozemek parc. č. 952/3 vznikl podle geometrického plánu číslo zakázky 752-053-72-0511 v roce 1972 oddělením od pozemku parc. č. 952/1. Ve výkazu výměr tohoto geometrického plánu jsou jako nabyvatelé uvedeni dosavadní „P. F. a M. čp. 99“, právní předchůdci žalobce. Vyhotovení uvedeného geometrického plánu předcházela žádost M. P. zaslaná JZD H. L. z 20. 9. 1971, kterou žádala o odprodej, příp. do užívání části pozemků za domem č. p. 99 z důvodu uvažované přestavby domu. Smlouva o převodu sporného pozemku nebyla katastrálnímu úřadu předložena. Na základě jeho přenechání žádosti z 20. 9. 1974 byla bývalým místním národním výborem F. P. povolena na sporném pozemku výstavba kůlny, která byla rozhodnutím MNV v H. L. z 20. 12. 1975 kolaudována. Podle výpovědí M. a A. K., kteří v roce 1999 koupili nemovitost nacházející se vedle nemovitostí F. P., byl sporný pozemek oplocený. F. P. jim tvrdil, že pozemek je jeho. F. a M. P. sporný pozemek užívali nejméně od roku 1972, předmětem dědictví po nich nebyl. Žalobce se o pozemek nezajímal, teprve v roce 2002 zjistil, že pozemek je veden jako vlastnictví státu. Podle tvrzení žalobce vlastnictví k pozemku nikdo nezpochybňoval. Soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění dospěl k závěru, „že žalobci se nepodařilo prokázat stav dobré víry ve vztahu k držbě daného pozemku, když se zejména nevykázal právním důvodem uchopení držby pozemku, tedy způsobilým právním titulem, který by mohl mít za následek vznik užívacího práva“. Podle soudu za takový titul nelze považovat označený geometrický plán, ani rozhodnutí národního výboru o povolení výstavby kůlny a o její kolaudaci, a na dobrou víru žalobce, resp. jeho právních předchůdců, že jim pozemek patří, nelze usuzovat z toho, že pozemek užívali, udržovali a postavili na něm kůlnu se souhlasem bývalého místního národního výboru. Nedostatek dobré víry nemohl vést k nabytí vlastnictví pozemku vydržením.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 19 Co 152/2003-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že žalobce neprokázal žádnou skutečnost, ze které by bylo možno reálně usuzovat na psychický stav dobré víry u jeho rodičů. Označený geometrický plán svědčí naopak o tom, že rodiče žalobce sporný pozemek nepovažovali za svůj majetek, jestliže pojali úmysl jej oddělit zřejmě na účelem budoucí koupě. Pokud by měli za to, že jim tento pozemek náleží, pak by neměli důvod jej oddělovat od jiné pozemkové parcely. Matka žalobce M. P. zemřela v roce 1993, otec F. P. v roce 2002. Rodiče žalobce měli celkem tři děti, vedle žalobce dceru K. K. a syna F. P. Protože sporný pozemek nebyl předmětem řízení o dědictví po rodičích žalobce, nemůže být k žalobě aktivně legitimován pouze žalobce. Pokud žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdci nabyli vlastnické právo k pozemku vydržením, mohl by uplatnit požadavek na určení, že byli vlastníky této sporné nemovitosti ke dni své smrti. Bylo-li by takové žalobě vyhověno, bylo by možné sporný pozemek projednat v dodatečném řízení o projednání dědictví po rodičích žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že k prokázání oprávněné držby věci postačí i domnělý titul. Takovým titulem v dané věci je označený geometrický plán ze 7. 6. 1972, v němž jsou jako vlastníci sporného pozemku zapsáni rodiče žalobce. Na základě tohoto geometrického plánu se rodiče žalobce považovali za jeho vlastníky a stejně tak je za vlastníky pozemku považoval i bývalý místní národní výbor. Sporný pozemek rodiče žalobce darovali v roce 1975 dceři žalobce, která jej v roce 1987 darovala žalobci. Sporný pozemek proto nemohl být předmětem vypořádání dědictví po rodičích žalobce. Podle žalobce je nadbytečné prokazovat dobrou víru rodičů žalobce, neboť právní důsledky uchopení držby je třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry právního předchůdce nevylučuje dobrou víru dalšího držitele. Žalobci svědčí platný právní titul nabytí pozemku a je splněna i desetiletá vydržecí lhůta. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek, dovolací soud proto není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam pro řešení právní otázky, zda domnělým právním titulem, odůvodňujícím oprávněnou držbu pozemku, může být geometrický plán oddělující sporný pozemek od pozemku vlastníka, příp. jeho právního předchůdce. S touto otázkou nastolenou dovolatelem se dovolací soud dosud nesetkal a nevypořádával se s ní.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §134 odst. 1 ObčZ oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §34 ObčZ právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C 1067, Svazek 15, uvedl, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Obdobný právní názor zaujal Nejvyšší soud již dříve v rozsudku z 28. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněném v Souboru pod C 283, Svazek 3, podle kterého „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod“.
K tomu dovolací soud dodává (a tím řeší otázku, jež založila přípustnost dovolání), že takovým titulem (právním důvodem) se může rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, rozhodnutí státního orgánu a pod. (viz §132 odst. 1 ObčZ). Geometrický plán, zobrazující kvalifikovaným způsobem určitou část zemského povrchu, sám o sobě z hlediska §34 ObčZ žádným právním úkonem není, a to ani tehdy, stal-li se neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy – viz §19 katastrálního zákona (zákona č. 344/1992 Sb.). Právním úkonem není především proto, že sám o sobě nezaznamenává žádný projev vůle, je pouhým obrazem či znázorněním určitého pozemkového uspořádání ať již stávajícího, minulého nebo předpokládaného budoucího. Geometrický plán ze 7. 6. 1972 tak dobrou víru rodičů žalobce, že jim sporný pozemek patří, sám založit nemohl. Tuto dobrou víru by mohla založit především listina, s níž se takový geometrický plán zpravidla spojuje, jejímž obsahem by byl převod označené a od jiné oddělené nemovitosti. Žalobce žádnou takovou listinu nepředložil ani netvrdil, že taková listina existuje či existovala.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze nic vytknout ani pokud při žalobcem tvrzeném vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku jeho právními předchůdci – rodiči, kdy pozemek nebyl předmětem dědických řízení po nich a kdy vedle žalobce přicházejí v úvahu další dva dědici, dovodil, že žalobce by mohl žalovat na určení, že jeho rodiče byli ke dni své smrti vlastníky sporné nemovitosti. Tento závěr odpovídá běžné a správné soudní praxi v obdobných případech, kdy je žalováno na určení, že vlastníkem věci je žalobce, ačkoliv věc patřila jeho právním předchůdcům, kteří zemřeli, a věc se nestala předmětem dědického řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2563/99, publikovaný v Souboru pod C 271, Svazek 3).
Podle §242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §118a odst. 1 OSŘ ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo, že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení v této věci postiženo. Soudy obou stupňů zcela pominuly žalobní tvrzení, že sporný pozemek žalobce nabyl (nikoliv děděním, ale darováním) v roce 1987 a obdobně nejasné tvrzení žalobce v rámci jeho výpovědi jako účastníka řízení při jednání u soudu prvního stupně 18. 11. 2002 s tím rozdílem, že se tak mělo stát v roce 1983. Pokud soud prvního stupně za účelem odstranění rozporu v tvrzeních žalobce ohledně doby nabytí sporného pozemku do vlastnictví nepostupoval podle §118a OSŘ a odvolací soud toto pochybení nechal bez povšimnutí (§212a odst. 5 OSŘ), došlo k uvedené kvalifikované vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neřešilo pro výsledek sporu zásadní otázku možnosti vydržení vlastnictví ke spornému pozemku žalobcem na základě jeho pozdějšího (tvrzeného) nabývacího titulu, který měl existovat ještě za života jeho právních předchůdců.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu