ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.30.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 30/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. Č., zastoupenému advokátem, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 222/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2003, č. j. 53 Co 511/2002-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2002, č. j. 18 C 222/99-29, zamítl žalobu „s návrhem na zrušení věcného břemene zřízeného ve prospěch vlastníka nemovitosti čp. 224, umístěné na pozemkové parcele č. 30 o výměře 278 m2, zapsáno na LV č. 561 pro katastrální území V., vedeném Katastrálním úřadem P., váznoucího na nemovitosti čp. 158, umístěné na pozemkové parcele č. 31 o výměře 137 m2, zapsáno na LV č. 1249 pro katastrální území V., vedeném Katastrálním úřadem P., spočívajícího v právu užívání místností v domě čp. 158 vlastníkem domu čp. 224 dle článku III Dohody o rozdělení spoluvlastnictví ze dne 26. 8. 1992, registrované Katastrálním úřadem P. pod čj. RV 829/92“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobce J. B. a I. B., otec a babička žalobce, a žalovaný byli podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí č. p. 158 a 224, a to právní předchůdci žalobce každý v rozsahu ideální 1/6 a žalovaný v rozsahu ideálních 4/6. Tito spoluvlastníci uzavřeli 14. 9. 1992 dohodu o rozdělení spoluvlastnictví, podle níž se právní předchůdci žalobce stali podílovými spoluvlastníky nemovitosti č. p. 158, každý v rozsahu ideální ½, a žalovaný výlučným vlastníkem nemovitosti č. p. 224. Podle článku III této dohody se spoluvlastníci dohodli na zřízení věcných břemen, a to 1) ve prospěch vlastníka nemovitosti č. p. 224 věcné břemeno váznoucí na nemovitosti č. p. 158, spočívající v časově neomezeném bezplatném užívání dvou místností v 1. patře nemovitosti č. p. 158, včetně části chodby nacházející se tamtéž k přístupu do předmětných místností, 2) ve prospěch vlastníka nemovitosti č. p. 158 věcné břemeno váznoucí na nemovitosti č. p. 224, spočívající v časově neomezeném bezplatném užívání společného přístupového schodiště vedoucího z přízemí do 1. patra, 3) ve prospěch vlastníka nemovitosti č. p. 224 věcné břemeno váznoucí na nemovitosti č. p. 158, spočívající v časově neomezeném společném užívání přívodu vody, plynu a kanalizace, procházejících nemovitosti č. p. 158, společných pro obě sousedící. Žalobce se stal výlučným vlastníkem nemovitosti č. p. 158, zatížené věcným břemenem práva užívání místností a společných přívodů v domě č. p. 158 ve prospěch vlastníka domu č. p. 224 a jako vlastník domu č. p. 158 oprávněným z věcného břemene užívání přístupového schodiště v domě č. p. 224 na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 23. 10. 1997, sp. zn. 27 D 822/97, v dědické věci po I. B., které nabylo právní moci 2. 12. 1997, a na základě darovací smlouvy ze 17. 12. 1997, uzavřené mezi J. B., otcem žalobce, a žalobcem. Právní předchůdci žalobce dohodou ze 14. 12. 1992 zmocnili žalovaného, aby je zastupoval při pronájmu nebytových prostor v 1. patře nemovitosti č. p. 158 a nebytových prostor v nemovitosti č. p. 224. Žalobce svůj nesouhlas s pronájmem místností, ke kterým má právo užívání z věcného břemene žalovaný, oznámil žalovanému dopisem z 13. 10. 1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že věcné břemeno spočívající v užívání dvou místností v domě č. p. 158 neopravňuje žalovaného k pronájmu těchto místností bez souhlasu vlastníka tohoto domu. Skutečnost, že se tak děje bez souhlasu žalobce, nelze považovat za změnu poměrů ve smyslu §151p odst. 3 ObčZ, neboť nedochází k většímu zatížení žalobce ani k větší výhodě žalovaného. Ke změně poměrů chováním žalovaného nedošlo ani pokud jde o zazdění okna v předmětných nemovitostech nebo jeho vystupování jako vlastníka domu č. p. 158 v řízení o demolici sousedního domu č. p. 151. Za nerozhodné pro posouzení věci považoval tvrzení žalobce, že pronájmem místností dal žalovaný najevo, že je nepotřebuje. Nejde o výhodu žalovaného z věcného břemene, které bylo ve prospěch žalovaného zřízeno jako kompenzace o 1/3 jeho většího spoluvlastnického podílu na obou nemovitostech. Žalobě nebylo možné vyhovět také z toho důvodu, že omezení či zrušení věcného břemene přichází v úvahu vždy jen za přiměřenou náhradu, nikoli bez náhrady, a žalobce přes poučení soudem odmítl žalobní petit (jímž je soud vázán) v tomto směru doplnit.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 53 Co 511/2002-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalobce, že neuvedení výše náhrady za zrušení věcného břemene v žalobním petitu nemůže být samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby a že posouzení přiměřenosti náhrady za omezení nebo zrušení věcného břemene je na úvaze soudu, který zde není vázán návrhem účastníků. Za zásadní důvod zamítnutí žaloby považoval, že pronájem sporných místností a zazdění okna nelze považovat za takovou změnu poměrů, která by měla za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Poukázal na to, že věcné břemeno spočívající v užívání dvou místností bylo zřízeno nikoli jako osobní právo svědčící výlučně žalovanému, ale že bylo zřízeno v souvislosti s vypořádáním spoluvlastnických podílů ke kompenzaci většího podílu žalovaného jako věcné břemeno ve prospěch vlastníka domu č. p. 224. Pokud má žalobce za to, že tyto místnosti jsou užívány v rozporu s obsahem věcného břemene, může se domáhat nápravy žalobou podle §126 ObčZ, stejně tak jako odstranění neoprávněných stavebních úprav, zasahujících do jeho vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního právního významu pro řešení právní otázky „naplnění míry hrubého nepoměru jako podmínky pro konstatování změny poměrů a tedy důvodů pro aplikaci ust. §151p odst. 3 OZ“. Namítá, že i když soudy zjistily, že věcné břemeno spočívající v užívání dvou místností žalovaným v domě žalobce bylo zřízeno za účelem uspokojení nároku žalovaného v rozsahu cca 50 000,-Kč a že žalovaný pronájmem těchto místností získal částku vyšší než 240 000,- Kč, přesto nesprávně dospěly k závěru, že se nejedná o takovou změnu poměrů, kdy by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. S ohledem na to, že žalovaný získal pětinásobek původně kompenzované částky, podle žalobce o takový hrubý nepoměr jde. Zásadní právní význam má fakt, „že i kdyby bylo věcné břemeno zřízeno ke kompenzaci práv vlastníka a nejednalo se o osobní charakter věcného břemene, je pak nutno se pečlivě zabývat okolností, že po dobu jeho trvání nedošlo ke změně vlastníka nemovitosti a bez ohledu na konkrétní osobu vlastníka již ke kompenzaci důvodu zřízení došlo a v daném případě u totožné osoby s osobou žalovaného“. Touto skutečností se soudy nezabývaly. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z právě uvedených předpisů je patrné omezení přípustnosti dovolání v případech, kdy jsou rozsudky soudů obou stupňů v téže věci konformní, kdy tedy dospěly ke stejnému závěru o věci.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nejde o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu. Právní závěry odvolacího soudu jsou založeny na zcela zvláštních konkrétních okolnostech a jedinečném skutkovém stavu posuzovaného případu. Jeho řešení (t. j. hodnocení, zda v daných poměrech určité chování žalovaného představuje změnu poměrů odůvodňující zrušení věcného břemene), nepřináší nic poučného, co by mohlo být shledáno vhodným k širšímu zobecnění pro právní praxi nalézacích soudů. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může ovlivnit obecnou rozhodovací činnost soudů, nemůže mít aplikace ustanovení §151p ObčZ na zcela specifický skutkový stav zásadní právní význam. Věc neobsahuje nic, co by z hlediska obecného přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, a z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/200, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1164, Svazek 16, a C 297, Svazek 3. Dovolání tedy není přípustné.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce v dovolacím řízení nebyl úspěšný, a žalovanému náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2004
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu