ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.416.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 416/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K., výrobnímu družstvu Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 207/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 19. března 2003, č. j. 40 Co 467/2002-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1 200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. Š.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února 1997, č. j. 11 C 207/93-56, zamítl žalobu proti právnímu předchůdci žalovaného Oděvnímu výrobnímu družstvu v Š., kterou se žalobce domáhal vyklizení části domu, nyní označené jako dům č. p. 244, s pozemkem parc. č. 254/1 stavební plocha o výměře 223 m2, zapsaným u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 96 pro obec a kat. území Š. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že nebylo prokázáno, že kupní smlouvu z 29. 12. 1952, kterou rodiče žalobce prodali právnímu předchůdci žalovaného část domu č. p. 244 včetně stavební plochy parc. č. 254/1, vyznačené v geometrickém plánu z 29. 2. 1952, rodiče žalobce uzavřeli pod nátlakem ze strany právního předchůdce žalovaného a že sporná nemovitost je samostatnou věcí a stejně tak jako druhá část nemovitosti, která byla vydána žalobci dohodou o vydání nemovitosti z 9. 4. 1991, má samostatné číslo popisné.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 16. října 1997, č. j. 40 Co 384/97-76, rozsudek soudu prvního stupně z 11. 2. 1997 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby provedl další dokazování za účelem objasnění otázky, zda v době uzavření kupní smlouvy z 29. 12. 1952 byla sporná část domu č. p. 244 věcí jednotlivě určenou podle §111 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a zda jako taková mohla být předmětem smlouvy o převodu vlastnictví.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. května 1999, č. j. 11 C 207/93-118, po doplnění dokazování žalobu ze stejných důvodů jako ve svém předchozím rozsudku znovu zamítl.
Odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 30. října 2000, č. j. 40 Co 965/99-143, rozsudek soudu prvního stupně z 10. 5. 1999 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu procesních pochybení soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. července 2002, č. j. 11 C 207/93-204, ve znění usnesení bez data, č. j. 11 C 207/93-207, uložil žalovanému, aby vyklidil část domu č. p. 244, postavenou na pozemku parc. č. 254/1 stavební plocha o výměře 223 m2 i s touto stavební plochou, zapsané u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 96 pro obec a kat. území Š. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalobce R. a A. S. prodali kupní smlouvou z 29. 12. 1952 právnímu předchůdci žalovaného L. o. d. s. r. o. v Š. část domu č. p. 244 v Š., postavenou na stavební ploše č. kat. 254/1, včetně této stavební plochy, vyznačené v geometrickém plánu z 29. 2. 1952, č. j. 11702-10-51. V katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Š. jsou tyto nemovitosti vedené na LV č. 96 pro obec a kat. území Š. jako vlastnictví žalovaného a jsou označené jako č. p. 244 občanská vybavenost na parcele č. 254/1 zastavěná plocha. Žalobce je jediným dědicem po A. S., zemřelé 9. 11. 1974, a R. S., zemřelém 18. 4. 1992. Dohodou o vydání věci z 9. 4. 1991, registrovanou bývalým Státním notářstvím v Š. 12. 6. 1991, vydal právní předchůdce žalovaného žalobci dům č. p. 244b a stavební plochu parc. č. 254/2, zapsané na LV č. 96 pro obec a kat. území Š. Ze znaleckého posudku Ing. K. č. 1371-105/01 a dodatku k tomuto posudku č. 1439-9/02 zjistil, „že z technického hlediska nemohou existovat zcela samostatně a nezávisle na sobě převáděná část domu č. p. 244 na p. č. 254/1 a druhá část domu na p. č. 254/2, neboť minimálně část nosných zdí, nosných konstrukcí, stropů a krovů z funkčního hlediska slouží nebo jsou společné pro obě části. Převáděná část domu č. p. 244 na p. č. 254/1 v k. ú. Š. v době svého prodeje mohla být používána nezávisle na části domu na pozemku p. č. 254/2, aniž by se tím poškodila nebo podstatně znehodnotila druhá část domu. Oddělením části domu č. p. 244, stojící na parcele 254/1 od zbývající části domu by došlo (nebo došlo) k podstatnému znehodnocení domu č. p. 244, stojícího na pozemku p. č. 254. Při provádění stavby (odpovídající skutečnému provedení) v roce 1952 by části domu č.p. 244 stojící na p. č. 254/1 a na p. č. 254/2 nemohly být považovány za samostatné domy podle stavebněprávních předpisů platných v roce 1952“. Podle zprávy Městského úřadu v Š., odboru výstavby, z 3. 3. 1995 dům č. p. 244 nebyl reálně rozdělen a je veden jako dům. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že část domu převáděná kupní smlouvou z 29. 12. 1952 nebyla v době převodu samostatnou věcí v právním smyslu podle §23 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., ale součástí věci podle §24 téhož zákona, proto je označená kupní smlouva neplatná, neboť „součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu“. Z tohoto důvodu žalobu na vyklizení sporné části domu považoval za důvodnou.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 3. 2003, č. j. 40 Co 467/2002-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že „žalovaný je povinen vyklidit levou část domu č. p. 244 od chodby při pohledu od ulice, nacházející se na pozemku p. č. 254/1 stavební plocha o výměře 223 m2 včetně této stavební plochy, jež jsou zapsány u Katastrálního úřadu v Š. v katastru nemovitostí na LV č. 96 pro obec a k. ú. Š., a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním důkazu znaleckým posudkem Ing. K. č. 1371-105/01 a jeho dodatkem č. 1439/9/02, ze kterého učinil mj. zjištění, že „hranice mezi severozápadní částí a jihovýchodní částí domu č. p. 244 postavené na parcele č. 254/1 a č. 254/2 není vedena vertikálně, neboť vyjma půdy, každé podzemní a nadzemní podlaží je fakticky členěno lomenou křivkou asi uprostřed objektu“. Otázku platnosti kupní smlouvy z 29. 12. 1952 posuzoval podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále „ObčZ“). Podle odvolacího soudu kupní smlouva z 29. 12. 1952 je objektivně neurčitá pokud jde o označení a rozsah převáděných nemovitostí. Nejednoznačný je její věcný obsah ohledně převodu části domu č. p. 244. Odkaz na úpravu faktického užívání části nemovitosti ani zřízení služebnosti bezplatného užívání společné síně, schodiště a dvora bez ohledu na jejich umístění na parcelách č. 254/1 a č. 254/2 je nepostačující. Předmětem dohody účastníků smlouvy nebyla ani kupní cena zvlášť za pozemek a část domu č. p. 244. Má-li být předmětem převodu reálná část stavby, musí jít o takovou část, která má právně povahu samostatné věci. Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně. K reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem. Geometrickým plánem z 29. 2. 1952 byly reálně odděleny jen dvě stavební parcely a za reálné rozdělení byla považována geometrická oddělovací čára vyznačená v plánu, přestože dům č. p. 244 byl postaven samostatně, nedělitelnost domu zde byla dána od počátku jeho funkční povahou a stavebním určením, k fyzickému rozdělení domu nedošlo, a to ani administrativní cestou. Tvrzené rozdělení domu bylo založeno na faktickém užívání části domu žalovaným nikoli vertikálně. U správního orgánu byl dům veden jako nerozdělený pod jedním číslem popisným 244. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu z 29. 12. 1952 jako absolutně neplatnou od samého počátku podle §32 ObčZ. Pokud úmyslem účastníků smlouvy bylo převést nejen pozemek, ale i část stavby na ní zřízené, nelze část tohoto právního úkonu, týkající se jedné samostatné věci – pozemku oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Na závěru, že k reálnému rozdělení domu nikdy nedošlo, nemají vliv ani účinky zřízené služebnosti v domě č. p. 244. K převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem touto smlouvou na žalovaného proto nedošlo a jejich vlastníky nadále zůstali R. a A. S., jejichž právním nástupcem je žalobce jako jejich dědic. Žalovaný sporné nemovitosti tak užívá bez právního důvodu. K vydržení vlastnictví ke sporným nemovitostem žalovaným nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že kupní smlouva z 29. 12. 1952 byla usnesením Lidového soudu v Šumperku ze 17. 3. 1953 vložena do pozemkové knihy a že žalobce i státní orgány považovali dům č. p. 244 za dvě samostatné nemovitosti na samostatných stavebních plochách, což dovozuje z rozhodnutí finančního odboru ONV v Š. z 15. 3. 1960, č. j. 420/88 Fin-59-Ver., kterým došlo podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. k převodu domu č. p. 244b a stavební parc. č. 254/2 v kat. území Š. na právního předchůdce žalovaného, a dále z dohody o vydání věci uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného, kterou byl žalobci vydán dům č. p. 244b a stavební plocha parc. č. 254/2 a kterou žalobci nemohlo být vydáno to, co na právního předchůdce žalovaného nepřešlo podle citovaného nařízení vlády. K uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného nikdy nedošlo. Žalovaný má za to, že označenou kupní smlouvou došlo k převodu spoluvlastnického podílu na nemovitostech, i když jeho velikost nebyla ve smlouvě stanovena. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, s tím, že jeho přípustnost nelze opřít o §237 odst. 1 písm. a) a b), ani o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního právního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Zda předpoklady přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ jsou dány, zkoumá dovolací soud jen v rozsahu dovolacích námitek.
Z hlediska právní praxe je samozřejmostí a notorietou, že pro posouzení otázky, kdo je vlastníkem určité věci, jejíž řešení přísluší soudu, nejsou názory jiných státních orgánů nijak relevantní. To platí i v případě, že tyto názory jsou vyjádřeny v právních aktech státních orgánů. Nejvyšší soud v rozsudku z 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 560/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 1802, Svazek 24, zaujal právní názor, podle kterého „otázku existence vlastnického práva a platnosti jeho nabytí může soud předběžně zkoumat i v řízení, v němž není žalováno přímo na určení vlastnického práva k majetku zapsanému v katastru nemovitostí nebo na určení neplatnosti převodní smlouvy, na jejímž základě k zápisu došlo“. Tedy i v řízení o vyklizení (vydání) nemovitosti lze řešit otázku vlastnictví nemovitosti. Lze též poukázat na dříve běžnou judikaturu, podle níž ani rozhodnutí státního notářství o registraci převodní smlouvy nevylučovalo, aby soud posuzoval platnost této smlouvy (i když ji státní notářství neplatnou neshledalo (srovnej R 65/72 – Sbírka rozhodnutí a stanovisek z roku 1972, str. 234.) Je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo současně více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Konečně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 1920, podle něhož při současné existenci nabývacích titulů více osob (které nejsou spoluvlastníky) k téže nemovitosti soud ve sporu, kdo z nich je vlastníkem nemovitosti, posoudí, který z titulů je, na rozdíl od druhého, právně účinný. Takovým sporným titulem může být i správní rozhodnutí. S tvrzením, že označenou kupní smlouvou došlo k převodu spoluvlastnického podílu na nemovitostech, přišel žalovaný až v dovolacím řízení, tedy jde o tzv. novum. Protože podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, řešení otázky, zda došlo k převodu spoluvlastnického podílu na nemovitostech, v dovolacím řízení nepřicházelo v úvahu.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalobci představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 125,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu