ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.460.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 460/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. P, zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. Š. P., zastoupené advokátkou, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 67/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2003, č. j. 25 Co 420/2002-110, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2004, č. j. 25 Co 420/2002-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal povolení obnovy řízení, v němž byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jako manželů náležel dům čp. 458 v k. ú. S., s odůvodněním, že teprve po skončení původního řízení nalezl náhodně listiny, týkající se nákupu stavebního materiálu na stavbu domu, kterými může prokázat, že dům jako samostatná věc před uzavřením manželství účastníků ještě neexistoval.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 8. 1. 2003, č. j. 25 Co 420/2002-110, ve znění opravného usnesení ze 6. 1. 2004, č. j. 25 Co 420/2002-137, potvrdil usnesení soudu prvního stupně z 15. 5. 2002, č. j. 9 C 67/2001-79, kterým byl návrh na povolení obnovy řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 202/97, zamítnut. Usnesení soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že rozsudkem téhož soudu ze 4. 9. 2000, č. j. 6 C 202/97-93, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze z 31. 1. 2001, č. j. 25 Co 602/2000-116, byla zamítnuta žaloba na určení, že účastníci jsou bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 456 na stavební parc. č. 2953, zapsaného na LV č. 267 v katastru nemovitostí pro k. ú. a obec Slaný. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. února 2001. Soudy obou stupňů dospěly v tomto řízení k závěru, že předmětný dům vznikl jako individuálně určená věc již před uzavřením manželství účastníků dne 10. srpna 1985, neboť již k tomuto datu bylo zřejmé dispoziční řešení stavby a byla individualizována nezaměnitelným způsobem. Za trvání manželství účastníků tak byla dokončována již existující věc, náležející žalované. Dále soudy vyšly ze zjištění, že řízení ve věci sp. zn. 6 C 202/97 bylo zahájeno 19. 12. 1997 a ještě před jeho zahájením 23. 10. 1997 se žalovaná se z předmětného domu odstěhovala. Žalobce poté nepřetržitě v domě bydlel a v únoru 2001 nalezl ve skříni, nacházející se v prvním patře domu, listiny o nákupu stavebního materiálu. Pokoj, v němž se skříň nacházela, nebyl nikdy uzamčený, žalobce věděl, že tyto listiny existují, předpokládal však, že je žalovaná v říjnu 1997 z domu odvezla, a tak je ani nehledal. Nalezl je náhodně, když šel hledat nějaké knihy.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nejsou splněny předpoklady pro povolení obnovy podle §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Soudy obou stupňů se shodly, že na straně žalobce neexistovala žádná objektivní překážka, která by mu bránila v nalezení uvedených listinných důkazů, které se v knihovně nacházely po celou dobu původního sporu. Listiny tak nejsou důkazy, které by žalobce bez své viny nemohl použít v původním řízení. Jestliže se žalovaná z bytu užívaného společně účastníky v předmětném domě odstěhovala již 23. 10. 1997, měl žalobce po dobu více než tří let možnost listiny nalézt, když byl přesvědčen, že existují, a místnost, kde byly uloženy, mu byla volně přístupná. Účastníci byli již v původním řízení vyzváni k předložení všech důkazů a bylo v moci žalobce prohlídku všech místností a věcí v bytě provést. Jestliže žalobce neudělal pro nalezení listin vše, co mohl, nechoval se odpovědně ke sporu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, nepovažoval za nutné provádět doplnění řízení žalobcem navrhovaným důkazem o tom, za jakých okolností listiny nalezl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost uplatňuje podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kromě toho uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné potud, že jím byl potvrzován rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli soud prvního stupně rozhodoval usnesením. Namítá, že později nalezené listiny skutečně nemohl bez své viny v původním řízení uplatnit. Již v tomto řízení totiž uvedl, že doklady týkající se nemovitosti byly uloženy na jednom konkrétním místě. Žalobkyně při odchodu ze společné domácnosti všechny tyto listiny odnesla a žalobce tedy neměl nejmenší důvod předpokládat, že se jakákoliv listina ještě v domě nachází. Dále žalobce soudům vytýká, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy k tomu, že k nálezu předmětných listin – faktur došlo náhodně v souvislosti s jeho snahou vrátit zapůjčené knihy. Odvolací soud dále nevyložil, co měl žalobce učinit dalšího, aby se ke sporu choval odpovědně. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a výtka určená žalobci nedůvodná, neboť žalobci by bylo možné oprávněně vytýkat, že nehledal listiny na všech možných místech v domě. Trvá na tom, že listiny, jež mají rozhodující důkazní význam v původním řízení, nemohl hledat a předložit, když žádná skutečnost nesvědčila o tom, že se v domě nacházejí. Žalobce navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle bodu 16. hlavy prvé části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. se návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeným podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
Podle bodu 17. hlavy prvé části dvanácté téhož zákona se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
V daném případě jde o obnovu řízení ve věci sp. zn. 6 C 202/97 soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně, č. j. 6 C 202/97-93, byl vydán 4. 9. 2000 a potvrzen rozsudkem odvolacího soudu z 31. 1. 2001, č. j. 25 Co 602/2002-116, když v uvedeném rozhodnutí také odvolací soud výslovně uvedl, že rozhoduje podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Soudy obou stupňů podle bodu 16. hlavy prvé části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. nepostupovaly a rozhodovaly podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Pro dovolací soud z toho vyplývá, že v řízení o dovolání postup podle bodu 17. hlavy prvé části dvanácté nepřipadal v úvahu a dovolání projednal a rozhodl o něm rovněž podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. l OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení §238 odst. l písm. b), §238a §239 OSŘ nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z případů tam vyjmenovaných.
Podle §238 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soud prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle §238 odst. 2 OSŘ ustanovení §237 OSŘ platí obdobně.
Dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu je přípustné za podmínek stanovených v §237 odst. l písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost podle §237 odst. l písm. b) OSŘ je v daném případě vyloučena, neboť usnesení soudu prvního stupně bylo jeho prvním rozhodnutím.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. l písm. b) OSŘ, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé usnesení o žalobě na obnovu řízení, je přípustné jen pokud dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, která má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Námitky dovolatele po obsahové stránce nesměřují k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soud nebyla dosud řešena, případně je odvolacími soudy řešena rozdílně. Jsou zaměřeny jen na posouzení správnosti závěru, zda v konkrétním případě na základě zjištěného skutkového stavu byl správně aplikován §228 odst. 1 OSŘ. Takové posouzení však potřebný judikatorní přesah nemá. Napadené rozhodnutí také neřeší otázku v rozporu s hmotným právem, neboť v něm jde o výklad procesního práva.
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ/.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, příslušela by žalované podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Náklady jí však nevnikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.
předsedkyně senátu