ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.599.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 599/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) P. Ž. a B) M. Ž., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. N. a 2) A. N., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 115/2003, o odvolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. června 2003, č. j. 15 Co 401/2003-44, takto:
I. Řízení o odvolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. června 2003, č. j. 15 Co 401/2003-44, se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. května 2003, č. j. 5 C 115/2003-28, zastavil řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku téhož soudu ze dne 7. dubna 2003, č. j. 5 C 115/2003-9, s odůvodněním, že žalovaní ani v dodatečné lhůtě nezaplatili soudní poplatek z odvolání.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 27. června 2003, č. j. 15 Co 401/2003-44, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Současně poučil účastníky, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné.
Na doručení tohoto usnesení odvolacího soudu reagovali žalovaní (právě s poukazem na nepřípustnost dovolání) podáním z 28. 7. 2003, které je, jak žalovaní výslovně potvrdili v následném podání z 8. 3. 2004, „odvoláním k Nejvyššímu soudu proti usnesení 15 Co 401/2003-44 ze dne 27. 6. 2003, Krajského soudu Č. B. pobočka Tábor“.
Odvolání je podle §201 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. O odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů rozhodují soudy krajské; vrchní soudy jsou soudy odvolacími v případě odvolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně (§10 OSŘ). Naproti tomu (pravomocné) rozhodnutí odvolacího soudu lze, pokud to zákon připouští, napadnout dovoláním (§236 odst. 1 OSŘ). Soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§10a OSŘ). Jelikož tedy opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání, nýbrž dovolání, občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto pokud je „odvolání“ proti rozhodnutí odvolacího soudu (byť v rozporu s procesními předpisy) podáno, je třeba řízení o něm podle §243c odst. 1 ve spojení s 104 odst. 1 OSŘ zastavit. Tento názor vyslovil dovolací soud už v usnesení ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 7/2001, v němž současně vysvětlil, proč je to právě Nejvyšší soud ČR, jemuž přísluší o zastavení řízení rozhodnout. V podrobnostech lze na zmíněné rozhodnutí odkázat.
Za situace, kdy žalovaní trvají na tom, že jejich podání z 28. 7. 2003 je „odvoláním“ proti rozhodnutí odvolacího soudu, tedy Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než řízení o tomto jejich podání zastavit.
O nákladech tohoto řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) OSŘ tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; žalobcům, jimž by tato náhrada příslušela podle §146 odst. 2 věty prvé OSŘ, totiž v řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu