ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.808.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 808/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) P. S. a B) J. O., proti žalovaným: 1) R. V., 2) Ing. arch. J. L., a 3) F. J., zastoupenému M. J., všem zastoupeným advokátkou, o zaplacení 317.005,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. Zn. 6 C 320/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2002, č. j. 64 Co 28/2002-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 9.225,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. I. G.
Odůvodnění:
Žalobci, kteří se na základě dědického řízení po J. O. stali podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné šestiny) domu čp. 54 v P., a svoje podíly posléze prodali, se na dalších spoluvlastnících domáhali zaplacení níže uvedených částek. Uvedli, že žalovaná 1), která měla podle dohody spoluvlastníků domu řádně spravovat společné finanční záležitosti domu se týkající v souladu s dohodou o výkonu spoluvlastnických práv z 22. 6. 1994, tak nečinila, auditem byly zjištěny závažné nedostatky v jí vedeném účetnictví a žalobci dospěli k názoru, že jim z prostředků získaných hospodařením se společnou věcí náleží žalovaná částka.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. září 2002, č. j. 64 Co 28/2002-154, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. června 2001, č. j. 6 C 320/97-113, ve výroku pod bodem I., kterým byla zamítnuta žaloba „na uložení povinnosti 1. žalované zaplatit každému ze žalobců částku 59.438,40 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1996, 2. žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 59.438,40 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 a 3. žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 39.625,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1996“. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení tvořící spolehlivý podklad pro rozhodnutí, důkazy zhodnotil v souladu se zákonem a věc po právní stránce posoudil správně. Žalobou (nejprve proti žalované 1) vymezili žalobci předmět řízení tak, že požadovali svůj ideální podíl na výnosu domu, jejž žalovaná 1) zaúčtovala na opravu střechy nad rámec dohody spoluvlastníků, a dále ideální podíl z částky vynaložené na rekonstrukci bytu v domě. Pokud se žalobci posléze domáhali nároku z titulu konečného vyúčtování mezi podílovými spoluvlastnictví k datu ukončení spoluvlastnictví, pak tuto změnu žaloby soud prvního stupně při jednání 17. 3. 2000 nepřipustil, i přes připuštění vstupu ostatních podílových spoluvlastníků do řízení na straně žalované 1). Spornou byla otázka, zda vynaloženým nákladům na opravu střechy a rekonstrukci bytu, hodnověrně zjištěným soudním znalcem, předcházela dohoda spoluvlastníků o nakládání s prostředky získanými hospodařením se společnou věcí. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalobců, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na chybné aplikaci §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a shledal nadbytečným zabývat se písemnou dohodou spoluvlastníků o výkonu spoluvlastnických práv či otázkou výnosů ze společné věci a oprávněním s nimi nakládat, což byla podstata námitek žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že odvolací soud při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně vyšel z úvahy prezentované na jeho třetí straně, kterou v dovolání ocitovali. K tomu upozorňují, že na první žalované požadovali vyúčtování k 19. 5. 1997 – ke dni zániku jejich spoluvlastnického práva k domu a prodeje spoluvlastnických podílů. Je tedy zřejmé, že nechtěli žalovat ohledně částky z jedné dílčí události, ale šlo jim o „konečné vyúčtování mezi spoluvlastníky k datu ukončení spoluvlastnictví“; chtěli tedy vztahy mezi spoluvlastníky projednat „komplexně“. Protože jim nebylo kompletní účetnictví k datu podání žaloby vydáno, uvedli pouze dvě operace, které podle jejich názoru neproběhly správně. V souvislosti s tím formulují zásadní právní otázku tak, zda soud prvního stupně vymezil správně předmět řízení jako ideální podíl z výnosu domu, když po žalované 1) žádali účetní stav k 19. 5. 1997 a požadovali tak vydání žalované částky z titulu konečného vyúčtování mezi podílovými spoluvlastníky k datu ukončení spoluvlastnictví. Konstatují, že je lhostejné, zda se domnívali, že jim finanční satisfakce náleží jakožto podíl přesahující dojednanou částku na opravu střechy či jiné části domu nebo to bylo z titulu konečného vyúčtování. Rozhodující bylo, zda jim skutečně nějaká částka ke dni zániku spoluvlastnictví měla být vyplacena či nikoliv. Je nerozhodné, jak svůj nárok formálně nazvali, neboť obsahově šlo o nárok vyplývající z konečného vyúčtování. Další zásadní právní otázka zní, zda podání žaloby o zaplacení finanční částky proti bývalým spoluvlastníkům znamená, že jde o zaplacení částky z titulu konečného vyúčtování mezi podílovými spoluvlastníky k datu ukončení nájmu, byť to v žalobním návrhu není výslovně uvedeno. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní namítají, že žalobci obě svoje právní otázky zakládají na „polopravdách“. V žalobním návrhu z 2. 12. 1997 žalobci nevymezili uplatněný nárok jako nárok z titulu konečného vyúčtování mezi podílovými spoluvlastníky k datu jeho skončení. Jednak to vyplývá z žalobního návrhu, jednak ze zbytečnosti druhé otázky, pokud by si byli jisti svým tvrzením, že žalobní nárok správně vymezili jako nárok z titulu konečného vyúčtování. Podstatnými skutkovými tvrzeními argumentovali v žalobě pouze ke dvěma opravným pracím a k tomu navrhovali důkazy. Žalobci nevymezili předmět řízení jako nárok z titulu konečného vyúčtování a význam první otázky tedy není vůbec dán, když soud prvního stupně takovou otázku ani neřešil a na ní rozhodnutí nezakládal. Ani druhá otázka však není právní otázkou, která by měla pro rozhodnutí obou soudů určující význam a na takové otázce soudy rozhodnutí ve věci samé nezakládaly. Nejde tedy o rozhodnutí soudu, resp. řešení otázek ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Dovolání proto nelze pokládat za přípustné. I kdyby dovolací soud shledal, že jde o dovolání přípustné, pak nelze dospět k závěru, že je důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkazují na §79 a §95 OSŘ a uzavírají, že jestliže pro vymezení předmětu řízení jsou určující skutková tvrzení vyjádřená v žalobě, pak pro toto vymezení není významné, jaký je vzájemný vztah účastníků řízení či období podání žaloby. Vždy je podstatné a určující, jak žalobci svůj nárok vymezili. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno řádně zastoupenými účastníky řízení včas, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Povinností žalobce ve sporném řízení je i vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 OSŘ), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. O jiný předmět řízení jde zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou - při stejném žalobním petitu - vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, viz též R 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O změnu žaloby (§95 OSŘ ) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (R 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z těchto zásad soudy v dané věci vycházely.
Soudy dospěly v nalézacím řízení k závěru, že žalobci původně vymezili uplatněný nárok tak, že jim šlo o zaplacení částky, která měla být ze společných prostředků vynaložena na opravu střechy a rekonstrukci bytu. Toto zjištění se opírá o znění žaloby, vychází z citované judikatury a navíc jde o posouzení předmětu konkrétního řízení a věc z tohoto hlediska nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ.
Dovolatelé dále považují za zásadní otázku, zda podání žaloby o zaplacení finanční částky proti bývalým spoluvlastníkům znamená, že jde o zaplacení částky z titulu konečného vyúčtování mezi podílovými spoluvlastníky k datu ukončení nájmu, byť to v žalobním návrhu není výslovně uvedeno. Platné právo však v případě převodu spoluvlastnického podílu neupravuje celkové vypořádání mezi bývalými spoluvlastníky, jak to činí např. v §149 a násl. ObčZ, a vztahy mezi nimi se opírají o různé právní normy (srov. přiměřeně R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a je opět věcí žalobce, jak předmět řízení vymezí uvedením právně významných skutečností a žalobním návrhem. Posouzení toho, jak v dané věci žalobce předmět řízení vymezil, je věcí soudů v nalézacím řízení a nelze na ně pohlížet jako na zásadní právní otázku.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobců v tomto řízení a z toho, že žalovaným náklady řízení vznikly (§234b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ) Náklady představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 9.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 225,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy celkem 9.225,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu