ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1077.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1077/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. a. s., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 27.011,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 83/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 13 Co 717/2001-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 1. 2000, č. j. 32 C 83/99-20, zamítl žalobu na zaplacení částky 27.011,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v řízení, které vede u Krajského soudu (bývalého krajského obchodního soudu) v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 1592/95 proti S. L., a. s., o zaplacení smluvní pokuty ve výši 83.594,05 Kč, k výzvě soudu zaplatila nejprve dne 27. 9. 1995 soudní poplatek ze žaloby ve výši 3.345,- Kč a poté na základě výzvy ze dne 29. 9. 1998, doručené dne 2. 10. 1998, doplatila dne 9. 10. 1998 soudní poplatek částkou 27.011,- Kč; následně jí soud přípisem ze dne 29. 10. 1998 sdělil, že dne 10. 9. 1998 byl na majetek žalované společnosti prohlášen konkurs. Žádosti žalobkyně o vrácení zaplaceného soudního poplatku soud nevyhověl s odkazem na zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle nějž splatnost poplatku nastala na základě výzvy soudu a přerušením řízení z důvodu nařízeného konkursu nezaniká. Nárok žalobkyně na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu, uplatněný v tomto řízení, neshledal soud opodstatněným s odůvodněním, že soudní výzva k zaplacení soudního poplatku má charakter rozhodnutí (§3 a §12 zákona č. 549/1991 Sb.) a nejedná se tedy o úřední postup; přichází proto v úvahu jen odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu §5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Rozhodnutí o soudním poplatku však v daném případě nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, žalobkyně ostatně nevyužila možnosti podat proti němu řádný opravný prostředek - odvolání (aniž by prokázala nebo tvrdila, že by šlo o případ zvláštního zřetele hodný, u nějž se podání opravného prostředku nevyžaduje) a navíc svůj nárok před podáním žaloby neuplatnila u Ministerstva spravedlnosti. Krajský obchodní soud kromě toho nepochybil, jestliže při vydání usnesení postupoval v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb. Přestože řízení bylo ze zákona přerušeno v důsledku prohlášení konkursu, soud měl povinnost poplatek vyměřit; přerušení řízení znamená, že neběží procesní lhůty, soud by tedy nemohl zastavit řízení pro nezaplacení poplatku a lhůta k jeho zaplacení by počala běžet až po právní moci usnesení o zrušení konkursu, ovšem poplatková povinnost žalobkyně vznikla podáním návrhu na provedení poplatného úkonu. Podle soudu prvního stupně konečně nelze dovodit, že by žalobkyni vznikla škoda, neboť řízení, v němž soudní poplatek zaplatila, je ze zákona přerušeno a není zřejmé, zda a v jaké části jí případně bude soudní poplatek vrácen či v jakém rozsahu jí bude přiznán v rámci náhrady nákladů řízení. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody zakotvené v ustanovení §7, §8 a §15 zákona č. 82/1998 Sb., a konstatoval, že nárok žalobkyně nelze přiznat ani jako bezdůvodné obohacení, když právním důvodem plnění byla podaná žaloba a správná výzva krajského obchodního soudu, přičemž tento důvod přerušením řízení neodpadl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 11. 2001, č. j. 13 Co 717/2001-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry, na něž v odůvodnění odkázal. K odvolacím námitkám žalobkyně doplnil, že přerušením řízení podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, všechny procesní úkony, provedené v řízení po prohlášení konkursu, ztrácejí relevanci. Jestliže je řízení přerušeno, nekonají se jednání a neběží lhůty podle občanského soudního řádu, a pokud se v řízení pokračuje, začnou běžet znovu. Účinky přerušení řízení se však podle odvolacího soudu nevztahují na řízení ve věcech poplatků, které je upraveno zvláštními předpisy a v němž soud vystupuje jako správce daně; úkony soudu při vyměření a vymáhání soudního poplatku nejsou procesními úkony ve smyslu občanského soudního řádu a nemohou v žádném případě ohrozit smysl přerušení řízení ex lege. Odvolací soud proto postup Krajského obchodního soudu v Ostravě v řízení ve věci poplatku v právní věci vedené pod sp. zn. 18 Cm 1592/95 rovněž neshledal v rozporu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval tu část ustanovení §13a zákona o soudních poplatcích, která nabyla účinnosti až dne 1. 4. 1995 (poplatková povinnost podle dovolatelky vznikla podáním žaloby dne 30. 11. 1994), aby se vyhnul vyvození právních závěrů z ustanovení o aplikaci občanského soudního řádu v řízení ve věcech poplatků. Dovolatelka má za to, že uplatňování občanského soudního řádu v řízeních ve věcech poplatků bylo nutně vyvoditelné i před vydáním zákona č. 36/1995 Sb. Podle dovolatelky dále odvolací soud neuvádí logický postup, který jej přivedl k závěru, že účinky přerušení řízení podle ustanovení §111 odst. 1 o.s.ř. se nevztahují na řízení ve věcech poplatků, které je upraveno zvláštními předpisy, pokud tyto zvláštní předpisy takovou otázku výslovně neupravují. Má za to, že se nevypořádal s otázkou povahy výzvy k zaplacení soudního poplatku, existencí či neexistencí zákonné možnosti podat proti výzvě opravný prostředek, ani skutečností, zda podání žalobkyně podle obsahu nesplňuje náležitosti opravného prostředku. Soudy podle dovolatelky nesprávně zhodnotily obsah výzvy k zaplacení soudního poplatku, a to jak samostatně, tak v souvislosti s ustanovením §5 o.s.ř., když žalobkyně byla nesprávně poučena o následcích nezaplacení soudního poplatku. Argument soudů o nutnosti zaslat výzvu k zaplacení poplatku s ohledem na běh prekluzívní lhůty považuje dovolatelka za nesprávný, neboť jednak tříletá lhůta začíná plynout až poslední den roku, v němž se stal poplatek podle §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích splatným (přičemž není splatný dosud), jednak se jedná o lhůtu promlčecí, s ohledem na obsah §4 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Podaná žaloba přestala být předčasnou (pokud jí vůbec kdy byla) nejpozději dne 31. 7. 1999 uplynutím šestiměsíční lhůty od podání výzvy ze dne 26. 1. 1999. Pokud by žalobkyně byla ze strany krajského obchodního soudu informována o prohlášení konkursu na majetek tehdejší žalované, v řízení by dále nečinila žádné úkony, především by neplatila soudní poplatek. V důsledku nesprávného postupu soudu dovolatelka zbytečně vynaložila částku 27.011,- Kč (resp. 30.356,- Kč) na soudním poplatku, který nebyl a dosud není splatný. S ohledem na změnu zákona o soudních poplatcích lze důvodně předpokládat, že po zpětvzetí žaloby ve věci sp. zn. 18 Cm 1592/95 soud za daného stavu dovolatelce jako žalobkyni vrátí nikoliv pouze polovinu, ale celý zaplacený poplatek; škodu na straně dovolatelky tak bude představovat pouze finanční újma daná nemožností s částkou 30.356,- Kč nakládat. Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě nic nebránilo na základě výzvy částku 27.011,- Kč poukázat žalobkyni zpět jako omylem zaplacenou, resp. zaplacenou v důsledku nesprávného poučení soudu. Dovolatelka uzavřela, že krajský obchodní soud v rozporu s ustanovením 13 zákona o konkursu a vyrovnání informoval o prohlášení konkursu na majetek tehdejší žalované dne 10. 9. 1998, usnesením ze dne 26. 10. 1998 až poté, co žalobkyně zaplatila podle výzvy soudu ze dne 28. 9. 1998 soudní poplatek, ačkoliv o návrhu na prohlášení konkursu několik let věděl a usnesení o prohlášení konkursu bylo již dne 10. 9. 1998 úředně vyvěšeno. Nesprávným postupem spočívajícím v samotném vydání výzvy k zaplacení soudního poplatku a dále nesprávným poučením ohledně následků nezaplacení přivedl žalobkyni k zaplacení dosud nesplatného poplatku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o.s.ř.“).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 7. 11. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy podle předpisu dosavadního (rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 31. 1. 2000, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je též přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §239 o.s.ř. Odvolací soud však ve výroku rozsudku o návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání učiněném před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nerozhodl a přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. tak nezaložil. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu lze za podmínek §§237 - 239 ve znění účinném do 31. 12. 2000 podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni“, šlo jen o obecné upozornění na předpoklady přípustnosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Samotné poučení ovšem nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno například proto, že závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemůže-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že zákon jeho přezkoumání vylučuje. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu i v dané věci.
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Není-li byť jediná z těchto podmínek splněna, odpovědnost státu není dána.
Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, v plném rozsahu potvrzené rozhodnutím odvolacím soudem, který se se všemi v něm uvedenými důvody ztotožnil, je založeno na závěru, že nebyly splněny základní podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Soudy obou stupňů dovodily, že bývalý Krajský obchodní soud v Ostravě v řízení o věci vedené pod sp. zn. 18 Cm 1592/95 postupoval v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., že nejde o případ odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, neboť výzva k zaplacení soudního poplatku má charakter rozhodnutí, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a že žalobkyně proti němu ani nepodala řádný opravný prostředek (odvolání) a svůj nárok neuplatnila u Ministerstva spravedlnosti. Konečně soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na straně žalobkyně nelze dovodit vznik škody ve výši odpovídající částce zaplaceného soudního poplatku, neboť předmětné řízení je ze zákona přerušeno a není zřejmé, zda se vůbec majetkový stav žalobkyně o takovou částku snížil, neboť lze předpokládat, že soudní poplatek jí bude vrácen v dalším průběhu řízení. Řešení otázek, které dovolatelka v dovolání označuje za zásadně právně významné, se nemůže v jejích poměrech projevit kladně, nepodléhá-li dovolacímu přezkumu otázka vzniku škody jako jedné z podmínek odpovědnosti státu za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby. Žalobkyně totiž pro řešení této otázky dovolání nepodala, naopak v dovolání připouští, že poté, co jí bude soudní poplatek vrácen na základě zpětvzetí žaloby v předmětném řízení, bude škoda představována pouze újmou spočívající v tom, že s částkou zaplacenou na soudním poplatku nemohla disponovat (taková újma však nebyla předmětem řízení). Za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje nedostatek odpovědnosti státu za škodu rovněž v neexistenci vzniku škody jako jedné z podmínek, nemohou ostatní v dovolání vymezené právní otázky vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť při nesplnění uvedené podmínky nelze odpovědnost žalované dovodit, ani kdyby dovolací námitky byly důvodné.
Protože z obsahu spisu nevyplývá (dovolatelka to ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (per analogiam), neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2004
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení : Jana Štěpánková