ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1346.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1346/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 977/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2002, č. j. 44 Co 506/99-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 24. 5. 1999, č. j. 7 C 977/98-22, zamítl žalobu na zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu a nezákonným rozhodnutím v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, vedeném u Okresního soud v Blansku pod sp. zn. E 915/93.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2002, č. j. 44 Co 506/99-32, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, 1/ zda škodou ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. je situace, kdy soudem přiznaná pohledávka sice trvá, ale je nevymahatelná, 2/ zda nesprávným úředním postupem ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. je nenařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí v přiměřené lhůtě, ačkoli podklady pro to existovaly, 3/ zda nesprávným úředním postupem ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. je nesplnění oznamovací povinnosti soudu podle §9 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění účinném k 14. 9. 1996. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že dokud trvá pohledávka, škoda nevznikla, nýbrž považuje za rozhodující, zda pohledávka je či není reálně vymahatelná. Poukazuje na to, že návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného podala v září 1993 a výkon rozhodnutí byl nařízen až usnesením ze dne 13. 2. 1996, tedy téměř za dva a půl roku. Průtahy vznikly na straně soudu a jelikož se nejedná o skutkově ani právně složitou věc, soud porušil čl. 38 odst. 2 Listiny a ust. §6 o. s. ř. a porušením zásady rychlosti řízení se dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před účinností zákona č. 30/2000 Sb. a rovněž odvolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, postupoval Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do 45.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen, a to aniž by byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř., a aniž by žalobkyně vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila (§239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2004
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu