ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2255.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 2255/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce T. D. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 87.163,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 111/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2002, č. j. 12 Co 465/2002-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích mezitímním rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, č. j. 5 C 111/2001-44, vyslovil, že je po právu nárok žalobce na náhradu škody, který uplatnil ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Šlo o škodu vzniklou rozhodnutím o vazbě, v níž strávil dobu od 21. 1. 1999 do 30. 11. 1999, po kterou mu měl ujít zisk z podnikatelské činnosti ve výši 55.000,- Kč; na náhradě nákladů trestního řízení měla žalobci vzniknout škoda ve výši 32.163,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 19. 1. 1999 vyšetřovatelem Policie ČR, Okresním úřadem vyšetřování D., pod ČVS: OVV 33/99, sděleno obvinění pro trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 tr. zák. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. 2 Nt 102/99, byl v souvislosti s tímto trestním stíháním vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., který byl spatřován v obavě, že žalobce se bude trestnímu stíhání, v němž mu hrozí uložení vysokého trestu (současně je stíhán pro trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák.), vyhýbat tím, že uprchne nebo se bude skrývat, a to zejména za situace, kdy projevil před svědky úmysl odcestovat z České republiky, v níž neměl vyřízeny formality potřebné k pobytu, a zdržoval se na různých adresách. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 1 T 94/99, byl žalobce podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby pro trestný čin pohlavního zneužívání zproštěn, neboť skutek se nestal (jeho otcovství k dítěti bylo vyloučeno znaleckým posudkem), přičemž na základě usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 1999 byl dne 30. 11. 1999 propuštěn na svobodu. Podle soudu z provedeného dokazování (zejména z obsahu trestních spisů 1 T 94/99 a 2 T 135/99) nevyplývá, že by žalobce jako obviněný dával najevo vůli území České republiky opustit nebo mařit trestní řízení zahájené pro trestný čin porušování autorského práva soustavnými změnami pobytu bez řádné evidence. Nedostatek v evidenci trvalého či přechodného pobytu ani žádost o vízum odůvodněnou obchodní cestou do Spolkové republiky Německo nelze považovat za snahu vyhnout se trestní odpovědnosti. Podle soudu je třeba rozlišovat zavinění vazby v souvislosti s jiným trestným činem, pro který bylo sděleno obvinění, a kde mělo hrozit zmaření trestního procesu, a důvody, pro něž soud o vazbě může rozhodnout. Existuje-li obava ze zmaření trestního stíhání tím, že by obviněný uprchl, skrýval se, nebo působil na svědky anebo hrozí pokračování v trestné činnosti, jde o naplnění objektivních předpokladů, které opravňují soud rozhodnout o vazbě, avšak z hlediska předpokladů §12 zákona č. 82/1998 Sb. je zavinění vazby hlediskem subjektivním a je tedy třeba ho zkoumat ve vztahu k těm časovým souvislostem, kdy bylo o vazbě rozhodováno. Žalobce sice ke dni sdělení obvinění pro trestný čin pohlavního zneužívání již neměl úředně evidované oprávnění k přechodnému pobytu, ale nemohl předpokládat, že bude trestně stíhán pro tento trestný čin a že mu bude sděleno obvinění. Je sice pravdou, že se původně k trestnému činu pohlavního zneužívání doznal a že dokonce předtím nabádal nezletilou M. V., aby ho označila za otce očekávaného dítěte, avšak ani vlastní uznání trestné činnosti kladené stíhané osobě za vinu není vazebním důvodem a nemůže tedy být ani zaviněním obviněného, kterým by si vazební stíhání způsobil; tato okolnost podle soudu navíc není z trestního spisu dostatečně prokazatelná.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 3. 2002, č. j. 12 Co 140/2002-63, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Z obsahu trestního spisu 1 T 94/99 vyplývá, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání poté, kdy ho nezletilá M. V. označila za otce dítěte, které v té době očekávala. Sám žalobce nepopřel, že tuto nezletilou nabádal k tomu, aby ho za otce očekávaného dítěte označila. Za tohoto stavu sám zavinil nejen trestní stíhání pro závažnou trestnou činnost, pro kterou ho ohrožovala sazba až 8 let, ale zavinil i uvalení vazby, když nepožádal o prodloužení pobytu na území ČR a naopak žádal o vízum do ciziny. Soud prvního stupně pominul, že v tomto řízení mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí trestního soudu o uvalení vazby. Jestliže sám žalobce i před znalci z oboru psychiatrie a sexuologie připouštěl, že v opilosti mohl mít intimní styk s nezletilou M. V., jejíž výpověď byla znaleckými posudky hodnocena jako věrohodná, pak si podle odvolacího soudu sám zavinil nejen zahájení trestního stíhání, ale také uvalení vazby. Za tohoto stavu žalobci právo na náhradu škody způsobené výkonem vazby podle §12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nenáleží, a to ani za situace, kdy byl obžaloby pro trestný čin podle §242 odst. 1 tr. zák. zproštěn.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. 6. 2002, č. j. 5 C 111/2001-74, zamítl žalobu na zaplacení částky 87.163,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poukázal na odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu, podle nějž si žalobce obvinění z trestného činu pohlavního zneužívání a uvalení vazby zavinil sám, protože nezletilá ho označila za otce dítěte, které očekávala, poté, co ji sám nabádal, aby tak učinila. Žalobce si nepožádal o prodloužení pobytu na území České republiky a žádal naopak o vízum do ciziny, takže rozhodnutí o uvalení vazby bylo pouze důsledkem jeho chování. Podle soudu tedy žalobce nemůže mít právo na náhradu škody v důsledku vykonané vazby ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 7. 2002, č. j. 12 Co 465/2002-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shrnul, že podstatou sporu je posouzení, zda si žalobce zavinil vlastním jednáním uvalení vazby. Z důkazního řízení vyplynulo, že proti žalobci již bylo vedeno trestní stíhání pro trestnou činnost, související s jeho podnikáním, a že žalobce požádal o vízum do ciziny a nezdržoval se na adrese, na které byl hlášen k trvalému pobytu. Při šetření, které bylo provedeno ještě před zahájením trestního stíhání pro trestný čin podle §242 tr. zák. po vytěžení policistou, žalobce doznal, že měl s nezletilou M. V. intimní styk; toto vyjádření učinil za přítomnosti tlumočníka. Ještě před vzetím do vazby totéž vypověděla nezletilá M. V. a označila žalobce za otce dítěte, které očekávala. Za tohoto stavu bylo právem zahájeno trestní stíhání proti žalobci a žalobce si toto stíhání i vzetí do vazby podle odvolacího soudu zavinil sám, neboť byl již před vznesením obvinění trestně stíhán pro jiný trestný čin a s ohledem na podanou žádost o vízum hrozilo nebezpečí, že zmaří trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání a uprchne. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že žalovaná v souladu s ustanovením §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. neodpovídá za škodu, jejíž úhrady se žalobce domáhá.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Podle dovolatele nelze vycházet z toho, že si vazbu, nařízenou z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř., zavinil tím, že požádal o vízum do ciziny. Učinil tak ještě před zahájením trestního řízení a realizoval tím pouze své základní občanské právo na volný pohyb. Nepožádání o prodloužení pobytu na území ČR rovněž nemůže být považováno za zavinění vazby, neboť je právem každého občana rozhodovat o svém pobytu. Podle dovolatele ani nabádání k označení za otce dítěte nezletilou nemůže být považováno za zavinění trestního stíhání, protože nebylo prokázáno, že by žalobce věděl o tom, že nezletilé je méně než 15 let. Samotné zavinění trestního stíhání navíc nemůže být zaměněno se zaviněním vazby tak, jak učinil odvolací soud. Za nesprávný považuje dovolatel též názor odvolacího soudu, že pro zavinění vazby svědčí závěry znaleckých posudků o věrohodnosti poškozené. Žalobce nikdy svůj pobyt nezatajoval a neskrýval se, o čemž svědčí i skutečnost, že byl orgány policie bez problémů zadržen. Dovolatel se ztotožňuje s mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 11.2001 a odkazuje na jeho odůvodnění. Trestní stíhání a zejména vazba představují mimořádně závažný zásah do práv každého občana a nelze připustit, aby nesprávně postiženému občanu bylo upřeno právo na náhradu škody bez společensky závažných důvodů. Mezi takové důvody by mohlo patřit, např. v případě útěkové vazby, skrývání se obviněného nebo uprchnutí do ciziny. V posuzované věci však zavinění, ani ve formě nedbalosti, nebylo prokázáno, a vazba byla nařízena z důvodu pouhé obavy, odůvodněné konkrétními skutečnostmi, jenž nelze podřadit pod ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Soudy v občanskoprávním řízení jsou podle přesvědčení dovolatele vázány rozhodnutím trestního soudu o vazbě, tedy důvody uvedenými v usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. 2 Nt 102/99. Odvolací soud se podle dovolatele dopustil pochybení, pokud považoval za zásadní důkazy obstarané před zahájením trestního stíhání, když pro vzetí do vazby jsou ve smyslu trestního řádu rozhodné pouze důkazy obstarané po zahájení trestního stíhání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není opodstatněné.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle §12 odst. 1 písm. a) tohoto zákona právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.
Pro posouzení, zda si obviněný vazbu zavinil sám, jsou významné skutečnosti, které byly důvodem pro vzetí obviněného do vazby, příp. pro její trvání či prodloužení. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že tyto skutečnosti jsou odlišné od skutečností, jež jsou předpokladem zahájení trestního stíhání, které se podle §160 tr. ř. zahajuje, nasvědčují-li konkrétní skutečnosti tomu, že byl spáchán určitou osobou trestný čin (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1002/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 106, roč. 2003). Zavinění obecně spočívá v úmyslu (přímém či nepřímém) nebo v nedbalosti (vědomé či nevědomé). Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení §12 odst. 1 nevyžaduje určitou formu zavinění vazby, postačuje k naplnění tohoto předpokladu i jen nevědomá nedbalost. U nevědomé nedbalosti jde o to, že dotyčný nevěděl, že může svým jednáním způsobit určitý následek, ačkoliv to vzhledem k okolnostem předvídat mohl nebo měl, a to samozřejmě za předpokladu schopnosti dotyčného rozeznat následek svého jednání a své jednání ovládnout či od něj upustit. Zavinění obviněného na vzetí do vazby ve smyslu posledně citovaného ustanovení znamená, že jeho zaviněné jednání (alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) bylo důvodem k podání a vyhovění návrhu na jeho vzetí do vazby, popř. k jejímu prodloužení. Není proto z hlediska posledně citovaného ustanovení významné to, zda jednání obviněného vyvolalo podezření, že byl spáchán trestný čin, a zda naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž to, zda jeho chování bylo důvodem k obavě zakládající důvod, pro který byl vzat do vazby.
Podle §67 tr. ř. (ve znění účinném ke dni 21. 1. 1999, kdy byl žalobce vzat do vazby, tj. před novelou č. 265/2001 Sb.) obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo c) že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Podle této úpravy je vazba prostředkem k zajištění obviněného [tj. osoby, jíž bylo sděleno (vzneseno) obvinění] pro účely trestního řízení ze zákonem stanovených důvodů (§67 tr. ř.). Vazba z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. (tzv. útěková vazba), který byl v případě žalobce shledán, má zabránit tomu, aby se obviněný vyhýbal trestnímu stíhání, případně výkonu trestu zejména tím, že uteče do zahraničí nebo se bude ukrývat v tuzemsku. Vzetí do vazby je přípustné, jen jsou-li zjištěny konkrétní skutečnosti, které jsou dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodnění obavy z některého či více následků uvedených v písm. a), b), c) ustanovení §67 odst. 1 tr. ř.
V posuzovaném případě byl žalobce vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. 2 Nt 102/99, poté, co mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 tr. zák. Soud shledal vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. v tom, že za situace, kdy je žalobce stíhán pro trestný čin porušování autorského práva, hrozí mu v řízení vedeném pro trestný čin pohlavního zneužívání uložení vysokého trestu; protože zároveň neměl žalobce v pořádku formality pro pobyt v České republice, zdržoval se na různých adresách a vyjádřil se před svědkyní V. V. o svém úmyslu odcestovat z České republiky, dovodil soud, že je obava, že se bude trestnímu stíhání vyhýbat tím, že uprchne nebo se bude skrývat.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalobce v blíže neurčeném období před vzetím do vazby požádal nezletilou M. V., aby jej označila za otce dítěte, jehož narození očekávala, přestože věděl, že otcem dítěte není (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá). Ačkoliv dovolatel popírá, že věděl, že jde o osobu mladší patnácti let, z provedeného dokazování (především z obsahu trestního spisu) vyplynul opak, neboť sám žalobce vypověděl, že dívka navštěvuje základní školu; o jejím věku tedy nepochybně informován byl. Poté, co jej nezletilá za otce svého dítěte skutečně označila, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání a ještě v jeho počátcích žalobce ve svých výpovědích pohlavní styk s nezletilou nevyloučil. Není pochyb o tom, že žalobce si uvedeným jednáním zavinil (i vzhledem k dalším okolnostem) vzetí do vazby. Podezření ze spáchání závažného trestného činu totiž proti své osobě vyvolal v době, kdy byl již trestně stíhán pro trestný čin porušování autorského práva, v důsledku čehož mu v okamžiku rozhodování o vazbě hrozil vysoký trest. Zároveň tak učinil v době, kdy neměl legalizován pobyt na území České republiky, zdržoval se na více místech republiky a žádal současně o vízum do Spolkové republiky Německo; navíc se před matkou nezletilé zmínil o trestním stíhání pro porušování autorských práv a o svém úmyslu opustit Českou republiku, což vyplynulo ze sdělení V. V. zachyceného v úředním záznamu, které později ve své svědecké výpovědi potvrdila. Souhrn těchto okolností, s nimiž byl soud rozhodující o vazbě obeznámen a na jejichž základě shledal vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., vyvolal tedy svým zaviněným jednáním žalobce, a je proto správný závěr odvolacího soudu, že si tak zavinil vzetí do vazby a že mu tudíž nárok na náhradu škody nenáleží.
Za důvodnou nelze považovat dovolací námitku, že skutečnosti rozhodné pro vzetí žalobce do vazby nebyly zjištěny řádným procesním způsobem, jestliže soud rozhodující o vazbě vyšel z důkazů obstaraných před zahájením trestního stíhání. Konkrétní skutečnosti významné pro rozhodování o vzetí do vazby musí být samozřejmě opatřeny postupem přípustným podle trestního řádu a tím je nejen dokazování, nýbrž zejména na počátku řízení i postup podle §158 odst. 3 tr. řádu ústící v úřední záznam, který se zakládá do spisu, o obsahu tzv. vysvětlení, jímž dotázaná osoba odpovídá na dotazy vyšetřovatele nebo policejního orgánu (srov. Šámal, P., Král V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, zejména bod 4. na str. 856, bod 2, str. 857 a bod 5. str. 332). Úřední záznam proto může sloužit i ke zjištění skutečností významných pro posouzení existence vazebního důvodu na straně obviněného (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 3 To 884/2000, publikované pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu