ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.255.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 255/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně E. Š., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. V. V., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 12 C 140/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č. j. 30 Co 296/2003-114, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č. j. 30 Co 296/2003-114, spolu s usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. března 2003, č. j. 12 C 140/99-127, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí jedné ideální poloviny blíže specifikovaných pozemků v k. ú. B. a stavebního objektu na stav. parc. č. 2/2 tamtéž, s odůvodněním, že žalovaná jí odpovídá za škodu způsobenou nesplněním povinností, k nimž se zavázala v souvislosti se zastupováním žalobkyně při vydání těchto nemovitostí na základě restitučních předpisů. Protože však nebránila zájmy žalobkyně, ale pouze své vlastní, dosáhla tak toho, že nemovitosti byly vydány jako restituentce pouze jí (účastnice jsou sestry), a proto se žalobkyně domáhá vydání jedné ideální poloviny těchto nemovitostí s tím, že podle ustanovení §442 odst. 2 obč. zák. dává zákon přednost nahrazení škody ve věcech tam, kde je to možné a kde to přichází v úvahu.
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 11. 3. 2003, č. j. 12 C 140/99-127, žalobu podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Dospěl k závěru, že mezi popsanými rozhodujícími skutečnostmi a žalobním petitem (návrhem rozsudečného výroku) je logický rozpor. Žalobní petit nevychází z vylíčení rozhodujících skutečností, kterým by odpovídal výrok ukládající plnění, ale z okolností jiných, které nejsou v žalobě tvrzeny. Tento nedostatek žaloby podle soudu brání pokračování v řízení a jejímu věcnému projednání, přičemž se ho nepodařilo odstranit ani postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř.; k výzvě soudu sice právní zástupce žalobkyně doplnil tvrzení a odůvodnění o naléhavém právním zájmu žalobkyně na určovacím výroku, avšak logický rozpor mezi tvrzením o způsobené škodě a navrženým rozsudečným výrokem na určení vlastnictví neodstranil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2003, č. j. 30 Co 296/2003-134, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že podání je neurčité mimo jiné tehdy, jestliže sice obsahuje určité údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor, například tehdy, nevychází-li žalobní petit z vylíčení rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto. V žalobním petitu se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí ideální poloviny označených nemovitostí, neboť podle jejího názoru by škoda měla být nahrazena na věcech, a to konkrétně nemovitostmi, které žalovaná neprávem získala celé. Rozhodnutí o určení vlastnictví je přitom deklaratorním rozhodnutím o určení vlastnického práva, které by konstatovalo, že žalobkyně je skutečně vlastnicí předmětných nemovitostí [§80 písm. c) o.s.ř]. Aby takovému žalobnímu petitu mohlo být vyhověno, musela by žalobkyně tvrdit a prokázat, že jednak má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a jednak, že nastaly takové skutečnosti, na které právo váže nabytí vlastnictví k daným nemovitostem. Nic takového však podle odvolacího soudu žalobkyně netvrdí ani neprokazuje. Rozhodující skutečnosti vylíčila tak, že žalovaná jí svým protiprávním jednáním způsobila škodu spočívající v tom, že nezískala podle restitučních zákonů polovinu nemovitostí, které byly vydány pouze žalované; domáhá se proto náhrady škody vydáním ideální poloviny nemovitostí, které žalovaná sama v restituci neprávem získala. Vylíčení rozhodujících skutečností tedy odpovídá žalobě na splnění povinnosti, vyplývající z porušení práva, zatímco žalobní petit směřuje k určení vlastnického práva; žaloba je proto neurčitá, a tedy vadná, pro logický rozpor mezi vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním petitem. Soud prvního stupně tudíž postupoval správně, jestliže po výzvě a poučení ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř žalobu podle §43 odst. 2 odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky je nesporné nejen ze samotné žaloby, ale i ze všech dalších podání, že předmětnou žalobou vůči žalované uplatnila nárok na náhradu škody, přičemž náhradu požadovala v petitu žaloby nikoli v penězích, ale ve věcech (v příslušném podílu na nemovitostech, o které „byla žalovanou poškozena“). Žalovaná získala ideální polovinu předmětných nemovitostí na úkor žalobkyně, které nezbyla jiná možnost, jak tento protiprávní stav napravit, než se domáhat určení, že je vlastníkem ideální poloviny těchto nemovitostí. V řízení bylo podle dovolatelky prokázáno, že žalobkyně i žalovaná měly být spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí (měla jim být vydána v rámci restituce do spoluvlastnictví každé jedna ideální polovina) a že se tomu tak nestalo jen díky „podvodnému“ jednání žalované. Dovolatelka tedy nevidí rozpor v tom, že na jedné straně v žalobě tvrdí způsobenou škodu a v petitu navrhuje určení, že je spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí. Takový požadavek vychází z toho, že zákon dává přednost nahrazení škody ve věcech tam, kde je to možné a kde to přichází v úvahu (§442 odst. 2 obč. zák.). Žalobkyně byla jednáním žalované poškozena - připravena o ideální polovinu předmětných nemovitostí, proto náhradu škody uplatňuje touto formou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud se žalobkyně domáhá náhrady škody, její žalobní petit by měl znít na povinnost něco plnit, bez ohledu na to, zda by šlo o náhradu škody v penězích nebo ve věcech. Má za to, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že nenastaly skutečnosti, ke kterým právo váže nabytí vlastnického práva k daným nemovitostem. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 3 o.s.ř., je opodstatněné.
Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vadu žaloby, spočívající v rozporu mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem.
Podle ustanovení §42 odst. 4 věty první o.s.ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.
Podle ustanovení §79 odst. 1 věty první a druhé o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Podle věty třetí citovaného ustanovení tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Žaloba musí kromě dalších náležitostí obsahovat i vylíčení rozhodujících skutečností. Žalobce musí uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. tak, že je skutkový děj nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 135/2003). Logickým rozporem je míněn zejména případ, kdy požadavek vyplývající ze žalobního petitu neodpovídá tomu, jak je vymezen ve vylíčení skutkových okolností, např. nesouhlasí-li výše či způsob plnění.
V posuzované věci se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě označeným a žalobu odůvodnila tím, že žalovaná ji měla zastupovat na základě plné moci v restitučních řízeních, avšak zajistila projednání části restitučních nároků pouze ve svůj prospěch. Žalobkyni tak měla vzniknout škoda v hodnotě jedné poloviny podílu na všech postupně vydávaných nemovitostech, jejíž náhrady se domáhá požadavkem, aby jí škoda byla nahrazena ve věcech (§442 odst. 2 obč. zák.); proto navrhla, aby soud určil, že je vlastnicí jedné poloviny v žalobě specifikovaných nemovitostí.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 12. 2002, č. j. 12 C 140/99-124, žalobkyni vyzval k doplnění žaloby o odůvodnění aktivní legitimace žalobkyně a tvrzení i odůvodnění jejího naléhavého právního zájmu na určovacím výroku, a dále k odstranění rozporu mezi žalobním tvrzením o způsobené škodě a navrhovaným výrokem. V přípisu ze dne 13. 1. 2003 žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce mimo jiné argumentovala, že určovací žaloba je formou uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu §442 odst. 2 obč. zák., a s odkazem na toto ustanovení pak také uvedla, že nevidí rozpor mezi tvrzením o způsobené škodě a petitem, v němž navrhuje určení, že je vlastníkem ideální poloviny uvedených nemovitostí.
Za této situace je zřejmé, že důvody pro odmítnutí žaloby dány nebyly. Ve vylíčení rozhodujících skutečností žalobkyně vymezila skutek, který je předmětem řízení tak, že jej nelze zaměnit s jiným, aniž byla povinna jej právně kvalifikovat. Jestliže se na tomto skutkovém základu domáhá náhrady škody (spočívající v tom, že nenabyla do vlastnictví uvedené nemovitosti) za použití žalobního petitu odpovídajícího určovací žalobě ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., která k uplatnění nároku na náhradu škody není určena, není vylíčení skutkových okolností věci v logickém rozporu s žalobním petitem, neboť petit odpovídá představě žalobkyně, jak se domoci svých práv, jejichž porušení popisuje v žalobě. Okolnost, že tato představa nemusí být správná a že takové žalobě nelze podle hmotného práva vyhovět, nepředstavuje vadu žaloby, která by bránila pokračování řízení. Rovněž argument odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, není důvodem pro odmítnutí žaloby, nýbrž pro její zamítnutí.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu