ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.459.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 459/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. M., M., proti žalované České republice – Č. n. b., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 124/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2003, č. j. 13 Co 235/2003-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody za znehodnocení akcií A. P., a. s. (dále jen „AGB“), s tím, že je vlastníkem dvou kusů kmenových akcií v nominální hodnotě po 100.000.- Kč, které jsou téměř bezcenné v důsledku nesprávného úředního postupu Č. n. b. (dále jen „ČNB“) jakožto ústředního orgánu státní správy, která zanedbala své povinnosti při výkonu bankovního dohledu. Svým rozhodnutím ze dne 17. 9. 1996 zavedla ČNB v A. P., a. s., nucenou správu, což ale nevedlo k obnovení stability a likvidity banky, nýbrž nesprávný způsob výkonu nucené správy vedl k tomu, že bance byla odebrána licence a banka se dostala do likvidace. Nesprávný úřední postup spatřuje žalobce v diskriminaci akcionářů oproti vkladatelům, v rozdělení bankovní licence rozhodnutím ze dne 14. 3. 1997, v prodeji tzv. zdravé části AGB, v odprodeji nemovitostí AGB za podhodnocenou cenu a v dalším jednání nuceného správce, který neplnil své povinnosti. V době ukončení nucené správy činila cena akcií jen několik procent nominální hodnoty, proto žalobce na státu požaduje náhradu škody ve výši 200.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 2. 2003, č. j. 19 C 124/2001-26, žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě zjištění, že AGB, jejímž je žalobce akcionářem, je zapsána v obchodním rejstříku, dne 19. 11. 1997 byla zapsána nucená správa dle rozhodnutí ČNB a od 7. 10. 1998 je banka v likvidaci, která dosud neskončila, obvodní soud dovodil, že žaloba je předčasná. Jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu podle ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. je vznik škody, a protože likvidace AGB nebyla dosud ukončena, nelze postavit najisto, zda a jaká škoda žalobci vznikla, neboť není známa výše likvidačního zůstatku. Likvidátor má nadále povinnost vymáhat na dlužnících banky plnění ve prospěch likvidačního zůstatku a případná odpovědnost státu může přicházet v úvahu jen tehdy, nebudou-li nároky žalobce vůči bance uspokojeny při její likvidaci.
K odvolání žalobce Městský soud Praze rozsudkem ze dne 4. 7. 2003, č. j. 13 Co 235/2003-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem o předčasnosti žaloby, neboť vznik majetkové újmy žalobce nebyl prokázán. Pokud žalobce presumuje, že z likvidace nezůstane po uspokojení věřitelů pro akcionáře žádný likvidační zůstatek, je tento jeho závěr předčasný, neboť teprve nebude-li možno v rámci likvidace uspokojit nárok žalobce jako nárok přímý, nastane okamžik, kdy bude možno uplatnit nárok na náhradu škody podle ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb., případně podle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., a bude na místě zkoumat další podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Zdůrazňuje, že žaloba nesměřovala vůči škodě vzniklé likvidací AGB, ale byla namířena proti činnosti žalované v době výkonu nucené správy v AGB v letech 1996 až 1998 a škoda byla spatřována v rozdílu hodnot akcií před zavedením nucené správy a po jejím skončení. Zjištěním tohoto rozdílu se soudy nezabývaly a nedostatečně zjištěným skutkovým stavem se tak dopustily vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně okamžiku, kdy lze zažalovat, a namítá, že otázka vzniku škody způsobené činností nuceného správce nemůže nijak záviset na okolnostech, které nastaly nebo nastanou po ukončení nucené správy, tedy ani na výsledku likvidace. Dovolatel dále namítá, že řízení je zatíženo vadami, neboť soudy obou stupňů se nezabývaly zjištěním vzniku škody, ačkoli žalobce k tomu navrhoval příslušné důkazy, a nedostatečně tak zjistily skutkový stav. Dále soudu vytýká, že se nevyrovnal s otázkou běhu promlčecí doby. Žalobce se již ke dni skončení nucené správy dozvěděl, že mu škoda vznikla, neboť hodnota jeho akcií se propadla, a také, kdo za vzniklou škodu odpovídá. Pokud by nezažaloval do tří let od ukončení nucené správy, žalovaná by mohla důvodně namítat promlčení jeho nároku. Proto soud měl přerušit řízení a vyčkat skončení likvidace a nikoliv zamítnout žalobu a vytvořit tak překážku věci rozsouzené. Poukazuje rovněž na právní úpravu konkursu a likvidace banky, podle které je likvidátor banky jmenován a odvoláván pouze na návrh ČNB, která tak má rozhodující vliv na způsob a rychlost provádění likvidace banky. Žalovaná se může své odpovědnosti vyhýbat protahováním likvidace, což je dle dovolatele v rozporu s ústavními principy rovnosti a odpovědnosti státu za škodu způsobenou orgánem státu při výkonu veřejné moci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci; trvá na tom, že žádnou povinnost neporušila a postupovala v souladu se zákonem o bankách. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení s právnickým vzděláním ve smyslu ust. §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobce jako akcionář likvidované akciové společnosti na žalované domáhá.
Vznik škody na straně poškozeného je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotného práva. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jestliže škoda neexistuje v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, byl nárok na její náhradu uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a případně její výší.
Jestliže probíhá likvidace akciové společnosti, majetková újma, spočívající v poklesu tržní hodnoty akcií, vzniká jejím akcionářům při skončení likvidace, neboť tato škoda se odvíjí od výsledné hodnoty podílu akcionáře na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Škoda, za níž lze na dalších subjektech požadovat náhradu, nevzniká akcionáři již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu, nýbrž majetková újma vznikne akcionáři, jestliže se jeho majetek (představovaný akcií) zmenšil, tj. jeho podíl na likvidačním zůstatku je menší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Není proto rozhodující - a to i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - zda v určitém období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy v akciové společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který by bylo možno vyčíslit. Dokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, vlastnící její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená. Mezi tato práva patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. §155 odst. 1 obchodního zákoníku).
Ve vztahu k jiným subjektům, než je akciová společnost, lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií, uplatňovat až poté, co tato újma akcionáři vznikla, tedy po vypořádání práv akcionáře vůči akciové společnosti v likvidaci. To platí i v případě, že náhrada škody je požadována po státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem jeho orgánů. Zásadně je totiž třeba vycházet z toho, že pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti orgánu, za nějž nese stát odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka, vzniká mu škoda jakožto předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody proti státu.
Rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žalobu z důvodu, že škoda neexistuje v době, kdy soud rozhoduje o nároku na její náhradu, netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že žalobci ještě nevznikla škoda, spočívající ve ztrátě tržní hodnoty jeho akcií, je správný a v souladu s hmotným právem a za této situace je správný i jeho závěr, že z tohoto důvodu nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí splněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti státu za škodu. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Ostatně tato otázka byla dovolacím soudem obdobně řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2546/2003).
Pokud žalobce namítá, že soud se nevypořádal s otázkou promlčení jeho nároku, nemá řešení této otázky zásadní právní význam pro rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby. Obecně lze poznamenat, že o vzniku škody se poškozený nemůže dozvědět dříve, než škoda vznikla. Vznik škody pak nelze ztotožňovat s událostí, jež vedla ke vzniku škody.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitka dovolatele, že soud neprovedl jím navržené důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu, je dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. V dané věci však dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu