ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.546.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 546/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 980/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Co 1949/2003 - 176, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen a ohledně částky 26.640,- Kč s příslušenstvím změněn, se z a m í t á; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
7.325,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 80.000,- Kč jako náhrady škody za koně V., jehož byl vlastníkem a jenž v důsledku pracovního přetěžování v době, kdy jej měl žalovaný v nájmu, onemocněl tak, že musel být utracen.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 22. 3. 2001, č. j. 5 C 980/2000 - 45, žalobu na zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce, jenž byl vlastníkem zdravého a práce v lese schopného koně V., ústně pověřil M. M., aby v době, kdy žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody a nemohl o koně pečovat, jej pronajal žalovanému. Dne 11. 6. 1999 byla mezi M. M. jako “majitelem” a žalovaným jako nájemcem uzavřena písemná dohoda o pronájmu koně na dobu neurčitou “a to nejméně do konce srpna 1999”, v níž byl ujednáno měsíční nájemné a dále, že nájemce hradí náklady spojené s provozem koně (krmení, kování, veterinární péči); v poznámce je pak uvedeno, že kůň bude ustájen u P. K. Předmětného koně uvedeného dne převzal od M. M. žalovaný společně se svými spolupracovníky P. K. a L. S. a M. M. byl vrácen dne 5. 9. 1999 ve stavu, který podle veterinárních lékařů v důsledku vážného onemocnění (schvácení kopyt) vylučoval jeho další využití pro práci v lese, a v zájmu ukončení jeho utrpení musel být utracen, k čemuž dal žalobce dne 11. 9. 1999 souhlas; dopisem ze dne 15. 9. 1999 pak žalovaného vyzval k náhradě vzniklé škody ve výši 68.000,- Kč. Dále vzal soud za prokázané, že kůň byl ustájen u P. K., který s ním pracoval v lese se souhlasem žalovaného. Veterinární lékaři MVDr. Ch. a MVDr. N., kteří koně ošetřovali a soudem byli vyslechnuti jako svědci, vyloučili, že by příčinou onemocnění koně byla intoxikace špatným krmivem nebo infekce; ke třetí možné příčině onemocnění spočívající v přetěžování koně se nemohli blíže vyjádřit. Soud prvního stupně posoudil dohodu ze 11. 6. 1999 jako smlouvu o nájmu věci uzavřenou mezi žalobcem “prostřednictvím M. M.“ a žalovaným a dovodil, že došlo-li k totálnímu poškození pronajatého koně v důsledku toho, že musel být přetížen v době, kdy s ním se souhlasem žalovaného pracoval P. K., odpovídá žalovaný jako nájemce koně za škodu vzniklou žalobci podle ust. §863 odst. 1 obč. zák., neboť škoda byla způsobena osobou, jíž žalovaný umožnil k pronajaté věci přístup, a nebyla projevem náhody. Protože ke vrácení koně došlo dne 5. 9. 1999 a nárok na náhradu škody byl u soudu uplatněn až dne 5. 9. 2000, došlo k jeho prekluzi podle ust. §683 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 9. 2001, č. j. 22 Co 1476/2001 - 74, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a na rozdíl od něj dovodil, že M. M., který nebyl vlastníkem koně, nebyl oprávněn uzavřít písemnou dohodu o jeho pronájmu se žalovaným vlastním jménem, nýbrž jako zástupce žalobce na základě hmotněprávní plné moci, kterou mu žalobce udělil (§31 odst. 1 obč. zák.), což mělo být ze smlouvy patrno (§32 odst. 1 obč. zák.). Jestliže tento zákonný požadavek nebyl splněn, je dohoda ze dne 11. 6. 1999 neplatná bez ohledu na to, že M. M. jako jednající osobě byla žalobcem udělena plná moc. Z tohoto důvodu uložil Krajský soud okresnímu soudu, aby se věcí zabýval z hlediska obecných ustanovení o náhradě škody (§415, §420 obč. zák.).
Okresní soud v Jindřichově Hradci po doplnění řízení dalšími důkazy rozsudkem ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 C 980/2000 - 148, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s 10 % úrokem od 16. 7. 2000 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalších 40.000,- Kč s příslušenstvím a 7 % úroku z částky 40.000,- Kč od 16. 7. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel z důkazů provedených v původním řízení a dále ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce MVDr. K. Š., CSc. a z jeho výpovědi zjistil, že konkrétní příčinu onemocnění koně V. nelze přesně zjistit; vyvolávající příčinou mohlo být uhnání koně v klusu či cvalu, dlouhé pochody po tvrdé podložce na pracoviště, podání studené vody přehřátému koni, pracovní přetěžování aj., a to nepochybně v době, kdy kůň byl u nájemce. Za vážnou ošetřovatelskou nedbalost považuje znalec okolnost, že veterinární lékař byl přivolán opožděně a že lékařský dohled nebyl zajištěn kontinuálně. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu shledal okresní soud písemnou dohodu o pronájmu koně ze dne 11. 6. 1999 neplatnou. Na základě skutkového zjištění, že M. M. vystupoval při jednání se žalovaným jako vlastník koně, který jej od žalobce koupil, avšak dosud nezaplatil, a že mezi žalobcem, který byl ve vězení, a žalovaným neproběhlo žádné jednání ohledně pronájmu koně, dále dovodil, že mezi účastníky nebyla nájemní smlouva, ať již ústně či konkludentně, uzavřena. Jedná se tudíž mezi nimi o vztah mimosmluvní a nárok žalobce na náhradu škody se řídí obecnými ustanoveními o náhradě škody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., neboť žalovaný tím, že koně převzal, avšak přenechal jej na práci a do péče jiné osoby, u níž došlo k onemocnění koně, porušil prevenční povinnost počínal si tak, aby nedošlo ke vzniku škody na majetku žalobce (§415 obč. zák.), když dostatečně nezajistil péči o svěřené zvíře, ač byl srozuměn s tím, že za něj nese odpovědnost, a toto jeho jednání je v příčinné souvislosti se vznikem škody žalobci. Při určení výše škody vycházel z hodnoty koně stanovené znaleckým posudkem znalce MVDr. K. Š., CSc. ke dni jeho převzetí žalovaným na částku 80.000,- Kč, od níž odečetl částku 13.360,- Kč, kterou žalobce po utracení koně obdržel jako hodnotu masa; celková škoda tedy činí částku 66.640,- Kč. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaný způsobil škodu z nedbalosti a že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady soudem podle ust. §450 obč. zák., jež shledal v okolnosti, že žalobce, který se ocitl v situaci, kdy se nemohl o koně postarat, souhlasil se svěřením koně žalovanému, ač mu bylo známo, že nemá zkušenosti s prací s koňmi. Povinnost žalovaného k náhradě škody snížil o částku 26.640,- Kč a žalovanému proto uložil povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č. j. 22 Co 1949/2003 - 176, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 13.360,- Kč s příslušenstvím a 7 % úroku z částky 40.000,- Kč od 16. 7. 2000 do zaplacení a 7 % úroku z částky 26.640,- Kč od 16. 7. 2000 do zaplacení potvrdil, v zamítavém výroku ohledně částky 26.640,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 26.640,- Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že mezi účastníky jde o vztah mimosmluvní, který je třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody. Shodně s okresním soudem dovodil, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle ust. §415 a 420 obč. zák., neboť porušil prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, když bylo prokázáno, že koně převzal, přenechal jej na práci v lese svědkům K. a S., přestože si musel být z okolností vědom, že mu kůň byl svěřen, aby se o něj řádně staral. Odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody soudem podle §450 obč. zák., neboť nebylo zjištěno, že poměry žalovaného jsou výjimečně nepříznivé a v řízení ani nevyšly najevo jiné okolnosti, jež by užití moderačního práva odůvodňovaly.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 40.000,- Kč s přísl. potvrzen a ohledně částky 26.640,- Kč s přísl. změněn tak, že žalobě bylo vyhověno, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem soudu, že při užívání žalobcova koně žalovaným se jednalo o vztah mimosmluvní a že mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva, neboť tento závěr byl učiněn na základě skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že jako nájem nazvali přezkoumávaný vztah účastníci řízení a rovněž i svědci K., M. i S., že písemná smlouva, byť ji soud shledal neplatnou, vyjadřuje vůli účastníků, kteří ji podepsali, uzavřít nájemní vztah, že svědek M. M. pobíral nájemné a žalovaný hradil náklady spojené s “provozem koně”; nesprávný je i skutkový závěr soudu, že M. M. vystupoval jako vlastník koně. Podle názoru dovolatele vyplývá z provedených důkazů, že žalovaný věděl, že vlastníkem koně nebyl M. M., že žalobce, který byl ve výkonu trestu odnětí svobody, jej pověřil k zastupování při jednání se žalovaným o uzavření smlouvy o nájmu, že mezi žalobcem a M. M. nebyla pochybnost o tom, že kůň je ve vlastnictví žalobce, a že M. M. sdělil žalovanému, že k uzavření smlouvy potřebuje souhlas žalobce. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o nájmu koně na základě ústního pověření, jímž žalobce zmocnil M. M.; lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody tedy žalobci propadla a na vztah účastníků nelze aplikovat ust. §415 a §420 obč. zák. Dále namítá, že i kdyby se o nájemní vztah nejednalo, nebyly předpoklady obecné odpovědnosti žalovaného za škodu naplněny. I v tomto ohledu vychází rozhodnutí odvolacího soudu z nesprávného skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, že koně od M. M. převzal žalovaný a že mu byl svěřen. Podle dovolatele naopak z výpovědi žalovaného a P. K. a S. vyplynulo, že u jednání s M. M. byli přítomni všichni tři a že dne 11. 6. 2003 koně převzal P. K., který jej pak měl ve faktické péči a v lese s ním pracoval. Tvrzení svědka M., že mu žalovaný slíbil, že se o koně bude starat a hlídat ho, proto nemůže mít žádný právní význam. Dovolatel nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním, že dostatečně nezajistil péči o svěřeného koně a že v důsledku toho vznikla žalobci škoda; poukazuje na to, že jej fakticky nepřevzal, neměl ho u sebe a kromě toho nelze ze znaleckého posudku dovodit, že onemocnění koně vyvolala osoba, která se o něj starala a že by tato osoba porušila svoji prevenční povinnost. Nesprávný je rovněž názor odvolacího soudu, že v daném případě není namístě použití ust. §450 obč. zák. Namítá, že jeho osobní poměry nebyly v průběhu řízení zjišťovány, a má za to, že v daném případě snížení náhrady škody odůvodňují okolnosti vzniku škody, spočívající v tom, že příčinu onemocnění koně nelze přesně určit a že osoba, která o koně pečovala, učinila vše, aby ke škodě nedošlo, neboť veterinární lékařka byla přivolána ihned po zjištění příznaků onemocnění, byly plněny její pokyny a posléze byl přivolán i jiný lékař. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém velmi podrobném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a proti měnícímu výroku podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu z důvodů v dovolání uplatněných a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav a že provedené důkazy nesprávně hodnotil. Dovolatel tedy uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 písm. o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazù nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, anebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatkù, které vyplynuly z přednesů účastníkù nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že M. M. vystupoval jako vlastník koně, učinil již soud prvního stupně (odvolací soud v tomto směru jeho skutkové závěry jako správné převzal) - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výpovědi žalobce, svědků M. M. a P. K. a dále z obsahu písemné dohody ze dne 11. 6. 1999, v níž je jako “majitel koně” označen M. M. Okolnost, že koně převzal od M. M. dne 11. 6. 2003 žalovaný za účasti svědků P. K. a S. a že mu kůň byl svěřen do péče, byl učiněn rovněž z výpovědi svědka M. M., který uvedl, že byl žalobcem pověřen koně svěřit pouze žalovanému, jenž o něj projevil zájem, že mu žalovaný slíbil, že se o koně bude starat a hlídat ho, a dále i z výpovědi samotného žalovaného, jenž uvedl, že mu bylo známo, že jen jemu má žalobce v úmyslu koně přenechat k užití a péči o něj.
Za účelem posouzení příčin onemocnění předmětného koně a nutnosti jeho utracení, tedy ke zjištění příčin vzniku škody (a její výše), vyžádal soud prvního stupně v souladu s ust. §127 o. s. ř. posudek znalce z oboru zemědělství - odvětví chov hospodářských zvířat, veterinářství se specializací veterinární medicína MVDr. K.Š., CSc. a znalce vyslechl. Příčinu vzniku laminitity u koně V. nelze podle znalce přesně a s naprostou jistotou určit; vyvolávající příčinou mohlo být uhnání koně v klusu či cvalu, dlouhé pochody po tvrdé podložce na pracoviště, podání studené vody přehřátému koni, pracovní přetěžování aj., přičemž příčina, která onemocnění vyvolala, nepochybně vznikla v době, kdy kůň byl u nájemce. Za vážnou ošetřovatelskou nedbalost považuje znalec zejména okolnost, že veterinární lékař byl přivolán opožděně a že lékařský dohled nebyl zajištěn kontinuálně. Skutečnosti rozhodné pro závěr soudu, že nebyla dostatečně zajištěna péče o svěřeného koně byly v řízení náležitým způsobem zjištěny a tento závěr má oporu v provedeném dokazování.
Uvedená skutková zjištění jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení provedeny. Hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.) není samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.
V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, nebo že by tato zjištění byla v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, tedy uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena platná smlouva o nájmu koně a odpovědnostní vztah mezi nimi je proto třeba posuzovat podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody a že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 (§415) obč. zák. byly v daném případě splněny.
Za stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že písemná dohoda o nájmu koně ze dne 11. 6. 1999 uzavřená mezi M. M. jako “majitelem koně” a žalovaným, je neplatná (tento závěr dovolatel nezpochybňuje), a současně z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalobce jako pronajímatel uzavřel se žalovaným jako nájemcem nájemní smlouvu v jiné než písemné formě, vycházely soudy obou stupňů při právním posouzení věci zcela správně z názoru, že nárok žalobce na náhradu majetkové újmy, spočívající v hodnotě koně (jenž onemocněl tak, že musel být utracen), není nárokem z odpovědnosti za škodu podle §683 obč. zák., nýbrž je nárokem na náhradu škody podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu (§420 obč. zák.). Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat, že na danou věc neaplikoval ust. §683 odst. 2 obč. zák., které pro uplatnění nároku na náhradu škody na pronajaté věci stanoví 6 měsíční prekluzivní (propadnou) lhůtu.
Odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle §415 a §420 obč. zák. na základě skutkového zjištění, že žalovaný převzal od M. M. (za přítomnosti svědků P. K. a S.) zdravého a v lese práce schopného koně ve vlastnictví žalobce, kterého následně přenechal svědkovi P. K. na práci v lese, ač si musel být vědom toho, že kůň mu byl svěřen a že je jeho povinností se o něj řádně starat, avšak této povinnosti nedostál, když kůň byl M. M. vrácen dne 5. 9. 1999 s vážným onemocněním (vyvolaným nesprávným zacházením s koněm v době, kdy byl ustájen u P. K. a jím používán na práci v lese), jež zejména pro opožděné přivolání lékařské pomoci a diskontinuální lékařský dohled nemohlo být vyléčeno, takže kůň musel být utracen. Aplikace ust. §415 a §420 obč. zák. na daný skutkový stav je přiléhavá, neboť žalovaný porušil tzv. prevenční povinnost zakotvenou v ust. §415 obč. zák. ukládající každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a na životním prostředí, a správný je i závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaného nahradit žalobci škodu, která mu byla způsobena v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalovaného.
Za nedůvodnou je rovněž nutno považovat námitku dovolatele týkající se použití moderačního práva soudu podle §450 obč. zák.
Podle §450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, že důvody zvláštního zřetele hodné, jež by mohly zejména spočívat v okolnostech, za kterých ke škodě došlo, v majetkových poměrech účastníků, popřípadě ve společenském významu škody, v řízení nevyšly najevo. Krajskému soudu nelze ani vytýkat, že majetkové poměry žalovaného nebyly v řízení zjišťovány, neboť ohledně nich žalovaný jako účastník řízení vypovídal již před soudem prvního stupně; pokud odvolací soud dovodil, že nejsou výjimečně nepříznivé, lze se s tímto názorem ztotožnit. Z obsahu spisu se pak podává, že žalobce používal koně V. na práci jako zdroj své obživy a v důsledku toho, že kůň musel být utracen, byl určitou dobu bez zaměstnání. Ztotožnit se nelze ani s názorem dovolatele, že v daném případě snížení náhrady škody odůvodňují okolnosti vzniku škody, když ze skutkových zjištění vyplývá, že k onemocnění a utracení koně muselo dojít proto, že s ním v době, kdy byl mimo dispozici žalobce, nebylo náležitě zacházeno, že lékařská pomoc byla přivolána opožděně a lékařský dohled nebyl zajištěn kontinuálně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadených výrocích o věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, majícími povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v ust. §236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání žalovaného, pokud směřuje proti těmto výrokům, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 7.250,- Kč (odměna z částky určené podle §3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1, bod 5, a snížená podle §18 odst. 1 vyhlášky), a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč, celkem tedy 7. 325,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24.listopadu 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu