ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.631.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 631/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. p. h. m. P., akciové společnosti, o 141.964,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 1/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č. j. 17 Co 289/2003 - 121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu vznikla na jeho osobním automobilu (jehož byl vlastníkem) při dopravní nehodě dne 6. 5. 1998 v P. K havárii vozu, řízeného jeho dcerou, došlo v důsledku skvrny od nafty, která se rozlila po celé šířce vozovky z kanystru vypadlého z manipulačního autobusu žalovaného. Na této skvrně došlo ke smyku vozidla, jeho nárazu do zábradlí a ke škodě na vozu, která znaleckým posudkem vyžádaným žalobcem byla stanovena částkou 141.964,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 2. 2001, č. j. 30 C 1/2000 - 38, žalobu na zaplacení částky 141.964,- Kč s 26 % úrokem od 5. 6. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování, v jehož průběhu vyslechl žalobce, jeho dceru I. K., svědka M. K., který nehodu pozoroval, svědky J. R. a V. B. (řidiče manipulačních autobusů), svědka J. B., garážmistra žalovaného, a provedl důkaz záznamem o poruchách autobusů a vyšetřovacím spisem Policie ČR, MOP P., vyšel ze zjištění, že dne 6. 5. 1998 v P. došlo v důsledku rozlití nafty na vozovce k dopravní nehodě vozidla žalobce, řízeného jeho dcerou, a dalších dvou vozidel; za neprokázané však považoval skutková tvrzení žalobce, že rozlití nafty na vozovku způsobili zaměstnanci žalovaného. Řidička vozidla totiž pouze vypověděla, že vjela na skvrnu na vozovce a v okamžiku, kdy se vozidlo stalo neovladatelné, spatřila na silnici autobus DP bez čísla, a výpověď očitého svědka M. K. nevyzněla přesvědčivě. Kromě toho v řízení nebylo prokázáno, že by kritického dne některý z řidičů žalovaného vyvezl při důkladných opatřeních z garáží Ř. nádobu s naftou. Nárok žalobce na náhradu škody, jenž posuzoval podle §427 obč. zák., proto neshledal opodstatněným.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2002, č. j. 17 Co 416/2001 - 67, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud po opakování provedených důkazů (§213 odst. 2 o. s. ř.), jmenovitě spisem Policie ČR, č. j. OŘ5 722/MO5-Př-98, a výslechem svědků K., K., R. a B. dospěl ke skutkovému závěru odlišnému od soudu prvního stupně, že bylo prokázáno protiprávní jednání pracovníků žalovaného, jež spočívá ve znečištění vozovky naftou, která se rozlila z kanystru vypadlého z manipulačního autobusu, a v tom, že jeho řidič nezabránil vzniku škody, neboť se nepostaral o nápravu, tj. o očištění vozovky a varování řidičů, kteří k místu znečištění přijížděli. Výpověď očitého svědka události M. K. považoval odvolací soud za zcela věrohodnou, neboť o tom, že viděl z autobusu žalovaného, který zastavil mimo stanici, vystoupit mechanika, jenž se vrátil pro kanystr, a že na místě, kde barel zůstal ležet, se vytvořila ropná skvrna, na níž havarovalo auto žalobce a posléze i další dvě auta, i o tom, že autobus po první nehodě odjel, vypovídal shodně jako před orgány policie týden po nehodě, a jeho výpověď není v rozporu s dalšími provedenými důkazy (zejména s výpovědí svědkyně K.). Naproti tomu neuvěřil výpovědi svědka R., který uvedeného dne v kritické době jel s manipulačním autobusem žalovaného v P., neboť v době vyšetřování věci mu hrozil jak pracovněprávní, tak i případě trestněprávní postih. Odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu je co do základu dána podle §420 obč. zák., neboť pracovníci žalovaného svým jednáním porušili povinnost uvedenou v ust. §415 obč. zák., a v důsledku tohoto jednání vznikla škoda na vozidle žalobce. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou výše škody, a za tím účelem, aby vyžádal znalecký posudek.
Obvodní soud pro Prahu 7 po provedení důkazu znaleckým posudkem rozsudkem ze dne 4. 12. 2002, č. j. 30 C 1/2000 - 95, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 2. 2003, č. j. 30 C 1/2000 - 110, řízení ohledně částky 89.964,- Kč s příslušenstvím zastavil, neboť v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 52.000,- Kč s 26 % úrokem od 5. 6. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá podle §420 obč. zák. za škodu vzniklou žalobci na jeho vozidle, neboť řidič autobusu žalovaného se dopustil protiprávního jednání, spočívajícího ve znečištění vozovky a v tom, že nezabránil vzniku škody, když se nepostaral o očištění vozovky a nevaroval řidiče přijíždějící k místu znečištění, čímž porušil povinnost zakotvenou v ust. §415 obč. zák. Při určení výše škody na vozidle vycházel soud ze znaleckého posudku znalce Ing. J. S., který skutečnou škodu způsobenou předmětnou havárií určil částkou 52.000,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2003, č. j. 17 Co 289/2003 121, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, v napadeném vyhovujícím výroku ohledně částky 52.000,- Kč potvrdil, ve výroku o příslušenství jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 52.000,- Kč od 20. 3. 1999 do zaplacení, a žalobu o zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 26 % ročně od 5. 6. 1998 do 19. 3. 1999 a úroku z prodlení ve výši 14 % ročně od 20. 3. 1999 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a vůči státu. Odvolací soud k návrhu žalobce znovu vyslechl svědka M. K. a vzhledem k tomu, že o všech rozhodných skutečnostech vypovídal objektivně a od svých předchozích výpovědí před soudem a před orgány policie se neodchýlil a protože jeho výpověď je v souladu s dalšími provedenými důkazy (s výpovědí svědkyně K. i s obsahem vyšetřovacího spisu, ze kterého je patrné, že při prohlídce autobusu v garážích žalovaného policie zjistila na boku autobusu stříkance, které mohly pocházet od nafty), uzavřel, že věrohodnost tohoto svědka nebyla zpochybněna. S právními závěry soudu prvního stupně se proto ztotožnil; odlišný názor zaujal jen ohledně příslušenství pohledávky, neboť žalovaný se do prodlení dostal až následujícím dnem po doručení výzvy k náhradě škody.
Proti tomu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by k vylití nafty na vozovku došlo zaviněným jednáním jeho pracovníků. Poukazuje na to, že svědek K. ve své výpovědi uvedl, že neviděl, že by z projíždějícího autobusu vypadl kanystr s naftou, nýbrž jen to, že z něj vystoupili dva muži, kteří se vrátili pro nějakou nádobu, a že v místě havárie tří aut viděl na vozovce skvrnu po naftě. Vylití nafty z manipulačního autobusu považuje dovolatel za prakticky nemožné, neboť jednak se v něm nafta nepřeváží, a i kdyby ji řidič odcizil v garáži, je velmi nepravděpodobné, že by kanystr s naftou převezl přes kontrolu, že by kanystr umístil u otevřených dveří autobusu a že by během krátké doby vyteklo na vozovku větší množství nafty. Podstatné rozpory jsou i ve výpovědích svědků, neboť svědek K. uvedl, že k nehodě došlo až poté, kdy autobus z místa nehody odjel, naproti tomu svědkyně K. uváděla, že v době, kdy dostala smyk, viděla projíždět v zatáčce autobus DP. Podle jeho názoru neměli zaměstnanci žalovaného důvod činit nějaká preventivní opatření, neboť v době, kdy projížděli místem, kde následně došlo k haváriím, žádná skvrna od nafty na vozovce nebyla; jinak by autobus žalovaného musel rovněž havarovat. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, za nějž jedná osoba s právnickým vzděláním, a že je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodu v dovolání uplatněného a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav a že provedené důkazy nesprávně hodnotil a neodstranil mezi nimi rozpory. Je tedy zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 písm. o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, anebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů §213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné důkazy sám, a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění.
V posuzované věci odvolací soud po opakování důkazů učinil v souladu s ust. §213 o. s. ř. vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního stupně, ze kterých pak při právním posouzení věci vycházel již v rozhodnutí, jímž dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil; odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu tak bylo výsledkem opakování již provedených důkazů. Podkladem pro odlišná skutková zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem ( §213 odst. 1, 2 o. s. ř.). Takto zjištěný skutkový stav věci nedoznal změny ani po dalším opakování důkazu výslechem svědka M. K. v odvolacím řízení při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, jímž žalobě na zaplacení částky 52.000,- Kč s přísl. bylo vyhověno.
Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že z projíždějícího autobusu žalovaného vypadl kanystr, z něhož se na vozovku rozlila nafta, jehož správnost dovolatel zpochybňuje, odvolací soud učinil jednak z opakovaného výslechu svědka M. K., který vypověděl, že viděl z autobusu označeného logem DP, jenž zastavil mimo stanici, vystoupit mechanika, který se vrátil pro kanystr, a že na místě, kde barel zůstal ležet, se vzápětí nacházela ropná skvrna, na níž havarovalo auto žalobce a posléze i další dvě auta, a dále na základě záznamu, obsaženého ve vyšetřovacím spise policie, která šetřením v garážích zjistila prohlídkou manipulačního autobusu, s nímž uvedeného dne jel řidič R., stříkance pod pravým předním blatníkem a kolem něj, které mohly pocházet od nafty. Uvedené skutkové zjištění je tedy podloženo důkazy, které byly provedeny již v původním řízení před odvolacím soudem a jež nebyly zpochybněny ani opakovaným výslechem svědka M. K. v odvolacím řízení. S výpověďmi svědků M. K. a K. se odvolací soud vypořádal v rámci hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a žádné rozpory v nich neshledal, neboť oba výslovně uvedli, že v době havárie prvého vozu byl autobus žalovaného ještě na místě. Hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.) není samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.
V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu