ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.748.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 748/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému JUDr. V. K., advokátovi, za účasti K., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 2,044.071,- Kč s příslušenstvím a 5.609,- Kč měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 258/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, č. j. 54 Co 401/2003-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 5. 2000, č. j. 25 C 258/99-37, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném, který ho jako advokát zastupoval v řízení o odškodnění nemoci z povolání, zaplacení částky 2,044.071,- Kč s 21% úrokem z prodlení a placení měsíční renty ve výši 5.609,- Kč od 3. 7. 1995, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, č. j. 54 Co 403/2000-60, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení s tím, že pro posouzení otázky, zda žalobci vznikla majetková újma v důsledku pochybení advokáta při jeho zastupování v soudním řízení, je nutné objasnit, zda byly splněny zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody na zdraví žalobci v předchozím řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, č. j. 25 C 258/99-127, žalobu na zaplacení částky 2,044.071,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 8. 2. 1997 do zaplacení a na placení měsíční renty ve výši 5.609,- Kč od 3. 7. 1995 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce udělil dne 12. 6. 1995 žalovanému plnou moc k zastupování ve věci odškodnění nemoci z povolání proti jeho bývalému zaměstnavateli (D., s. p., SJL, o. z. P.). Žalovaný sepsal a podal žalobu, v níž z titulu náhrady škody na zdraví (nemoci z povolání) požadoval zaplatit žalobci na bolestném 504.000,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1,176.000,- Kč, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 5. 9. 1989 do 31. 12. 1995 částku 361.911,- Kč a za ztrátu na výdělku z důvodu invalidity 5.609,- Kč měsíčně od právní moci rozsudku. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č. j. 14 C 159/95-39 zamítnuta, když soud, který vycházel zejména ze znaleckého posudku MUDr. E. H., CSc., dospěl k závěru, že u žalobce se nejedná o nemoc z povolání a u žádného z jeho onemocnění není dána příčinná souvislost mezi výkonem práce žalobce u bývalého zaměstnavatele a mezi jeho onemocněním. Odvolání, které žalovaný jakožto zástupce žalobce podal proti tomuto rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 23 Co 204/97-54, odmítnuto, neboť bylo podáno opožděně. Vzhledem k tomu, že žalobce předložil znalecký posudek vypracovaný MUDr. M. N. v roce 1998, podle jehož závěru rakovinové onemocnění dýchacích cest žalobce vzniklo v souvislosti s prací v uranovém průmyslu, vyžádal soud revizní ústavní znalecký posudek, z jehož obsahu jednoznačně vyplynulo, že příčinná souvislost mezi rakovinným onemocněním žalobce a výkonem práce u předchozího zaměstnavatele není dána. Soud věc posoudil podle ust. §420 obč. zák. a §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalovaný sice pozdním podáním odvolání porušil své povinnosti advokáta (§16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.), v řízení však nebyl prokázán vznik škody, když žalobce neprokázal oprávněnost svého nároku na náhradu škody proti svému bývalému zaměstnavateli a v řízení bylo naopak ústavním znaleckým posudkem prokázáno, že rakovinné onemocnění žalobce nemá souvislost s jeho zaměstnáním u bývalého zaměstnavatele. Protože nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody v předchozím řízení, vedeném proti bývalému zaměstnavateli, nejsou dány ani předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci v souvislosti s výkonem advokacie.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 54 Co 401/2003-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními, jež na základě vyčerpávajícího, zejména znaleckého dokazování učinil soud prvního stupně, i s jeho právními závěry. Znalecké dokazování bylo soudem prvního stupně provedeno i hodnoceno správně, tj. v souladu s ust.
§127 a §132 o. s. ř., a jeho závěry nelze zpochybňovat. V řízení nebylo prokázáno, že by v důsledku jednání žalovaného jakožto advokáta vznikla žalobci škoda, jejíž náhrady se domáhá, a za této situace ani argumentace okolnostmi případu, lidskými hledisky a dobrými mravy nemůže obstát.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že znalci sice shodně uzavřeli, že se u něj nejedná o nemoc z povolání a jeho onemocnění není uvedeno v seznamu nemocí z povolání, avšak za situace, že příčina jeho nemoci (rakovina hltanu a mandlí) není jednoznačně známa, neboť se toto onemocnění vyskytuje vzácně, je otázkou, zda toto jeho onemocnění nevzniklo za podmínek vzniku nemocí z povolání. Poukazuje na to, že 17 let pracoval výhradně v uranových dolech, byla u něj překročena povolená expozice o 1600 směn, bylo u něj vyloučeno požívání horkých pokrmů jako jedna z možných příčin vzniku rakoviny hltanu, jeho kouření bylo vyhodnoceno jako zanedbatelné a nebyly zjištěny žádné rodinné dispozice, přičemž onemocněním byly zasaženy orgány v těsné blízkosti plic, a rakovina plic je považována za nemoc z povolání. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Vedlejší účastník na straně žalované se ve svém vyjádření ztotožňuje s rozsudky obou soudů, které má za věcně správné, a namítá, že žalobce se v podstatě domáhá revize vypracovaného revizního posudku. Onemocnění žalobce není běžným onemocněním horníků hlubinných dolů, naopak se u nich prakticky nevyskytuje, tvrzení o překročení povolené expozice o 1600 směn je zavádějící, neboť žalobce vychází z rozsahu expozice stanoveného v době, kdy již v dole nepracoval, v roce 1988 byl právě z důvodu naplnění expozice převeden na jinou práci a znalci v průběhu řízení souvislost zvýšení výskytu zhoubných novotvarů s počtem odpracovaných směn v podzemí uranového dolu jednoznačně vyloučili. Výsledek prvotního sporu, ve kterém došlo k porušení povinnosti advokáta, jakož i výsledek tohoto sporu, závisely na posouzení otázky, zda se u žalobce jedná o nemoc z povolání, což revizní znalecký posudek vyloučil, a není možné opakovaně provádět revize revizních posudků. Napadený rozsudek nemá ve věci zásadní právní význam a vedlejší účastník je názoru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno jinak poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)], neboť v obou případech byla žaloba zamítnuta. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho onemocnění není nemocí z povolání, za níž by odpovídal jeho zaměstnavatel, přestože sám uznává, že znalci se v tomto směru vyjádřili jednoznačně. V dovolání sice uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení jeho důvodů) je však zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr (že se nejedná o nemoc z povolání), s nímž žalobce nesouhlasí a jenž zpochybňuje poukazem na určité okolnosti, které ovšem byly i podkladem při vypracování znaleckého posudku. Je tedy jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, tím méně otázka předložená k posouzení dovolacímu soudu je otázkou zásadního významu.
K právnímu posouzení uplatněného nároku soudy obou stupňů lze toliko poznamenat, že odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je založena na principu objektivní odpovědnosti, tj. bez zřetele na zavinění, a z hlediska §16 tohoto zákona se posuzuje otázka, zda výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně. Soud prvního stupně se proto nadbytečně zabýval úvahou o zavinění žalovaného z hlediska §420 obč. zák., což odvolací soud zcela přehlédl. Nicméně tato nepřesnost v právním posouzení nemá žádný vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, které – shodně se soudem prvního stupně - vychází ze závěru, že vznik škody, která měla být žalobci způsobena, nebyl v řízení prokázán. Vznik škody (v daném případě ztráta nároku žalobce na peněžité plnění proti jeho bývalému zaměstnavateli) je totiž základním předpokladem pro vznik odpovědnosti obecné (§420 obč. zák.) i objektivní, včetně zvláštní odpovědnosti advokáta podle §24 zákona o advokacii.
Jestliže podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci a jestliže dovolatel nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, nýbrž skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, jedná se o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž však nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné; dovolací soud jej proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníku řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu