ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1175.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1175/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobkyně O. S., zast. advokátem, proti žalovanému J. S., zast. advokátem, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 139/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6.1.2003, č.j. 15 Co 593/2002-216, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výrokům I. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6.1.2003, č.j. 15 Co 593/2002-216, se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6.1.2003, č.j. 15 Co 593/2002-216, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.975,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.1.2003, č.j. 15 Co 593/2002-216 potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13.1.2000, č.j. 28 C 139/98-142, jímž tento soud zrušil právo společného nájmu družstevního bytu v P., N. 7; dále odvolací soud změnil uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve výrocích II. a III. tak, že výlučným nájemcem bytu a členkou družstva se stává žalobkyně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále ve výroku IV. svého rozsudku rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že zákonná hlediska pro určení, kdo z bývalých manželů bude nájemcem bytu, nejsou dána, a proto je nutné hodnotit další hlediska, neboť se účastníci o nájmu bytu nedohodli.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když vůbec nehodnotil příčiny rozvratu manželství účastníků. Podle rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 31 C 221/97 zapříčinil rozvrat manželství žalovaný tím, že podléhal hráčské vášni, z níž plynuly i finanční problémy. Dále soud prvního stupně také nesprávně dospěl k závěru, že dcera účastníků má vlastní možnost bydlení, za níž nelze pokládat časově omezené bydlení v podnájmu s dalšími osobami. Dcera účastníků do srpna 2000 pracovala v cizině a za žalobkyní jezdila jen občas, poté dcera účastníků trvale pracuje i bydlí v předmětném bytě se žalobkyní.
Při určení dalšího nájemce bytu, vzhledem k tomu, že hlediska uvedená v ust. §705 odst. 3 obč. zákoníku nejsou dána (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), proto odvolací soud hodnotil další okolnosti, a to zejména příčiny rozvratu manželství, bytovou potřebu zletilé dcery účastníků a zásluhy o získání předmětu nájmu (bytu). Za hledisko podstatné pro rozhodování o dalším nájemci bytu nepokládal odvolací soud zjištění o stěhování věcí žalovaného žalobkyní z předmětného bytu bez jeho vědomí. Jiná hlediska podstatná pro rozhodnutí ve věci nebyla účastníky tvrzena, s výjimkou tvrzení o okolnostech placení nájemného. Finanční poměry obou účastníků jim umožňují platit nájemné a oba se fakticky na této povinnosti podílejí, přičemž v současnosti nájemné platí žalobkyně a žalovaný je přesvědčen, že tím plní své povinnosti za dobu, kdy nájemné neplatila.
Při rozhodování o dalším nájmu bytu odvolací soud hodnotil hledisko účelného využití bytu, zásluh o získání bytu a příčiny rozvratu manželství. Žalobkyni svědčí, že nezavinila rozpad manželství a že byt spolu s nezletilou dcerou účelně využije, žalovanému pak svědčí okolnost, že se zasloužil o získání bytu. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že hledisko zásluh o získání bytu nemůže převážit nad hledisky svědčícími ve prospěch žalobkyně, a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 10.2.2003 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích (výroky I. až IV.) s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je podáváno z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V odůvodnění dovolání dovolatel zejména uvedl, a to ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v ust. §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., že se odvolací soud ve svém dalším rozsudku nezabýval a nevypořádal s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozhodnutí ze dne 11.9.2002, č.j. 26 Cdo 2938/2000-206, ačkoliv je podle §243d o.s.ř. v návaznosti na ust. §226 odst. 1 o.s.ř. vysloveným právním názorem vázán. Právní názor dovolacího soudu, který nebyl podle názoru dovolatele respektován, je v rozsudku dovolacího soudu vyjádřen takto: „Je tedy nutno uzavřít, že odvolací soud nevymezil z okruhu okolností daného případu všechny okolnosti, které jsou podstatné z hlediska právního posouzení věci a že zároveň přiznal podstatný význam hledisku, které takovou povahu nemá (zájem zletilého dítěte na nerušeném užívání bytu). Jeho právní posouzení tak nemůže být posouzením správným ve smyslu ust. §243b odst. 1, 1. věty před středníkem o.s.ř….“
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí, že nezavinila rozpad manželství a byt spolu s dcerou účelně využije a tato hlediska převáží nad hlediskem zásluhy o získání bytu, které svědčí žalovanému (dovolateli), nemůže dovolatel s tímto závěrem souhlasit. Odkazuje na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně a na argumentaci v původním dovolání žalovaného ze dne 14.9.2000.
Dále dovolatel namítá, že pokud odvolací soud v rozsudku uvedl, že při posledním jednání žalobkyně doplnila, že dcera v cizině pracovala do srpna 2000, od té doby žije se žalobkyní v předmětném bytě a pracuje v P., nejedná se o nový důkaz, ale jen o tvrzení žalobkyně, které nebylo ověřováno. Podle dovolatele je z rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že se dopustil stejné chyby, která mu byla vytýkána v rozsudku dovolacího soudu, a to že přiznal podstatný význam hledisku, které takovou povahu nemá – zájem zletilého dítěte na nerušeném užívání bytu.
Dále dovolatel v dovolání uvedl, že žalobkyně svého užívacího práva využila k neoprávněnému stěhování věcí, které byly součástí společného jmění manželů a tím žalovaného vyloučila z možnosti tyto věci užívat a omezila ho tak i v možnosti užívat byt, který postrádal značnou část obvyklého vybavení. Porušování dobrých mravů některým z účastníků sporu je podle dovolatele třeba hodnotit i ve vztahu k předmětu sporu.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 27.5.2003 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a uvedla, že se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Rovněž souhlasí s tím, jaká hlediska vzal odvolací soud při rozhodování o dalším nájmu bytu za významná.
Žalobkyně dále nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se odvolací soud při svém rozhodování nezabýval a nevypořádal s právním názorem vysloveným dovolacím soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Pokud jde o žalovaným tvrzené neoprávněné stěhování věcí, žalobkyně trvá na tom, že se takového jednání nedopustila. Jde-li o jednání účastníků ve vztahu ke společnému majetku, žalobkyně navrhuje k důkazu připojit spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 19 C 142/1998, z něhož vyplývá velmi negativní jednání žalovaného ve vztahu k tomuto majetku.
Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ačkoliv by dovolání žalovaného mělo být projednáno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Na základě výše uvedeného žalobkyně žádá, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je v řízení o dovolání nutné postupovat podle procesních předpisů platných do 31.12.2000.
Podle části dvanácté (přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Obdobné platí podle bodu 15 přechodných a závěrečných ustanovení uvedeného zákona i v případě odvolání.
V posuzovaném případě bylo rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město (soudu prvního stupně) vydáno dne 13.1.2000. Z toho je zřejmé, že odvolání proti tomuto rozhodnutí je třeba projednat a rozhodnout podle procesních předpisů účinných do 31.12.2000 (dále též jen „dosavadní předpisy“). Bylo-li pak rozhodnutí odvolacího soudu vydáno do 31.12.2000, popř. v odvolacím řízení bylo postupováno podle procesních předpisů účinných do 31.12.2000, je třeba v řízení o dovolání taktéž postupovat podle dosavadních předpisů. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že v mezidobí bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno dovolacím soudem a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení a toto další rozhodnutí odvolacího soudu, vydané již po 1.1.2001, bylo znovu napadeno dovoláním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dále posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolatel přípustnost dovolání nesprávně opřel o ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění účinném po 1.1.2001, s odůvodněním, že se jedná o rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. S ohledem na to, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout podle dosavadních předpisů, jak bylo uvedeno výše, je v případě měnících výroků rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
V dovolání dovolatel výslovně uvedl, že dovolání směřuje proti výrokům uvedeným v bodech I., II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ve výroku I. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu č. 3, který sestává ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství a nachází se v přízemí domu v P., N. 7.
Ve výroku II. a III. rozsudku odvolací soud změnil odpovídající výroky rozsudku soudu prvního stupně (výroky II. a III.) tak, že výlučným nájemcem bytu se jako členka družstva stává žalobkyně a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěn náhradní byt (soud prvního stupně určil výlučným nájemcem bytu a členem družstva žalovaného a žalobkyni uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt).
Ve výroku IV. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V případě dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, by bylo dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. a) až g), §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popř v ust. §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel netvrdí, že by předchozí řízení trpělo vadami uvedenými v §237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. a ani dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o.s.ř. neshledal, že by řízení bylo těmito vadami zatíženo, i když nebyly v dovolání uplatněny.7
Přípustnost dovolání nelze proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovodit ani z ust. §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně v rozsudku ze dne 13.1.2000, č.j. 28 C 139/98-142, nerozhodl ve věci jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 30.11.1998, č.j. 28 C 139/98-54 (v obou rozsudcích bylo zrušeno právo společného nájmu bytu, výlučným nájemcem bytu a členem družstva byl určen žalovaný, žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do 15 dnů po zajištění náhradního bytu); soud prvního stupně nebyl též při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, neboť dřívější rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 22.3.1999, č.j. 15 Co 93/99-82, především pro nedostatky ve zjištění skutkového stavu.
Dovolání proti uvedenému výroku I. není přípustné ani podle ust. §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozsudku, že by dovolání bylo přípustné, ani podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., neboť nebyla splněna jedna z podmínek, při jejímž splnění může teprve dovolací soud posuzovat, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání učiněný nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
V případě výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť v těchto výrocích byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání v části, v níž je přípustné, i důvodné, a to z důvodů uplatněných dovolatelem v dovolání.
Dovolatel dovolání podal z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a z důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [správně jde o ust. §241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000].
Obsahově vymezil dovolatel prvý uplatněný dovolací důvod v podstatě tak, že odvolací soud se neřídil právním názorem vysloveným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2002, čj. 26 Cdo 2938/2000-2006, a tedy nerespektoval ust. §243d o.s.ř. v souvislosti s ust. §226 o.s.ř., podle nichž je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem, a tím je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá, že Nejvyšší soud výše uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28.6.2000, č.j. 15 Co 326/2000-187, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud zejména velmi podrobně vysvětlil správnou aplikaci ust. §705 odst. 2 a 3 obč. zákoníku. Především uvedl, že při rozhodování o dalším nájmu bytu se vezme zřetel zejména na zákonná hlediska (zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) a ve shodě s ustálenou soudní praxí se přihlíží podle okolností konkrétního případu jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich zdravotnímu stavu, ke společenskému významu a náročnosti jejich práce, k tomu, který z manželů se zasloužil o získání bytu, k jeho účelnému využití, jakož i k tomu, kdo v bytě bydlí apod. Tato další hlediska v ust. §705 neuvedená mohou převážit nad hledisky zákonnými. Ke konkrétním okolnostem případu poté dovolací soud uvedl, že odvolací soud bral v úvahu příčiny rozvratu manželství, dovolatelovu vyšší zásluhu o získání bytu (byt byl vyměňován) s tím, že s ohledem na dobu, která uplynula od výměny bytu do zániku manželství, nelze tomuto hledisku přiznat povahu hlediska zásadního. Dovolateli přisvědčil v tom, že zájmu zletilého dítěte na nerušeném užívání bytu nelze přiznat rovnocenný význam jako zákonnému hledisku zájmu nezletilých dětí a skutečnost, že v předmětném bytě bydlí též dospělé (zletilé) dítě nájemců, lze hodnotit pouze v rámci úvah o účelném využití bytu. Proto dovolací soud shledal právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nesprávným.
Odvolací soud poté v odůvodnění rozsudku ze dne 6.1.2003, č.j. 15 Co 593/2002-216, uvedl, že zákonná hlediska pro určení dalšího nájemce bytu nejsou dána (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), a proto jako právně významné hodnotil příčiny rozvratu manželství, vyjádřené v rozsudku o rozvodu, podle něhož rozvrat manželství zapříčinil žalovaný. Dále vzal odvolací soud v úvahu, že v předmětném bytě stále zajišťuje svoji bytovou potřebu dcera účastníků J. S., která vyjádřila vůli žít v bytě se žalobkyní; ve prospěch žalobkyně tedy svědčí i hledisko účelného využití bytu. Ve prospěch žalovaného svědčí podle odvolacího soudu zásluha o získání bytu, která nepřesahuje význam účelného využití bytu, neboť žalovaný získal původní byt před více než dvaceti lety a v mezidobí došlo ke dvěma směnám bytu.
Další hlediska, kromě neoprávněného stěhování věcí z bytu žalobkyní a okolností placení nájemného, podstatné pro rozhodnutí ve věci nebyla účastníky tvrzena. Pokud jde o nakládání společným majetkem, nejde podle odvolacího soudu o hledisko podstatné pro rozhodování o dalším nájmu. Bytové a finanční poměry obou účastníků umožňují nájemné platit a oba se na plnění této povinnosti podílejí.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při svém novém rozhodování vycházel z právního názoru vysloveného dovolacím soudem ve zmíněném rozhodnutí a nedošlo tak k porušení ust. §243d odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto konstatoval, že řízení před odvolacím soudem není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a tento dovolací důvod není proto dán.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]. Tento dovolací důvod obsahově vymezil tak, že nesouhlasí se závěrem, že hledisko, které svědčí v jeho prospěch – zásluha na získání bytu – nepřevážilo nad hledisky svědčícími ve prospěch žalobkyně – nezapříčinila rozpad manželství, byt s dcerou účelně využije. Dovolatel v rámci tohoto uplatněného dovolacího důvodu též zpochybnil, že dcera účastníků žije se žalobkyní v předmětném bytě a jde pouze o tvrzení žalobkyně bez ověření. Odvolací soud dále nevzal v úvahu, že žalobkyně neoprávněně stěhovala věci, které byly součástí společného jmění manželů, a tím žalovaného vyloučila z možnosti tyto věci užívat a tím užívat i byt.
Prostřednictvím dovolacího důvodu dle ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení pak jde tedy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, popř. právní normu správně určenou nesprávně vyložil, či ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu o úpravě práv a povinností účastníků k družstevnímu bytu po rozvodu manželství, a to aplikaci ust. §705 odst. 3 obč. zákoníku. Zejména nesouhlasí s tím, že hledisko jeho zásluh o získání bytu odvolací soud neuznal za převažující nad hledisky svědčícími ve prospěch žalobkyně (nezavinila rozpad manželství, byt s dcerou účelně využije).
Podle §705 odst. 3 obč. zákoníku vezme soud při rozhodování o dalším nájmu bytu zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Vedle těchto hledisek, k nimž soud přihlíží vždy, pak v souladu s ustálenou soudní praxí přihlíží podle okolností konkrétního případu i k dalším hlediskům, např. k příčinám rozvratu manželství účastníků, k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k jejich zdravotnímu stavu, k zásluhám o získání bytu, k účelnému využití bytu, k náročnosti jejich práce apod.
Dovolací soud, ve shodě se svým předchozím rozsudkem ze dne 11.9.2002, č.j. 26 Cdo 2938/2000-206, s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že odvolací soud aplikoval ust. §705 odst. 3 obč. zákoníku správně, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů.
Při svém rozhodování odvolací soud správně vycházel, vzhledem k tomu, že zákonná hlediska pro určení dalšího nájemce nebyla dána (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), z dalších právně významných hledisek, a to z příčin rozvratu manželství, účelného využití bytu a zásluh o získání bytu. Význam uvedených hledisek zhodnotil a hledisku zásluh žalovaného o získání bytu správně nepřiznal převažující význam, a to s ohledem na to, že původní byt byl žalovaným získán více než před 20 lety a byl v mezidobí dvakrát směněn. Proto při rozhodování o dalším nájmu bytu byla jako určující shledána hlediska příčin rozvratu manželství a účelného využití bytu, svědčící ve prospěch žalobkyně.
Pokud dovolatel dále namítal, že žalobkyně neoprávněně z bytu stěhovala věci patřící do společného jmění manželů bez jeho vědomí, je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jde o hledisko, které není významné pro rozhodnutí o dalším nájemci bytu a takovéto neshody o společný majetek je nutné event. řešit v jiném řízení.
Jak bylo uvedeno výše, dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. v dovolání zpochybnil, že dcera účastníků žije se žalobkyní v předmětném bytě a pracuje v P., neboť šlo pouze o přednes matky (žalobkyně) při posledním odvolacím řízení, který nelze považovat za důkaz.
Dovolatel tím v dovolání obsahově vymezil dovolací důvod uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tj že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, založil své rozhodnutí mj. na skutkovém závěru, že dcera účastníků J. S. svoji bytovou potřebu zajišťuje v předmětném bytě a vyjádřila vůli žít se žalobkyní a tuto skutečnost poté právně posuzoval při úvahách o účelném využití bytu a poté při rozhodování o dalším nájmu bytu.
Ze spisu vyplývá, že při jednání před odvolacím soudem dne 6.1.2003 žalobkyně přednesla, že J. S. od srpna 2000 bydlí v předmětném bytě a pracuje v P. Jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 6.1.2003 (č.l. 213) žalovaný nenavrhoval provedení dalších důkazů.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že řízení nebylo postiženo namítanou vadou řízení [§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.] a tento dovolací důvod není dán.
Pokud dovolatel dále v dovolání výslovně napadl i výrok IV. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání proti tomuto rozhodnutí, které je svoji povahou usnesením, přípustné, a to ani podle ust. §238a odst. 1 písm. a) věta za středníkem o.s.ř..
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto podle ust. §243b odst. 1 a 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání proti výroku I. a IV. rozsudku odvolacího soudu odmítl pro jeho nepřípustnost a dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu zamítl pro jeho nedůvodnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a bod 10, hlava I., část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. podle vyhl. č. 484/2000 Sb. s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalovaný procesně zavinil, že v části bylo dovolání odmítnuto tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč [§2 odst. 1, §7 písm. d), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu