ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1340.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1340/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně A. P., zast. advokátem, proti žalované Ing. H. K., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 249/98, k dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2002,č.j. 64 Co 150/2002-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.11.2002, č.j. 64 Co 150/2002-95, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13.12.2001, č.j. 5 C 249/98-74, ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o věci samé ve znění, že „soud přivoluje k výpovědi nájmu bytu 1+1 II. kategorie ve 4. patře domu čp. 615 v P. 5, ul. P. 8, kterou dala žalobkyně žalované. Nájemní poměr žalované k bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Po uplynutí výpovědní lhůty je žalovaná povinna byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přístřeší“. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v odvolacím řízení nebyla zpochybněna správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, ani jeho právní posouzení věci.
Žalovaná je výlučnou nájemkyní předmětného bytu 1+1 od roku 1998, kdy odcestovala do Itálie, předmětný byt neužívala a z jejího počínání bylo zřejmé, že nešlo o přechodný stav. Byt opustila a neměla již v úmyslu jej v budoucnu užívat, o čemž svědčí skutečnost, že požádala v Itálii o „pracovní povolení“ na další dva roky, a tvrzení její matky ve vyjádření ze dne 4.7.2000, že žalovaná nemá v úmyslu se do České republiky vrátit.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že obranu žalované, že byt neužívala z důvodu podnikatelských aktivit v oblasti cestovního ruchu, nelze přijmout, neboť při výslechu před odvolacím soudem žalovaná uvedla, že v Itálii pracovala jeden rok v advokátní kanceláři a žádnou podnikatelskou činnost zde nezahájila. Poté v Itálii ani nepracovala ani nepodnikala a do České republiky dojížděla „dle potřeby tak jednou měsíčně“.
Odvolací soud je proto toho názoru, že na straně žalované neexistují závažné důvody, které by ji opravňovaly užívat byt pouze občas. Žalovaná svým jednáním naplnila výpovědní důvod uvedený v §711 odst. 1 písm. h) obč. zákoníku, pro který jí byla žalobkyní dána výpověď z nájmu bytu, a soud prvního stupně proto rozhodl správně, když k výpovědi přivolil. Taktéž je správné rozhodnutí tohoto soudu o skončení nájemního poměru a o vyklizovací povinnosti žalované, která má podle ustanovení §712 odst. 5 obč. zákoníku nárok pouze na zajištění přístřeší.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že údajné užívání bytu žalovanou od června 2001 nemůže mít na rozhodnutí žádný vliv, neboť výpověď z nájmu bytu byla doručena již v předchozím období.
Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný, avšak odstranil formulační nedostatky výroků rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o přesné určení výpovědi z nájmu bytu, k níž přivoluje, a dále upřesnil vyklizovací povinnost žalované, která nemůže nastat dříve, než dojde ke skončení nájmu bytu (nejde proto o změnu dle ustanovení §220 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Dovoláním ze dne 5.3.2003 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a žalovaná má zato, že je v něm řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s právním řádem.
V podrobnostech žalovaná v dovolání uvedla, že předmětný byt užívala málo nebo jen občas, v jednom období vůbec, ale nikoliv bez vážných důvodů. V České republice byla žalovaná zaměstnána v realitní kanceláři a v cestovním ruchu, a proto navázala obchodní spojení s obchodními partnery v Itálii, protože dobře ovládá italský jazyk a má vysokoškolské ekonomické vzdělání. Zde chtěla také podnikat. Podnikat však mohla jen, pokud by získala pracovní povolení, které jí bylo vydáno na dobu dvou roků. V podnikání neuspěla, a to jednak vzhledem k volbě nevhodných společníků a jednak proto, že utrpěla závažnou újmu na zdraví, která ji na řadu měsíců vyřadila z podnikatelských a společenských aktivit. Po navázání obchodních kontaktů, případně po založení společné firmy, chtěla dovolatelka přenést část svého podnikání do České republiky, kde podala také přihlášku k doktorandskému studiu na VŠE.
Dovolatelka se domnívá, že z neúspěšného pokusu o podnikání v Itálii nelze dovodit tak závažné důsledky, jaké vyjádřily soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, tedy že nepodnikala, a proto se zdržovala mimo byt bez vážného důvodu. Dovolatelka, poté co neuspěla v podnikání, opětně požádala o vydání pracovního povolení v Itálii, které dosud neobdržela, a má snahu znovu se prosadit v oboru, ve kterém podnikala v České republice. Je zřejmé, že k tomu je nezbytné, aby se zdržovala v zemi, v níž chce podnikat. Pokud budou české soudy posuzovat takový pobyt v zahraničí jako neužívání bytu bez vážných důvodů [§711 odst. 1 písm. h) obč. zákoníku], bude to pro každého občana znamenat značné riziko.
Dovolatelka dále uvedla, že nikdy nedala najevo, že chce zůstat v Itálii natrvalo v této zemi nemá vlastní byt. Soudy nehodnotily provedené důkazy z hlediska ustanovení §3 obč. zákoníku, tj. zda výkon práva není v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka je toho názoru, že je postihována za svoji snahu podnikat v cizině a že se v bytě nezdržovala z vážných důvodů. Odvolací soud tak řešil otázku důvodnosti výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h) obč. zákoníku v rozporu s hmotným právem. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak to uvedla dovolatelka v dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci má žalovaná za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť v něm řešená otázka – neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů a nebo užívání bytu bez závažných důvodů jen občas – tj. naplnění výpovědního důvodu nájmu bytu dle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zákoníku, nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, popř. že odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo posuzování vážnosti důvodů neužívání či občasného užívání bytu vyřešeno, o čemž svědčí řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 31.10.1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, usnesení ze dne 16.5.2000, sp. zn. 26 Cdo 660/2000, rozsudek ze dne 24.10.2002, sp. zn. 26 Cdo 529/2001 atd. Z tohoto hlediska není rozhodnutí odvolacího soudu právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Při zkoumání vážnosti důvodů neužívání bytu je třeba brát v úvahu nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele na řádném využití bytu. Takovými vážnými důvody může být např. nájemcův výkon práce mimo obec, v níž se byt nachází, pobyt mimo území republiky, např. z důvodů pracovních a vždy by mělo jít o okolnosti, které nasvědčují tomu, že neužívání bytu má dočasný charakter a po odpadnutí takového důvodu neužívání bytu pomine.
Odvolací soud posuzoval důvody, pro něž žalovaná předmětný byt fakticky neužívala. Sama žalovaná uvedla, že byt od roku 1998, kdy odcestovala do Itálie, užívá málo či v některém období vůbec. Dále žalovaná uvedla, že v Itálii požádala o udělení pracovního povolení, které jí bylo vydáno na 2 roky, a poté požádala znovu o vydání dalšího pracovního povolení a podle výpovědi matky žalované se žalovaná neměla v úmyslu vrátit do České republiky.
Pokud odvolací soud za uvedených okolností, blíže rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku, dospěl k závěru, že na straně žalované neexistovaly vážné důvody, které by ji opravňovaly užívat byt pouze občas, a byl tak naplněn výpovědní důvod uvedený v §711 odst. 1 písm h) obč. zákoníku, je tento závěr v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a nelze dovodit, že by toto právní posouzení bylo v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady stanovené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro to, aby bylo možné dovodit v dané věci přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobkyni podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu