ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1344.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1344/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce města B. , zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. Č., zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 198/2001, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.1.2003, č.j. 47 Co 368/2002-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23.1.2003, č.j. 47 Co 368/2002-58, změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29.4.2002, č.j. 7 C 198/2001-37, potud, že žalovaný je povinen byt č. 1 o velikosti 2+1 v I. nadzemním podlaží domu čp. 237 v T. ulici v B. vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je vlastníkem domu čp. 237 v T. ul. v B., v němž se předmětný byt nachází. Na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1.7.1992 byl byt dán do nájmu manželů J. a M. B. Spolu s nimi v bytě od počátku bydlel žalovaný, který byl synem M. B. Výlučným nájemcem předmětného bytu se po smrti M. B. v roce 1993 stal J. B., který dne 13.4.2001 zemřel. Žalovaný se v bytě zdržoval minimálně, bydlel v P. na ubytovně zaměstnavatele. Dopisem ze dne 20.1.1999 sdělil J. B. žalobci, že z předmětného bytu žalovaného odhlašuje. Žalovaný po smrti J. B. odmítl byt vyklidit.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, ve shodě se závěry soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1, 2 obč. zákoníku, a to podmínka péče o společnou domácnost. K přechodu práva nájmu bytu na žalovaného by došlo za předpokladu, že by prokázal, že fakticky pečoval o domácnost nájemce (J. B.), že s nájemcem žil ve společné domácnosti po dobu 3 let před jeho smrtí a že nemá vlastní byt. Žalovaný podle odvolacího soudu prokázal, že nemá vlastní byt a že s nájemcem žil po zákonem stanovenou dobu, neprokázal však a prakticky ani netvrdil, že s nájemcem vedl společnou domácnost ve smyslu ustanovení §115 obč. zákoníku.
Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný v předmětném bytě bydlí bez právního důvodu a soudem prvního stupně bylo správně rozhodnuto o vyklizení bytu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud podmínil vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku. Vycházel z toho, že žalovaný v bytě bydlel od roku 1990, byl přesvědčen, že má platný právní titul k bydlení, nejprve z odvozeného práva bydlení a poté z důvodu přechodu práva nájmu bytu a nemá jinou možnost bydlení. Odvolací soud proto v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 6.5.2003 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je podáno z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., neboť se žalovaný domnívá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a že soud vycházel ze skutkových zjištění, které v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel (žalovaný) v podrobnostech dále v dovolání uvedl, že odvolací soud uzavřel, že žalovaný nevedl spotřební společenství trvalé povahy s J. B., a proto na něho nemohl ve smyslu §706 odst. 1 obč. zákoníku přejít nájem k předmětnému bytu. Podle dovolatele odvolací soud posuzoval vztah mezi ním a J. B. jako stav dvou osob, které si nejsou blízké a nejsou v příbuzenském vztahu. Přitom J. B. byl nevlastním otcem žalovaného, jenž ho vychovával od dětství. Z dokazování též vyplynulo, že po rozvodu manželství žalovaného, žil žalovaný od roku 1984 se svou matkou a nevlastním otcem ve společné domácnosti a poté se s nimi v roce 1989 přestěhoval do předmětného bytu. Společná domácnost podle svědků trvala i po smrti matky žalovaného až do smrti J. B. Tyto svědecké výpovědi nevzal odvolací soud dostatečně na zřetel.
Podle dovolatele bylo na něm, aby prokázal, že jeho soužití s J. B. vykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu §115 obč. zákoníku. Soud měl provedené důkazy hodnotit s ohledem na daný případ s jeho specifiky a výjimečností. Žalovaný s ohledem na povolání řidiče autobusu Dopravních podniků města P. v bytě bydlel pouze o víkendech, jinak měl ubytování zajištěno v podnikové ubytovně, které po privatizaci ztratil. Předmětný byt je tak jedinou možností žalovaného uspokojit jeho právo na bydlení.
Dále dovolatel uvedl, že pokud by zemřel J. B. dříve než jeho matka, přešlo by na něho právo nájmu automaticky. Dovolatel se též domnívá, že byla přeceněna svědecká výpověď svědka pana D., zaměstnance žalobce, a skutečnost, že J. B. odhlásil žalovaného z evidence obyvatel, přitom ze strany nevlastního otce neexistoval žádný právně relevantní úkon k tomu, aby žalovaný byt opustil.
Dovolatel je proto toho názoru, že s ohledem na specifika projednávaného případu by vyklizení bytu, byť vázané na zajištění náhradního ubytování, bylo nepřiměřeně tvrdé. Žalovaný nemá jinou možnost bydlení, je na prahu důchodového věku a domnívá se, že má právo na důstojné bydlení, a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12.3.2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000.
Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud podle §243b odst. 3 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se žalobce, jak to vyplývá ze spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením v dovolání (ů 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.)
V dovolání dovolatel uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tj. jak v části výroku o vyklizení bytu, tak i v části výroku o bytové náhradě a tyto výroky jsou svojí povahou nedělitelné a rozhoduje se jimi o věci samé.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., na něž dovolatel v dovolání odkazoval.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné mj. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V posuzované věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že vyklizení bytu, na rozdíl od soudu prvního stupně, podmínil zajištěním náhradního ubytování (výrok o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt byl potvrzen).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyplývá, že přípustnost dovolání je v tomto případě založena na rozdílnosti výroků rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, tj. zejména na tom, že obsah práv a povinností uložených účastníkům je rozdílný.
V daném případě je rozdílnost výroků obou soudů a v nich uložených práv a povinností zřejmá – odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně podmínil vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady a bez dalšího by se proti této části výroku jevilo dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Za této situace je však nezbytné zabývat se i tím, zda je žalovaný k podání dovolání proti této části výroku subjektivně legitimován (§240 odst. 1 o.s.ř.), neboť dovolání může podat mj. jen ten účastník, kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma na jeho právech, jenž je odstranitelná zrušením dovoláním napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovanému rozhodnutím odvolacího soudu nebyla v části výroku, jímž tento soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, podmínil vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování, způsobena žádná újma na jeho právech, naopak je postavení žalovaného příznivější. Z toho vyplývá, že žalovaný není subjektivně legitimován k podání dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu s tím důsledkem, že dovolání je třeba odmítnout.
Vzhledem k obsahovému vymezení dovolacích důvodů v dovolání je zřejmé, že dovolatel své námitky proti rozsudku odvolacího soudu zaměřil především na otázku, zda z hlediska uplatněných dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.] je správný názor odvolacího soudu, že na žalovaného nepřešel ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zákoníku nájem k předmětnému bytu, neboť s původním nájemcem nevedl společnou domácnost ve smyslu ustanovení §115 obč. zákoníku (spotřební společenství trvalé povahy). Dovolatel tedy především brojil proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt.
Dovolací soud se proto musí nejprve zabývat tím, zda je dovolání proti této potvrzující části výroku přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně je přípustné v případech uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci vydal soud prvního stupně pouze jedno rozhodnutí (nejde tedy o situaci, kdy by soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu poté, co tento soud zrušil jeho předchozí rozhodnutí, kterým rozhodl ve věci jinak).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě, kdy s přípustností dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjat dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) a nikoliv již dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (nedostatky skutkových zjištění) tak dovolacímu soudu náleží posoudit, zda právní otázku řešenou v rozhodnutí odvolacího soudu (přechod nájmu bytu dle §706 odst. 1, 2. věta obč. zákoníku, tj. splnění podmínky společné domácnosti dle §115 obč. zákoníku), lze pokládat ve smyslu výše uvedeného za zásadně právně významnou s tím důsledkem, že by založila přípustnost dovolání.
Dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolatelem označená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a judikatura je ustálena, počínaje již rozhodnutím uveřejněným pod č. 34/1982 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vychází judikatura i po novele občanského zákoníku provedené s účinností od 1.1.1992 zák. č. 509/1991 Sb., např. viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2002, sp. zn. 26 Cdo 211/2001, ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, ze dne 17.4.2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, apod.
Odvolacímu soudu nelze v této souvislosti též vytýkat, že by se při posuzování věci od této ustálené judikatury odchýlil, tj. řešil předmětnou otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k uvedenému je proto dovolací soud nucen konstatovat, že nejsou splněny předpoklady stanovené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolání není ani z tohoto důvodu přípustné.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání není přípustné, rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 v návaznosti na ustanovení §218 písm. b) a c) o.s.ř.tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu