ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1359.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1359/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslav Ferák a JUDr. Robert Waltr v právní věci žalobce S. D., zastoupeného advokátem, proti žalované O. P., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost vyklidit náhradní byt není nadále vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 49/2001, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, čj. 22 Co 423/2002-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, čj. 22 Co 423/2002-67 změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 7. 2002, čj. 3 C 49/2001-51, jímž tento soud určil, že „povinnost žalované k vyklizení bytu I. kategorie o velikosti čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství v domě čp. 193 v S., uložená žalované rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře dne 27. 10. 1998, sp. zn. 3 C 225/98, není nadále vázána na podmínky zajištění náhradního bytu a žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený jej žalobci odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování“, tak, že žaloba se zamítá. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází. Právní vztah mezi účastníky byl založen rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 3 C 225/98, jímž bylo přivoleno k výpovědi nájmu bytu dané žalobcem žalované, které byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu. Tento stav však nemůže být neměnný. V závislosti na nově vzniklých skutečnostech se lze dle §80 písm. c) o.s.ř. domáhat u soudu určení, že povinnost byt vyklidit není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, dojde-li později k takové změně poměrů, že by v jejích důsledku byl výkon práva bydlení v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku konstatoval, že jsou splněny procesní předpoklady určovací žaloby (věcná legitimace, naléhavý právní zájem).
Poté odvolací soud uvedl, že žalovaná užívá předmětný byt na základě práva bydlení, na něž se přiměřeně použijí ustanovení o nájemní smlouvě (§491 odst. 2 a §492 obč. zákoníku). Změnu poměrů dotýkajících se práva bydlení spatřuje žalobce v tom, že žalovaná od srpna 1999 platila o 134,- Kč nižší úhradu za užívání než měla dle tehdy platných předpisů (tzv. regulované nájemné). Změnu výše úhrad za užívání bytu byl žalobce povinen žalované řádně oznámit. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalované byla změna výše úhrad oznámena, neboť nepřevzala doporučené dopisy (bez doručenky), v nichž ji žalobce zvýšení úhrad oznamoval. Žalovaná se o zvýšení úhrad dozvěděla teprve ze žaloby, která jí byla doručena 17. 5. 2001 a rozdíl v nájemném ve výši 2.960,- zaplatila dne 28. 6. 2001 (u dopisu ze dne 20. 3. 2000, v němž bylo uvedeno zvýšení úhrad, není zřejmé, zda byl žalované doručen). Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že žalovaná věděla o obecném růstu nájmů bytů, nemohla však vědět, zda toto zvýšení ve vztahu k ní uplatní i žalobce.
Dále odvolací soud v rozsudku uvedl, že žalovaná investovala do předmětného bytu, svým nákladem pořídila bojler a neuplatnila právo na slevu z nájemného.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná sice neplatila úhradu za užívání bytu ve sporném období ve změněné výši požadované žalobcem, avšak toto zvýšení úhrady ji nebylo žalobcem oznámeno. Žalovaná se o byt stará, proto nelze dovodit, že by výkon práva bydlení byl ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zákoníku), proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.
Dovoláním ze dne 28. 3. 2003 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vychází z nesprávného právního názoru.
Dovolatel v odůvodnění dovolání zejména uvedl, že není správný názor odvolacího soudu, že tzv. právo bydlení je obdobné právu nájmu bytu, neboť jde o právo odvozené a nemůže požívat ochrany práva nájmu bytu – viz. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR čj. 26 Cdo 2741/2000-62.
Dále dovolatel v dovolání uvedl, že odvolací soud vytváří nesprávný precendens, když tvrdí, že vlastník nemovitosti je povinen doručovat poštu s doručenkou, jinak že je žalovaná v právu, když poštu nepřebírá. Taktéž je nesprávný závěr, že žalovaná investovala do bytu tím, že pořídila bojler. Na vadu bojleru žalobce neupozornila, bojler mohl být spraven, na místo toho nechala žalovaná o své vůli instalovat jiný bojler, k němuž žalobce neuplatnil vlastnické právo.
Dovolatel je dále toho názoru, že není podstatné kolik činí dluh na úhradě za právo bydlení. Žalovaná neplatila řádně po delší dobu a i částečné neplacení je výpovědním důvodem. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná porušila své povinnosti a tím se připravila o výhodu bytové náhrady. Proto nastala taková změna poměrů, která odůvodňuje, aby žalobci bylo vyhověno.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud podle §243b o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 10. 6. 2000 se k dovolání vyjádřila žalovaná. V obsáhlém vyjádření se žalovaná ztotožnila se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel a s jejich právním posouzením. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a žalobci uložil nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3.800,- Kč k rukám právního zástupce žalované.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť brojí proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden a je vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 1 a 3 o.s.ř.) tak, jak byly v dovolání obsahově vymezeny, nejde-li o vady řízení uvedené v ust. §229 odst. 3 o.s.ř. jakož i o tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./, k nimž dovolací soud podle ust. §242 odst. 3, 2. věty o.s.ř. přihlíží i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto posléze uvedené vady řízení nebyly z obsahu spisu zjištěny.
V dovolání byl uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a rozsudek odvolacího soudu byl napaden v celém rozsahu.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je dovolacím důvodem to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dovolání byl výše uvedený dovolací důvod obsahově konkretizován v podstatě tak, že podle dovolatele měl odvolací soud nesprávně vycházet z toho, že tzv. právo bydlení je obdobné právu nájmu bytu a podle dovolatele je právo bydlení jen právem odvozeným, které nepožívá ochrany práva nájmu bytu, dále, že odvolací soud nesprávně tvrdí, že vlastník nemovitostí je povinen doručovat poštu s doručenkou, jinak ji žalovaná nemusí přebírat, taktéž je nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná do bytu investovala tím, že pořídila bojler a dále není podstatné, kolik dluh na úhradě za právo bydlení činí.
Ze skutkových zjištění , která nebyla v dovolání zpochybněna vyplývá, že právní vztah, který je předmětem sporu, byl založen rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 3 C 225/98, jímž bylo přivoleno k výpovědi nájmu bytu a žalované byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu. Žalované tedy přísluší právo v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady (§712 odst. 6 obč. zákoníku).
Toto právo v bytě bydlet (tzv. právo bydlení) není právem nájmu bytu podle ust. §685 a násl. obč. zákoníku a jde o právo časově omezené (trvá do uplynutí 15-ti dnů od zajištění stanovené bytové náhrady). V období mezi skončením nájemního poměru (v tomto případě výpovědí) a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají podle §712a obč. zákoníku pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ust. §687 až 699 a přiměřeně §700 až §702 odst. 1 obč. zákoníku.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že svůj rozsudek odůvodnil tak, že tzv. právo bydlení je obdobné právu nájmu bytu, neodpovídá toto jeho tvrzení textu odůvodnění rozsudku. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku totiž uvedl, že na právní posouzení tzv. práva bydlení se „přiměřeně použijí ustanovení o nájemní smlouvě“ a že žalovaná „má v podstatě postavení nájemce tohoto bytu, přičemž toto její právo je časově omezeno poskytnutím náhradního bytu“.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně neztotožňoval tzv. právo bydlení s právem nájmu. S ohledem na ust. §712a obč. zákoníku je zřejmé, že nyní se práva a povinnosti vyplývající z tohoto vztahu řídí mj. ust. §687 až 699 obč. zákoníku (práva a povinnosti z nájmu bytu, nájemné a úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu). Tato námitka dovolatele je tedy nedůvodná.
Stejně tak dovolatel nesprávně odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění rozsudku tvrdí, že „vlastník nemovitostí je povinen doručovat poštu s doručenkou, jinak, že je žalovaná v právu, když poštu nepřebírá“. Odvolací soud v souvislosti s dokazováním týkajícím se toho, zda žalované bylo žalobcem řádně oznámeno zvýšení tzv. regulovaného nájemného u předmětného bytu o 134,- Kč, a to od srpna 1999, v odůvodnění rozsudku uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalované bylo žalobcem toto zvýšení oznámeno, neboť žalovaná nepřevzala doporučené dopisy a nemohlo dojít ani k náhradnímu doručení zásilky, protože se jednalo o doporučený dopis bez doručenky. Z toho je patrné, že odvolací soud nevyslovil, že by pronajímatel byl povinen doručovat poštu s doručenkou, pouze se zabýval tím, zda bylo či nikoliv prokázáno, že žalované bylo oznámeno zvýšení úhrad za bydlení.
Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu že učinil nesprávný závěr, že žalovaná investovala do bytu tím, že pořídila bojler, je nutné konstatovat, že jde především o otázku skutkových zjištění, nikoliv o nesprávné právní posouzení a tím o uplatněný dovolací důvod.
Pokud jde o poslední námitku dovolatele, že není podstatné, kolik dluh na úhradě za právo bydlení činil (celkem činil rozdíl na úhradě 2.960,- Kč a byl zaplacen 28. 6. 2001), je nutné konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá především na tom, že žalobce neoznámil žalované řádně zvýšení úhrady o 134,- Kč měsíčně a ta z tohoto důvodu tuto částku neplatila. Jde tedy o podpůrný argument při posuzování toho, zda došlo či nikoliv ke změně poměrů mezi účastníky a zda by výkon práva bydlení byl ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zákoníku).
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené a obsahové vymezení dovolání dospěl k závěru, že dovolaní je nedůvodné a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší proto podle §243b odst, 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na úhradu nákladů řízení 1.975,- Kč (§7 písm. d), §10, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu