ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1439.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1439/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) H. K., B) K. V. a C) Š. D., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) E. K. a 2) H. K., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 80/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002, č.j. 23 Co 456/2002-27, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002, č.j. 23 Co 456/2002-27, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 13. února 2002, č.j. 3 C 80/2001-15, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2002, č.j. 3 C 80/2001-15, uložil žalovaným vyklidit „nemovitost – objekt bydlení č.p. 8 na stavební parcele č. 14, zapsané na listu vlastnictví č. 473 pro k.ú. S., u Katastrálního úřadu v B.“ (dále „předmětná nemovitost“) do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 12. 2002, č.j. 23 Co 456/2002-27, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že předmětná nemovitost je v podílovém spoluvlastnictví žalobců, že žalovaní ji (dříve i se svými dětmi) užívají od roku 1973, kdy jim byla předána do užívání jejich tehdejším zaměstnavatelem Státním statkem v B., aniž přitom bylo vydáno rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu v nemovitosti se nacházejícího (dále „předmětný byt“ resp. „byt“). Dospěly k závěru, že žalovaným nevzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání dle občanského zákoníku v tehdy platném znění, že k této situaci nedošlo jejich zaviněním, a že v bytě bydleli v přesvědčení, že právo na bydlení mají. Dovodily, že žaloba na vyklizení je dle §126 obč.zák. důvodná, nicméně shledaly, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření bezodkladného výkonu vlastnického práva žalobců ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák. a podmínily vyklizení žalovaných zajištěním náhradního bytu. Tyto důvody byly shledány v tom, že nedostatek rozhodnutí o přidělení bytu zavinil bývalý zaměstnavatel žalovaných, který nedodržel požadavky vyžadované tehdejší právní úpravou, v tom, že žalovaní se vyklizení bytu nebrání, ale vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu a finančním možnostem nemají možnost opatřit si bydlení jinak, než žádat o přidělení obec, což již před lety učinili.
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku o bytové náhradě a výroku o nákladech řízení) podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a v němž uplatněný dovolací důvod podřadili ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzují z nesprávné aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. v dané věci. Dovolatelé mají zato, že napadeným rozsudkem byl „omezen výkon jednoho ze základních lidských práv ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to výkon práva vlastnit majetek“. Poukazují na to, že žalovaní měli dostatek času na to, aby svoji bytovou situaci vyřešili, že předmětná nemovitost byla odňata právním předchůdcům žalobců protiprávně a následně jim byla vrácena podle restitučních zákonů, a že žalobce nelze zatěžovat povinností zajistit žalovaným náhradní byt, byli-li již jednou takto postiženi. Dovolatelé se domnívají, že „i jim svědčí §3 občanského zákoníku“ a že nejsou dány důvody pro to, aby jim byl odepřen výkon jejich vlastnického práva a povinnost žalovaných k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda (a za jakých předpokladů) lze prostřednictvím §3 odst. 1 obč.zák. výjimečně nevyhovět požadavku vlastníka na okamžité vyklizení bytu v jeho nemovitosti, a vázat vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu.
Podle §126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci její vyklizení.
Ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. určuje, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe je ve výkladu tohoto ustanovení jednotná potud, že na jeho základě lze jen omezit stávající právo, nikoli založit právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 5 (dále jen „R 5/2001“). K uvedenému názoru se přihlásil i velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 14. listopadu 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým číslem 59 (dále též „R 59/2003“).
Rozhodnutí, jímž je žalovanému ukládána povinnost vyklidit byt s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. je tedy třeba chápat nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale tak, že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. V této souvislosti lze odkázat na právní názor vyjádřený již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, dále v rozhodnutí R 5/2001, jakož i v rozhodnutí R 59/2003, podle něhož úvaha soudu (v rovině §3 odst. 1 obč.zák.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu. Rozhodnými okolnostmi se rozumí ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila (vyklizením ve vazbě na zajištění bytové náhrady) či odložila (stanovením delší lhůty k vyklizení).
Při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč.zák.) nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. rozhodnutí R 5/2001 a R 59/2003).
V projednávané věci odvolací soud správně přihlédl při posouzení žalobního požadavku na vyklizení předmětné nemovitosti k ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.; rovněž tak správně považoval za rozhodnou okolnost, zda žalovaní způsobili nedostatek právního důvodu pro užívání bytu. Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit, pokud v rámci úvahy o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. přihlédl toliko k okolnostem na straně žalovaných, a nezohlednil též (jak důvodně namítají dovolatelé) i okolnosti na straně žalobců, ačkoliv takovéto okolnosti rozhodné pro posouzení věci z hlediska citovaného ustanovení byly v řízení tvrzeny (viz žaloba – č.l. 2, odvolání žalobců –č.l. 17, 18 spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu