ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1619.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1619/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně K. B., zastoupené advokátkou, (a původně též žalobkyně B. H.), proti žalované V. Š., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 5 C 226/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 25 Co 299/2002-142, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 25 Co 299/2002-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 9. 2001 č.j. 5 C 226/94-121 (poté, co jeho rozsudky ze dne 1. 2. 1995, č.j. 5 C 226/94-20, ze dne 10. 6. 1997, č.j. 5 C 226/94-36, a ze dne 22. 9. 1998, č.j. 5 C 226/94-73, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 1996, č.j. 29 Co 301/96-29, ze dne 11. 12. 1997, č.j. 29 Co 376/97-50, a ze dne 13. 6. 2000, č.j. 25 Co 163/2000-89, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), výrokem I. zastavil řízení (původně též) druhé žalobkyně B. H., výrokem II. zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 14, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve třetím poschodí domu č.p. 2402, H. 55 v P. (dále též „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a ve vztahu ke státu (výrok III. a IV.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného domu a že B. H., původně též vystupující na straně žalující, nebyla již před zahájením řízení v dané věci spoluvlastnicí této nemovitosti a po její smrti (22. 1. 1998) nikdo nepřevzal právo či povinnost, o něž v řízení jde; v důsledku toho řízení ohledně jmenované zastavil. Ze znaleckého posudku MUDr. K. B. ze dne 2. 6. 1998, doplněného dne 3. 2. 2001, vzal za prokázáno, že u žalované došlo ke snížení centrální zrakové ostrosti na 50%, přičemž vzhledem k slepotě pravého oka a významnému zúžení zorného pole jde o pokles zrakových schopností na 20% normy, že přestěhování žalované do zcela nového neznámého prostředí by zvýšilo nároky na zrakovou orientaci a že vzhledem k progresu degenerativních změn oka žalovaného jsou nároky na úroveň zrakových funkcí včetně zrakové paměti, které by přestěhování do nového prostředí pro žalovanou představovalo, v současné době již zřejmě nesplnitelné. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. – potřeba bytu pro snachu, resp. vnuky žalobkyně – je dán, přesto však žalobu za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. zamítl, a to s poukazem na zdravotní stav žalované.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, č.j. 25 Co 299/2002-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním výslechu žalované a výslechy svědkyň E. J. a V. D., přičemž z výpovědi žalované vzal za zjištěno, že jí žalobkyně nabízela před několika měsíci náhradní byt v témže domě – garsonieru, že žalovaná tento byt považuje vzhledem k jeho rozměrům za nevyhovující, neboť potřebuje dvě místnosti pro případ, kdy s ní bude muset někdo po zhoršení jejího zdravotního stavu bydlet a že počítá s tím, že to bude paní D., která jí nyní vypomáhá a občas u ní v bytě přespí. Z výpovědi svědkyně E. J. (provádějící občas v předmětném domě úklid) vzal odvolací soud za zjištěno, že jmenovaná potkává žalovanou, která chodí vždy sama, a to i mimo dům, a z výpovědi svědkyně V. D. (přítelkyně žalované) vzal za zjištěno, že žalovanou doprovází k lékaři a někdy s ní chodí na nákupy, avšak nastěhovat by se k ní nemohla. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil existenci uplatněného výpovědního důvodu; v této souvislosti neshledal opodstatněnou námitku žalované, že by snacha žalobkyně mohla bydlet v předmětném domě v jiném bytě, když poukázal na to, že je věcí vlastníka domu, který byt ve svém domě chce použít pro své rodinné příslušníky, a že není rozhodné, zda snacha žalobkyně dosud bydlí ve větším bytě. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvod pro odepření výkonu vlastnického práva žalobkyni pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal na zjištění, jež učinil v průběhu doplnění dokazování – na to, že žalobkyně nabídla žalované byt ve 4. patře téhož domu, že šlo o byt I. kategorie, že v domě je výtah, že však žalovaná zcela vyloučila možnost se do tohoto bytu přestěhovat s odůvodněním, že je pro ni malý, a že ačkoliv argumentovala tím, že by se její přítelkyně paní D. měla o ni v předmětném bytě trvale starat, jmenovaná tuto možnost vyloučila. Je sice pravdou (uvedl odvolací soud), že v tomto řízení není předmětem sporu, jaký byt je žalované nabízen jako náhradní, nicméně okolnost, že „žalovaná odmítla se žalobkyní o případné náhradě vůbec jednat“, je významná pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud (uvádí se dále v odůvodnění jeho rozsudku) si je vědom závažnosti onemocnění žalované, ovšem „rovněž znalec ve svém znaleckém posudku ze dne 2. 6. 1998 učinil závěr, že přestěhování žalované z jedné bytové jednotky do druhé ve stejném domě by kladlo podstatně menší nároky na její novou zrakovou orientaci“. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nelze za takto zjištěného skutkového stavu odepřít právo na výkon jejího vlastnického práva, a je namístě žalobě vyhovět; povinnost žalované k vyklizení vázal s poukazem na ustanovení §712 odst. 2 obč.zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že svoje rozhodnutí založil na závěru, že přestěhování žalované do bytu ve stejném domě by na ni kladlo menší nároky, ačkoliv žalobkyně nemá povinnost zajistit ji v rámci výkonu rozhodnutí náhradní byt ve stejném domě, v jakém se nachází předmětný byt. Dovozuje rovněž, že uplatněný výpovědní důvod není dán, neboť žalobkyně předmětný byt pro svoji snachu nepotřebuje, že jde jen o „fingovaný“ výpovědní důvod, jehož účelem je dosáhnout uvolnění předmětného domu pro pronájem jiným osobám, a že bydlí-li snacha žalobkyně ve čtyřpokojovém bytě v centru P., z něhož ji nehrozí výpověď, není „žádný důvod pro to, aby se přestěhovala do menšího bytu (tj. bytu žalované). Dovolatelka připouští, že žalobkyně má právo vybrat pro svoji snachu kterýkoliv byt ve své nemovitosti, má však zato, že při zkoumání existence daného výpovědního důvodu, i při posouzení věci z hlediska souladu s dobrými mravy, nelze přehlédnout, že v předmětném domě se v průběhu řízení uvolnilo „kolem 10 bytů“, avšak žádný z nich žalobkyně nevyužila k bydlení pro svoji snachu, což by jistě učinila, kdyby byt pro ni potřebovala. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a poukázala zejména na to, že nabídla žalované „přiměřený náhradní byt I. kategorie“ ve stejném domě, který tato odmítla, jakož i na to, že je věcí vlastníka domu, aby si ve svém domě zvolil byt pro své rodinné příslušníky. Navrhla, aby dovolací soud rozhodl podle „§243b odst. 1 nebo podle §243b odst. 2 OSŘ“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; vady tohoto druhu nebyly tvrzeny a jejich existence se ze spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu posléze uvedeného ustanovení jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci jde o žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, odůvodněnou tvrzením, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu) potřebuje předmětný byt pro svoji snachu.
Podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu v případě, že byt potřebuje pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně prokázala, že potřebuje předmětný byt pro svoji snachu; dovodil přitom, že je věcí vlastníka domu, který byt ve svém domě chce použít pro rodinné příslušníky, a že z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu je nerozhodné, zda snacha žalobkyně dosud bydlí v bytě větším. Dovolatelka uvedený závěr zpochybňuje námitkou, že žalobkyně předmětný byt nepotřebuje, že jde jen o fingovaný výpovědní důvod, jehož uplatněním sleduje žalobkyně jiný záměr, že její snacha nemá důvod stěhovat se ze svého většího bytu do menšího bytu žalované, a že pokud by snacha žalobkyně byt skutečně potřebovala, využila by již uvolněné byty v předmětném domě. Námitky dovolatelky jsou však toliko v podstatě v rovině hypotetických, v řízení neprokázaných úvah, a nejsou s to samy o sobě závěr odvolacího soudu o naplnění daného výpovědního důvodu, zvrátit. Pokud pak jde (z hlediska naplnění výpovědního důvodu) o námitku nevyužití jiných uvolněných bytů pro účely bydlení snachy žalobkyně, sama dovolatelka připouští, že je právem žalobkyně vybrat si pro svoji snachu kterýkoliv byt.
Zbývá proto zabývat se právním posouzením věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod pořadovým číslem 62).
Podle ustálené judikatury ani v případě, že výpovědní důvod, uvedený v §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, pod pořadovým číslem 36). V citovaném rozhodnutí se jako okolnosti, jež mohou mít při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. právní význam, uvádí příkladmo zjištěný věk, zdravotní stav a důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí. Při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Odvolací soud se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že žalobkyni nelze odepřít výkon jejího vlastnického práva. Za rozhodující pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. přitom považoval okolnost, že „žalovaná odmítla s žalobkyní o případné (bytové) náhradě vůbec jednat“ (ačkoliv sám v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v tomto řízení není předmětem sporu, jaký byt je žalované nabízen jako byt náhradní). Uvedenou okolnost shledal odvolací soud převažující nad zdravotním stavem žalované s poukazem na to, že „znalec ve svém znaleckém posudku ze dne 2. 6. 1998 učinil závěr, že přestěhování žalované z jedné bytové jednotky do druhé ve stejném domě by kladlo podstatně menší nároky na její novou zrakovou orientaci“. Odůvodnění napadeného rozsudku trpí v tomto směru vnitřní rozporností, neboť zatímco na jedné straně odvolací soud uvádí, že předmětem sporu není to, jaký byt je žalované nabízen jako náhradní, na straně druhé při hodnocení významu hlediska zdravotního stavu žalované předjímá, že náhradní byt by měl být ve stejném domě, jako předmětný byt. Pokud jde o zdravotní stav žalované, odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku ze dne 2. 6. 1998, aniž přihlédl k doplňku znaleckému posudku ze dne 3. 2. 2001 a k závěrům v něm obsaženým. V neprospěch žalované přitom zohlednil okolnost, že odmítla nabízený byt, který byl (jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku) menší než byt, který dosud užívá, ačkoliv žalovaná má ve smyslu ustanovení §712 odst. 2 věty druhé obč.zák. právo na přiměřený (tj. i co do velikosti rovnocenný) náhradní byt, na jehož zajištění ostatně vázal její vyklizovací povinnost. Již z tohoto důvodu nelze považovat právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. za správné.
Za neúplné, a tudíž i nesprávné, lze považovat právní posouzení věci odvolacím soudem i v tom směru, že se nezabýval dalšími okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., např. věkem žalované, tím, jak dlouhou část svého života v předmětném bytě strávila, jaké důsledky by mělo přestěhování do jiného bytu na její psychiku, ačkoliv tyto okolnosti byly v řízení tvrzeny, resp. vyšly v řízení najevo (viz např. výpověď žalované při jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 13. 6. 1995 – č.l. 10, obsah znaleckého posudku ze dne 2. 6. 1998). Odvolací soud se nezabýval ani všemi okolnostmi na straně žalobkyně (osoby, v jejíž prospěch dává výpověď z nájmu bytu), které jsou (ve smyslu výše uvedeného) rovněž pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč.zák. významné (např. mírou naléhavosti bytové potřeby snachy žalobkyně uspokojit v současné době potřebu bydlení právě v bytě užívaném žalovanou).
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V Brně dne 16. března 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu