ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1640.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1640/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce B. d., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. P., a 2) S. P., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 28 C 63/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č.j. 55 Co 434/2002-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.430,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, č.j. 28 C 63/96-113 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 31. 1. 2002, č.j. 28 C 145/2002-93, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, č.j. 55 Co 145/2002-93, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalovaným vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 3, o velikosti 1+1, II. kategorie, ve 2. podlaží domu v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 1. 2003, č.j. 55 Co 434/2002-128, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení žalovaných z předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, je žalující družstvo, že jeho právním předchůdcem bylo B. d., jehož členkou byla ke dni své smrti (15. 5. 1994) B. V., nájemkyně předmětného bytu (dále též „původní nájemkyně“), že v řízení o dědictví po jmenované nebyl její členský podíl v označeném družstvu projednán a že dne 15. 8. 1994 uzavřeli žalovaní s právním předchůdcem žalobce nájemní smlouvu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato nájemní smlouva je neplatná, neboť byla uzavřena k bytu, který nebyl právně volný (s ohledem na ustanovení §706 odst. 2 obč.zák. byl členský podíl předmětem dědického řízení po původní nájemkyni) a žalovaní tak užívají předmětný byt bez právního důvodu. Na základě toho shledal žalobu podle §126 odst. 1 obč.zák. důvodnou, když dovodil, že žalobce jako vlastník domu je oprávněn domáhat se ochrany svého vlastnického práva. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce, byť je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, není ve věci aktivně věcně legitimován. Podle názoru odvolacího soudu, nestal-li se byt po smrti původní nájemkyně právně volným, nedostal se zpět do dispozice vlastníka nemovitosti a ten nebyl oprávněn s ním dále nakládat ani jej pronajmout novou nájemní smlouvou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 1995, sp.zn. 37 D 1617/94-13, bylo potvrzeno nabytí dědictví po původní nájemkyni jejím dědicům H. Z., J. H. a L. U., přičemž jeden z nich (J. H.) podal dne 24. 10. 2002 návrh na dodatečné projednání dědictví. I když v dědickém řízení po jmenované nebyl dosud její členský podíl v družstvu projednán, přešel podle §706 odst. 2 obč.zák. nájem bytu a její členství v družstvu na některého z jejích dědiců, jemuž v rámci dodatečného projednání dědictví, případně po následném vypořádání soudem připadne členský podíl v družstvu. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že podle „ustálené soudní praxe“ je za trvání nájemního poměru k vyklizení osoby bydlící v bytě bez právního důvodu aktivně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel, není žalobce v projednávané věci aktivně věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce v dané věci a poukazuje na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce je „vlastníkem předmětného bytu“ a že žalovaní užívají předmětný byt bez „zřejmého právního důvodu“, čímž neoprávněně zasahují do výkonu jeho vlastnických práv. Podle názoru dovolatele má proto žalobce „za použití ustanovení §126 odst. 1 obč.zákoníku právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje“. Dovolatel má dále zato, že „k vedení tohoto sporu na straně žalobce je aktivně legitimován též s ohledem na tu skutečnost, že jako vlastník předmětného bytu a pronajímatel má vůči členovi družstva povinnost umožnit členovi družstva … též nerušený výkon práva nájmu k předmětnému bytu“, a že tuto povinnost nemůže splnit, když předmětný byt je užíván jinou osobou. Dovozuje, že „dotčený člen družstva má možnost vystupovat v rámci sporu o vyklizení bytu jako vedlejší účastník ve smyslu ust. §93 o.s.ř.“, avšak není-li v době rozhodování soudu znám (není známo kdo je dědicem členského podílu), může na straně žalobce vystupovat toliko žalující družstvo. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření namítli, že žalobce nemá právo na ochranu podle §126 odst. 1 obč.zák., neboť jeho vlastnické právo je omezeno, resp. vyloučeno právem dosud neznámého dědice po původní nájemkyni a že žalobce nemůže svoji aktivní legitimaci úspěšně opřít ani o tvrzení, že je povinen umožnit dědici členského podílu výkon jeho nájemního práva. Žalovaní se ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neshledal však dovolání důvodným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že za trvání nájemního poměru k bytu je k vyklizení osoby bydlící v bytě bez právního důvodu aktivně legitimován zásadně jen nájemce bytu, nikoliv pronajímatel, byť je vlastníkem domu, v němž se vyklizovaný byt nachází. Uvedený závěr byl formulován již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1995, sp. zn. 2 Cdo 165/95, uveřejněném v časopise Právní rozhledy 1/1996, str. 27, 28 a vyplývá dále např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněného pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 7/1997, ze dne 9. 11. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1336/99, a ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněného pod C 543 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6. Nejvyšší soud přitom neshledává důvod odchýlit se v projednávané věci od uvedeného právního názoru, odpovídajícího ustálené soudní praxi. Protože tomuto názoru koresponduje i právní posouzení věci odvolacím soudem, nelze než uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal procesně neúspěšného žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. října 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu