ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.171.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 171/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně městské části P., zast. advokátem, proti žalované J. K., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 19 C 51/2001, k dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.1.2003, čj. 58 Co 396/2002-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.1.2003, čj. 58 Co 396/2002-100, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.4.2002, čj. 19 C 51/2001-78, jímž tento soud uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat byt č. 9 o velikosti 1+1, I. kategorie, ve 3. podlaží domu čp. 1120 v P. do 15 dnů od zajištění přístřeší a dále jí uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před tímto soudem. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správné a úplné skutkové zjištění, přičemž žalovaná ani neúplnost zjištění skutkového stavu nenamítala, a zjištěné skutečnosti stanoveným způsobem správně právně posoudil. Proto se odvolací soud ztotožňuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a pro stručnost na něj odkazuje.
Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala ani jednu z podmínek pro přechod práva nájmu k předmětnému bytu. V témže domě, v němž se nachází předmětný byt, jí svědčí právo nájmu k bytu o velikosti 2+kk v 5. patře, má tedy vlastní byt. Pro posouzení věci není rozhodné, zda tento byt chce, popř. může užívat. Pro přechod nájmu dle ustanovení §706 odst. 1, 2. věta obč. zákoníku musí být kumulativně splněny obě podmínky uvedené v tomto ustanovení, tj. společné soužití po dobu alespoň 3 let před smrtí nájemce a neexistence vlastního bytu. Pokud není splněna jedna z podmínek, je nadbytečné posuzovat splnění druhé podmínky.
Dále odvolací soud v odůvodnění uvedl, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že soužití žalované s nájemkyní bytu nevykazovalo znaky společné domácnosti dle ustanovení §115 obč. zákoníku a žalovaná s nájemkyní společnou domácnost pouze sdílela, aniž by se na ní aktivně podílela.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 14.4.2003 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu, ve všech výrocích, tedy v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tak, že žalovaná neprokázala, že vedla s paní V. (nájemkyní) společnou domácnost po dobu 3 let před její smrtí a že nemá vlastní byt. K tomu dovolatelka v podrobnostech uvedla, že s nájemkyní bydlela od roku 1995, platila polovinu nájmu, nakupovala pro nájemkyni, vodila ji k lékaři a celkově se o ni starala. Soud prvního stupně vycházel z výpovědi svědků Mgr. M., Ing. Š., paní K., Ing. B., paní M. a PhDr. K. a dospěl k závěru, že péče žalované o nájemkyni nebyla dostatečná. Přitom však soud pominul svědectví nájemců z předmětného domu, a to pana J. a J. H., paní H., P., M., a Ř. a pana K., kteří potvrdili, že žalovaná chodila paní V. nakupovat, vodila ji k lékaři a celkově se o ni starala (vařila, uklízela).
Dovolatelka v dovolání dále uvedla, že pokud odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a ztotožnil se s právním názorem, že její soužití s nájemkyní nevykazovalo znaky společné domácnosti, jak je má na mysli ustanovení §115 obč. zákoníku, je posouzení skutkového stavu a aplikace právních předpisů na zjištěný skutkový stav nesprávné, neboť soudy vyložily ustanovení §115 obč. zákoníku příliš restriktivně a podřadily jeho obsah pouze ryze formálním požadavkům teorie práva.
Podle dovolatelky již na pouhou skutečnost, že s nájemkyní bydlela, platila spolu s ní nájem, chodila jí nakupovat a vodila ji k lékaři, je nutno aplikovat pojem „vedení společné domácnosti“. Pro nájemkyni byla nepostradatelná a bez její pomoci by se neobešla.
Dovolatelka se proto domnívá, že soudy obou stupňů aplikovaly na zjištěný skutkový stav správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložily, a tak je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Z důvodů popsaných výše proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil výše uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 19.11.2003 se k dovolání vyjádřila žalobkyně. Ve vyjádření zejména navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť otázka výkladu ustanovení občanského zákoníku o vedení společné domácnosti byla soudy vyšších stupňů mnohokrát projednána s publikací stanovisek, a nejde tedy o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V daném případě však nejde o nesprávný právní výklad, ale o hodnocení v řízení provedených důkazů.
K argumentům dovolatelky týkajícím se vedení společné domácnosti žalobkyně dále uvedla, že hlavním zákonným znakem vedení společné domácnosti je oboustranná vůle trvale spolu bydlet a vést společnou domácnost. Bylo prokázáno, že zemřelá nájemnice bytu žalovanou pouze přijala, aby jí pomohla překlenout tíživou bytovou situaci a dlouho před svojí smrtí činila kroky a vyjadřovala svoji vůli k tomu, aby žalovaná její byt opustila.
Žalobkyně ve vyjádření též namítá, že žalovaná pomíjí skutkové zjištění, podle něhož je nájemkyní jiného bytu a tím není splněna druhá zákonná podmínka pro přechod nájmu bytu.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a pokud se bude dovoláním věcně zabývat, navrhuje jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání žalobkyně nejprve podle ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., na něž se dovolatelka odvolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně ve věci vydal pouze jedno rozhodnutí a nebyl tedy při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v rozhodnutí, kterým by rušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je založena na tom, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má zásadní právní význam a rozhodnutí na této právní otázce spočívá. Dovolacím důvodem proto může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a nikoliv již např. nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu, že soužití žalované s nájemkyní bytu nevykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu §115 obč. zákoníku a z toho důvodu na žalovanou nepřešlo právo nájmu dle ustanovení §706 odst. 1, 2 věta obč. zákoníku.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že jeho rozhodnutí spočívá především na právním závěru, že žalovaná má vlastní byt (svědčí ji nájemní právo k bytu 2+kk v 5. patře téhož domu, v němž se nachází předmětný byt) a tím není splněna jedna z podmínek pro přechod nájmu bytu dle §706 odst. 1, druhá věta obč. zákoníku (další podmínkou pro přechod nájmu bytu je žití ve společné domácnosti /§115 obč. zákoníku/ po dobu 3 let před smrtí nájemce) a z tohoto důvodu, i kdyby byla splněna další podmínka (vedení společné domácnosti ve smyslu §115 obč. zákoníku), nemohl na žalovanou přejít nájem předmětného bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právní otázce vymezené dovolatelkou v dovolání (dovolací soud je podle §242 odst. 3 o.s.ř. v dovolání uplatněnými důvody vázán), a proto nejsou dány předpoklady stanovené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. pro to, aby dovolací soud mohl dospět k závěru, že dovolání je přípustné.
Pro úplnost je vhodné uvést, že výklad ustanovení §706 odst. 1 a §115 obč. zákoníku nelze pokládat za problematiku dovolacím soudem neřešenou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp.zn. 2 Cdon 393/96, publikovaný v Soudní judikatuře č. 7/1977, R 34/1982, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, str. 200 a násl.) a ani z tohoto důvodu by dovolací soud nemohl dospět k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání není přípustné, rozhodl podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu