ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1808.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1808/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 181/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2002, č. j. 20 Co 227/2001-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se – vzhledem k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě – domáhala určení, že vyklizovací povinnost žalovaného uložená rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. ledna 1993, č. j. 11 C 306/92-9, není vázána na zajištění „náhradního ubytování nebo náhradního bytu“, byť žalobní petit formulovala tak, jako by mělo jít o změnu citovaného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. února 2001, č. j. 8 C 181/2000-27, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2002, č. j. 20 Co 227/2001-58, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. ledna 1993, č. j. 11 C 306/92-9, bylo zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu účastníků (bytu č. 7 v V. podlaží domu čp. 979 v ulici E. K. v P., sestávajícího z pěti pokojů, kuchyně a příslušenství – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), nájemcem bytu byla jako členka družstva určena žalobkyně a žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Dále rovněž zjistily, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. října 2000, č. j. 21 E 745/2000-12, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinného podle citovaného rozsudku s tím, že o provedení výkonu rozhodnutí bude rozhodnuto dodatečně. Nakonec také zjistily, že na základě kupní smlouvy ze dne 20. března 2000 se stal žalovaný vlastníkem bytové jednotky (garzoniéry) č. 1037/2, spoluvlastníkem 275/10504 společných částí obytného domu čp. 1036 a 1037 a stavebních pozemků číslo parcely 938/1 a 938/2 v obci P., okres P., a že dne 15. srpna 2000 podal u stavebního odboru Městského úřadu v P. žádost o povolení změny užívání tohoto bytu na kancelář. Soudy obou stupňů předně dovodily, že bylo-li v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu vyklizení žalovaného (který nebyl jako člen družstva určen nájemcem bytu) podmíněno zajištěním přiměřeného náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by nebylo namístě zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalovaného. Poté uzavřely, že nabyl-li žalovaný do svého vlastnictví pouhou garzoniéru, navíc v jiném městě, nejde „o takovou změnu poměrů, která by odůvodňovala určení, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt již nadále není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu“, jak to vyjádřil odvolací soud. V uvedených souvislostech odvolací soud dodal, že „v tomto řízení nelze posuzovat znovu to, na jakou bytovou náhradu měla být povinnost žalovaného byt vyklidit vázána v době předchozího rozhodnutí (zda tedy pro žalovaného nebyla dostačující bytová náhrada jiná). Soud by tím totiž nepřípustně přezkoumával správnost původního rozsudku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „§239 odst. 1 o.s.ř.“ (správně zřejmě §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila především správnost právního názoru, že na změnu poměrů, odůvodňující nepřiznání bytové náhrady pro žalovaného, nelze usoudit z toho, že žalovaný se stal vlastníkem bytu v P. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem usuzuje také z „podřízení ustanovení §712 odst. 3 (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) pod ustanovení téhož §u odst. 2“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že dovolání je koncipováno tak, jako by bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ či b/ o.s.ř. Mělo-li jít o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., pak namítl, že napadené rozhodnutí neřeší otázky zásadně právně významné, a proto by mělo být odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž zřejmě přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním názoru, že na změnu poměrů, v jejímž důsledku by nebylo namístě zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalovaného, nelze usuzovat z toho, že žalovaný nabyl do svého vlastnictví byt (garzoniéru) v Přelouči; v tomto rozhodnutí odvolací soud rovněž dovodil, že v současném řízení nemůže být znovu projednána či přezkoumána otázka již přisouzené bytové náhrady pro žalovaného. Zmíněné právní názory, jejichž správnost byla dovoláním zpochybněna, by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Nelze ani přehlédnout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
V posuzovaném případě vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu byla žalovanému uložena rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. ledna 1993, č. j. 11 C 306/92-9, že na základě kupní smlouvy ze dne 20. března 2000 se stal žalovaný mimo jiné rovněž vlastníkem bytu (garzoniéry) v P., a že dne 15. srpna 2000 podal u stavebního odboru Městského úřadu v P. žádost o povolení změny užívání tohoto bytu na kancelář. Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nabytí vlastnického práva ke garzoniéře, navíc v jiném městě, není takovou změnou poměrů, která by odůvodňovala určení, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu nebude nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, a poté také dovodil, že v současném řízení nelze znovu přezkoumat výrok o formě přisouzené bytové náhrady pro žalovaného, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. března 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu