ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1811.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1811/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. Č., zastoupené advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 21 C 40/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2002, č.j. 29 Co 320/2002-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2002, č.j. 29 Co 320/2002-66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2002, č.j. 21 C 40/2001-51, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 20, sestávajícímu z kuchyně, jedné místnosti a příslušenství ve 2. patře domu č.p. 1492 na parc. č. 2312 v k.ú. P. – N. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., uplatněný ve výpovědi dané žalobkyní (vlastnicí předmětného domu) žalované (nájemkyni předmětného bytu) není dán, neboť žalobkyně neprokázala svoje tvrzení, že žalovaná neplatila dlouhodobě (od ledna 1997 do ledna 2001) zálohy na služby a že její dluh dosáhl výše 10.082,-Kč. Rovněž tak neshledal naplnění dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák., když dovodil, že žalovaná měla pro neužívání bytu vážné důvody spočívající v jejím studijním a pracovním pobytu v zahraničí.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č.j. 29 Co 320/2002-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vzhledem k odvolacím námitkám žalobkyně se odvolací soud zabýval toliko otázkou výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. Vycházeje z názoru, že výpověď z nájmu bytu musí jako jednostranný hmotněprávní úkon vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů, mimo jiné též požadavku určitosti, dospěl k závěru, že v dané věci je výpověď absolutně neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 obč.zák.), a proto k ní nelze přivolit. Podle názoru odvolacího soudu obsahuje-li výpověď (vtělená do žaloby) toliko konstatování, že „žalovaná neplatí nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu“, nelze ji považovat za určitý projev vůle, „protože neobsahuje vyjádření skutkové podstaty výpovědního důvodu, neboť zcela postrádá uvedení doby, po kterou žalovaná nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu neplatila“. Na zmíněných úvahách (uvedl dále odvolací soud) nemůže nic změnit skutečnost, „že žalobkyně v průběhu řízení skutkově vymezila, v čem naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. spatřuje uvedením výše plateb, které jí podle jejího názoru žalovaná dluží a obdobím, po které je neplatila“. Vzhledem k tomu se odvolací soud již nezabýval posouzením správnosti závěru soudu prvního stupně, že daný výpovědní důvod nebyl naplněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti výpovědi pro neurčitost, neobsahuje-li uvedení doby, po kterou žalovaná neplatila nájemné a úhradu za služby spojené s nájmem bytu, a namítá, že výpověď v dané věci byla formulována tak, aby konkrétní výpovědní důvod byl soudem přezkoumatelný a že je v ní „jednoznačně uvedeno, že žalovaná hrubě porušuje své povinnosti nájemce tím, že dluží úhradu za služby spojené s nájmem bytu za dobu delší než tři měsíce“. Poukazuje na to, že žalovaná porušila svoji oznamovací povinnost vyplývající z §14 vyhlášky č. 176/1993 Sb., neboť jí přes opakované výzvy nesdělila přesný počet osob bydlících v bytě, a že proto nemohla být ve výpovědi uvedena přesná specifikace dlužné částky. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace), shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda neuvedení konkrétní doby, za níž nájemce nezaplatil nájemné či úhradu za služby spojené s užíváním bytu ve výpovědi z nájmu bytu z důvodu upraveného v §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., opírajícího se o neplacení nájemného (úhrad za služby), má samo o sobě za následek neplatnost této výpovědi pro její neurčitost (§37 odst. 1 obč.zák.).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 8. 6. 1999, sp.zn. 26 Cdo 2259/98, uveřejněný pod č. 92 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, a rozhodnutí na tomto místě citovaná, dále např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2) je ustálena v názoru, že požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu (§37 obč.zák.) nebrání, je-li v ní uvedený výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, např. i tak, že “nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce”, aniž by uvedl konkrétní měsíce, za něž nájemné nebylo zaplaceno; k výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že takto vymezený výpovědní důvod byl ke dni dání, resp. doručení výpovědi naplněn. V rozsudku ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2042/2000, uveřejněném pod C 311 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, je pak vyjádřen názor, podle kterého neuvede-li pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu z důvodu upraveného v §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., opírajícího se o neplacení nájemného, konkrétní měsíce, za něž nájemce nezaplatil nájemné, nemá tato skutečnost sama o sobě za následek neplatnost výpovědi pro její neurčitost.
Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru, že výpověď je podle §37 odst. 1 obč.zák. neplatná, neboť „zcela postrádá uvedení doby, po kterou žalovaná nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu neplatila“, nelze jeho právní posouzení pokládat za správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu